Příběh zla, mladické upřímnosti, svobody a statečnosti i individuality zralého věku nás oslovuje i po 75 letech. Tento se odehrál na příbramském reálném gymnáziu v období heydrichiády.

„Český prozaik, dramatik, filmový scénárista a publicista Vladislav Vančura se zapsal do historie české literatury především jako tvůrce jazykově experimentálních poetických próz s náměty ze současnosti i minulosti…“ To o Vančurovi říkají odosobněné školní učebnice. Jaký byl doopravdy?

Českoslovenští letci v britském královském letectvu, lidé, kteří se svými činy, úspěchy, ale i bolestnými ztrátami nesmazatelně zapsali nejen do naší národní historie, ale i do dějin druhé světové války. Byly jich tisíce, tajně opouštěli svou okupovanou vlast, aby nabídli své síly, zkušenosti armádám států, o nichž věřili, že se brzy dostanou do vojenského střetu s nacistickým nepřítelem.

Poslechněte si názor badatele Jaroslava Čvančary na film Smrtihlav:

http://www.ceskatelevize.cz/porady/10744312704-jasna-rec-josefa-chuchmy/217411000180020/

„Zlo se musí pojmenovávat, a nejenže mu nelze odpouštět, ale ani uhýbat z cesty, protože neničí jen lidské bytosti, ale i jejich sny a naděje.“
(Theofrastos z Eresu)

Když se ráno po probuzení kouknu z okna na Evropskou ulici v Praze, dokážu si udělat představu o dopravní situaci na sousedním Kulaťáku. Dnes stála kolona vozidel do nedohledna. Takže co se dnes děje? Jsou dvě možnosti. První – na Kulaťáku či v některé z přilehlých ulic, kudy ráno proudí stovky vozidel, někdo někoho naboural. Druhá – u hlavního vchodu do Generálního štábu AČR se něco chystá. A když je tato jinak malá a bezvýznamná ulička uzavřena, doprava v okolí to okamžitě pocítí.

Léta jdou a přikrývají historii dalšími a dalšími nánosy lidského konání a událostí, v nichž můžeme listovat podle letopočtů a přemýšlet, která je významnější. Nedávno jsme se s přáteli opět dohadovali, zda je pro koncepci výuky dějepisu opravdu nutné, aby žáci a studenti trávili mnoho času různými prvo-druho-třetihorami, starým Římem, Spartou či Atlantidou a bůhví jakými starými státy vůbec. Historik, filozof či člověk jinak hojně vzdělaný by mohl namítnout, že je třeba vědět, odkud lidstvo vzešlo, jak vzniklo a jaké chyby při své cestě do 21. století dělalo. Nepochybně má pravdu. Domnívám se však, že jsou znalosti základní a znalosti nadstandardní, které si nadprůměrný student zjistí a nastuduje, pokud se bude problematice věnovat hlouběji.

Gen. František Havel: „Otta byl dobrý člověk, poctivý a upřímný jako voják, jako důstojník přísný k sobě i k jiným, nadřízenými ctěn, podřízenými milován – pravý blanický rytíř.“ Těmito slovy byla vzdána pocta hrdinovi 1. světové války, jež padl před sto lety na východní frontě.

Cíleným záměrem nacistického okupačního aparátu po 15. březnu 1939 bylo plné začlenění Čech a Moravy do struktur Třetí říše a omezení vazeb na sousední, dosud neokupované území Polska a Slovenska. Tento úkol nové nacistické správy byl však těžko realizovatelný, neboť za dvacet let existence Československé republiky (ale i Rakouska-Uherska) se vytvořily rozsáhlé osobní a hospodářské vazby po obou stranách nové protektorátní hranice.

Je to již 75 let od té doby, co zemřel, a 113 let, co se narodil. Byl to otec čtyř dětí, velmi pracovitý muž, nacistický ideál germánské rasy, jeden z nejfotografovanějších představitelů NSDAP. Také to byl válečný zločinec, sadista, vrah a krutá šedá eminence. V roce 1942 na něj byl v Praze uskutečněn atentát. Jeho jméno je všeobecně známé: Reinhard Tristan Eugen Heydrich. Ale jaký měl život? Kudy vedla jeho cesta? Pojďme to zjistit.