Nacházíte se zde: Úvod
18.01.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Vojenské identifikační známky

Email Tisk PDF

Vojenská identifikační známka je kovový plíšek, který na provázku nosí vojáci a která umožní identifikaci usmrcených nebo padlých vojáků. Tak zní strohá, ale výstižná definice ze slovníku.

Na jedné straně je funkce známky děsivá a morbidní a i sami vojáci se z pověrčivosti jejímu nošení všemožně vyhýbali, na druhou stranu její existence dokáže jednoznačně identifikovat mrtvého i po mnoha letech a umožnit tak, aby jeho hrob nesl i jeho jméno.
Identifikační známka umožňuje, aby tělesné pozůstatky vojáka, pohřbeného třeba i provizorně během válečné operace, mohly být později přiřazeny ke konkrétní osobě. Při exhumaci na místě provizorního pohřbu se pak provádí ohledání tělesných pozůstatků, je zjištěno stáří vojáka, jeho výška a případná zranění. Ke zjištění totožnosti je pochopitelně nejdůležitější identifikační známka. V některých případech, pokud ji voják u sebe neměl, se do hrobu ukládaly záznamy, psané na papír, ve skleněných lahvích. Dostupné údaje obvykle zaznamenávali vojákovi spolubojovníci nebo je vyplňovaly zdravotní sestry v lazaretech, kde raněný voják ležel.

Historie
Identifikační známky měli již Prusové během tažení roku 1866. Rakouská armáda v té době ještě nic podobného neměla, a tak švýcarský lékař dr. K. Fischer, který dokumentoval pro švýcarskou armádu stav zdravotní péče a osudy raněných vojáků, ve své zprávě uvádí, že: „..jsou pohřbíváni vojáci, aniž někdo zjistil, o koho se jedná.“ Ve své zprávě navrhoval, aby každý voják měl napříště na vnitřní straně límce nebo na řemeni uvedeno své jméno a domovskou obec. Smutnou ironií je, že ani Prusům identifikační lístky, ukryté v plechovém pouzdru, moc neposloužily, jelikož většina vojáků byla bez patřičných záznamů pohřbena anonymně ve společných šachtách. Přes tyto rozpačité začátky se v pruské armádě známky prosadily a byly znovu rozdávány již při mobilizaci v roce 1870.
K masovému rozšíření vojenských známek dochází v období 1. světové války. Nejvíce propracovaný systém měli zřejmě Němci. Ustálila se forma známky elipsového tvaru, která však byla oproti své předchůdkyni uprostřed proražena třemi drážkami. Text byl v obou polovinách stejný. Horní část se šňůrkou zůstala u zemřelého nebo padlého vojáka, spodní část se odlamovala a údaje z ní se zapsaly do hlášení. U jednotek byly zavedeny evidenční karty, jejichž pořadová čísla se shodovala s čísly na známkách. Vedle osobních údajů se na kartách zaznamenávaly všechny změny, které se vojáka týkaly (např. přeložení k jiné jednotce, zranění ...). V případě přeložení byly údaje na známce přeraženy a na jejím rubu se vyznačila nová data.
Rakousko-Uhersko díky svému zpoždění zavedlo známky sice velmi líbivé – zejména důstojnické – ale nedokonalé v tom, že údaje byly zaznamenávány na papír, a tak po delší době již mnohdy nebylo možné  padlého identifikovat.
Tvar a popis známek vojáků Wehrmachtu vycházel ze zkušeností první světové války. Ustálila se forma elipsy, která byla uprostřed proražena třemi drážkami. Text byl v obou polovinách stejný. Horní část se šňůrkou zůstala u zemřelého nebo padlého vojáka, spodní část se odlamovala a údaje z ní se zapsaly do hlášení. Krátce před vypuknutím druhé světové války bylo příslušníkům Wehrmachtu nošení známek přikázáno a u jednotek byly zavedeny evidenční karty, jejichž pořadová čísla se shodovala s čísly na známkách. Vedle evidence u jednotky měla německá armáda ještě centrální evidenci v Berlíně, kam se všechny příslušné změny musely pravidelně hlásit. S vyhledáváním a zajišťováním hrobů padlých příslušníků Wehrmachtu se od poloviny padesátých let začalo z rozhodnutí tehdejší spolkové vlády i v zahraničí. V zemích východní Evropy se tato možnost otevřela teprve před deseti lety s pádem železné opony.
Nejznámějšími identifikačními známkami jsou zřejmě ty americké. Komplet obsahuje dva štítky, dva řetízky pro zavěšení na krk ( 60cm + 14cm ) a dvě tlumicí gumičky proti chřestění. Jedna ID známka je zavěšena na kratším řetízku a ten spolu s druhou známkou na delším. Delší řetízek slouží k zavěšení na krk. Jedná se o vojenskou sadu, která umožňuje identifikaci. V případě úmrtí vojáka se kratší řetízek se zavěšenou známkou oddělí pro účely dalšího zpracování protokolu o úmrtí a druhá známka zůstává u těla pro možnost pozdější identifikace.

Ing. Petr Říha

 

 

Komentáře a dotazy k produktu  

 
# Ident. známkyKarel bauer 2017-03-13 10:49
Dobrý den, zajímalo by mě o jakou identifikační známku Wehrmachtu se jednalo když tam byla jen číslovka 257.
děkuji www.bauer917.mzf.cz
karel bauer
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# dotazJaromír 2018-01-06 11:09
Zajímalo by mě, z jakého materiálu jsou vyrobeny vojenské známky, jsem ročník 1953 a stále mám známku a vojenskou knížku. Někdo tvrdí, že jsou z platiny a to se mi nezdá.
Děkuji za odpověď.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# vojenská známkaEva Bezvodná 2019-01-11 13:08
Děkuji za odpověď.
Na Váš jednoduchý dotaz neexistuje jednoduchá odpověď.U nás ve Vojenském ústavu pro výzkum kovových předmětů je tento dotaz častým sporem kvalifikovaných odborníků.Např.Dr.Pořádná se domnívá že se jedná o moravský kov,tkzv.Pléšek.Naopak docent Hilznič tvrdí ,že kov je vyroben ze sibiřského meteoritu . Doktor Revizný tvrdí,že odpověď není.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!

 

O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624