V červnu před pěti lety přišla smutná zpráva z kanadského města Victoria, kde ve věku 94 let zemřel jeden z posledních parašutistů shozených v době války na území Protektorátu, člen skupiny Wolfram, Robert Matula.

Z knihy Přemysla Veverky vybrala Zuzana Kuchejdová dvě pasáže, které ilustrují obraz doby a lidí v Ležákách, kteří žijí svůj obyčejný život, jen pár z nich ví o věcech, které by měly zůstat okolí utajeny. Všem se v jednom jediném okamžiku život proměnil v peklo, z něhož nebylo úniku.

Příběh zla, mladické upřímnosti, svobody a statečnosti i individuality zralého věku nás oslovuje i po 75 letech. Tento se odehrál na příbramském reálném gymnáziu v období heydrichiády.

„Český prozaik, dramatik, filmový scénárista a publicista Vladislav Vančura se zapsal do historie české literatury především jako tvůrce jazykově experimentálních poetických próz s náměty ze současnosti i minulosti…“ To o Vančurovi říkají odosobněné školní učebnice. Jaký byl doopravdy?

Českoslovenští letci v britském královském letectvu, lidé, kteří se svými činy, úspěchy, ale i bolestnými ztrátami nesmazatelně zapsali nejen do naší národní historie, ale i do dějin druhé světové války. Byly jich tisíce, tajně opouštěli svou okupovanou vlast, aby nabídli své síly, zkušenosti armádám států, o nichž věřili, že se brzy dostanou do vojenského střetu s nacistickým nepřítelem.

Poslechněte si názor badatele Jaroslava Čvančary na film Smrtihlav:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10744312704-jasna-rec-josefa-chuchmy/217411000180020/

„Zlo se musí pojmenovávat, a nejenže mu nelze odpouštět, ale ani uhýbat z cesty, protože neničí jen lidské bytosti, ale i jejich sny a naděje.“
(Theofrastos z Eresu)

Když se ráno po probuzení kouknu z okna na Evropskou ulici v Praze, dokážu si udělat představu o dopravní situaci na sousedním Kulaťáku. Dnes stála kolona vozidel do nedohledna. Takže co se dnes děje? Jsou dvě možnosti. První – na Kulaťáku či v některé z přilehlých ulic, kudy ráno proudí stovky vozidel, někdo někoho naboural. Druhá – u hlavního vchodu do Generálního štábu AČR se něco chystá. A když je tato jinak malá a bezvýznamná ulička uzavřena, doprava v okolí to okamžitě pocítí.

Léta jdou a přikrývají historii dalšími a dalšími nánosy lidského konání a událostí, v nichž můžeme listovat podle letopočtů a přemýšlet, která je významnější. Nedávno jsme se s přáteli opět dohadovali, zda je pro koncepci výuky dějepisu opravdu nutné, aby žáci a studenti trávili mnoho času různými prvo-druho-třetihorami, starým Římem, Spartou či Atlantidou a bůhví jakými starými státy vůbec. Historik, filozof či člověk jinak hojně vzdělaný by mohl namítnout, že je třeba vědět, odkud lidstvo vzešlo, jak vzniklo a jaké chyby při své cestě do 21. století dělalo. Nepochybně má pravdu. Domnívám se však, že jsou znalosti základní a znalosti nadstandardní, které si nadprůměrný student zjistí a nastuduje, pokud se bude problematice věnovat hlouběji.

Gen. František Havel: „Otta byl dobrý člověk, poctivý a upřímný jako voják, jako důstojník přísný k sobě i k jiným, nadřízenými ctěn, podřízenými milován – pravý blanický rytíř.“ Těmito slovy byla vzdána pocta hrdinovi 1. světové války, jež padl před sto lety na východní frontě.