Nacházíte se zde: Úvod - Události - Pražské povstání - největší bitva novodobých českých dějin
26.06.2017
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Pražské povstání - největší bitva novodobých českých dějin

Email Tisk PDF

057 barikada terronskaMálokdo z nás je schopen si vůbec uvědomit, že boje na pražských barikádách před šedesáti lety jsou v moderních českých dějinách největším bojovým vystoupením Čechů. Pražské povstání v květnu 1945 neporazili nacisté a na rozdíl od Varšavy jej nemohli z mnoha důvodů nechat vykrvácet ani sovětští stalinisté, kteří naopak svou mistrnou demagogií přesvědčili důvěřivé americké politiky a generály, že obsazení Prahy "eto jejich dělo". Přesto bylo povstání v průběhu šedesáti let hned několikrát opakovaně poraženo – samými Čechy!

Významná historická událost, která se v dějinách malého národa přihodí v takové míře málokdy, však dodnes nenašla důstojné místo v české historii a naopak stále vězí ve spleti deformací, mýtů a neobjektivních hodnocení.

Fakta hovoří jasně

Povstání v Praze bylo na jaře 1945 systematicky připravováno především skupinami českých důstojníků, mezi nimiž hráli hlavní roli bývalí legionáři, podplukovníci generálního štábu František Bürger (skupina Bartoš) a Raimund Mrázek (skupina Alex).
Ti se při zoufalém nedostatku zbraní a roztříštěnosti zdecimovaného odboje chtěli v první fázi opřít především o českou policii, četnictvo, hasičské útvary, tramvajáky a železničáře. Protože šlo jen asi o 10 000 minimálně vyzbrojených mužů, mohl si vojenský odboj v dané situaci stanovit jen reálné cíle. V případě německé kapitulace mělo jít kromě udržení pořádku o likvidaci odporu, který bylo možno reálně předvídat u gestapa a jednotek SS. V případě lidového povstání to byla snaha podchytit je vojensky a pokusit se "do příchodu spojeneckých armád buď zlomit německý odpor, či jej alespoň udržet v rozumných mezích".
Svoje představy o uchopení moci na konci války měli i komunisté, kteří se orientovali v daných okupačních podmínkách na poněkud problematickou myšlenku generální stávky, která by přerostla v lidové povstání, a hlavně na ovládnutí ilegální České národní rady jako vrcholného politického orgánu domácího odboje.
Oproti původním plánům obou odbojových proudů vypuklo povstání proti třicetitisícové německé posádce z řady důvodů nejméně o dva dny dříve. Nacisté, zbavení odbojem telefonních spojů, byli zprvu zcela zaskočeni. Večer již povstalecký tábor tvořilo asi 16 000 bojovníků. Povstalci měli v rukou deset vltavských mostů z dvanácti, ovládali rozhlas, hlavní poštu, meziměstskou telefonní ústřednu, holešovickou elektrárnu, Štefánikovy kasárny na Smíchově a kasárny Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky, disponovali několika lehkými tanky, a dokonce i obrněnými vlaky. Především však ovládali rozsáhlé městské čtvrti zejména na pravém břehu Vltavy.
Na druhé straně si nacisté udrželi rozsáhlou oblast na levém břehu Vltavy (Dejvice, Malá Strana, Hradčany, letiště Ruzyně).
Mimo to na pravém břehu řeky udrželi další izolované, ale silně opevněné body a na pomoc jim z venkova vyrazilo asi 30 000 příslušníků jednotek SS. První kolo boje však přesto jasně vyhráli Pražané. Nyní je však ještě čekaly čtyři krušné dny bojů, které by encyklopedista dokázal shrnout do pětivěté charakteristiky:

Sobota 5. květen 1945
Předčasný výbuch povstání a spontánní ofenziva Pražanů proti německé posádce, její ochromení a vznik větších povstaleckých seskupení podřízených Vojenskému velitelství Velké Prahy "Bartoš" generála Karla Kutlvašra.

Neděle 6. květen 1945
Hlubší organizace povstaleckého tábora, se kterým se pokoušejí spojit jednotky ROA generála Vlasova, přípravy nacistů na útok proti městu, kde během předchozí noci vyrostlo na 1 600 barikád.

Pondělí 7. květen 1945
Generální útok nacistů proti městu a jejich úspěšné pronikání do jeho centra především ze severovýchodu, provázené zločiny na českém civilním obyvatelstvu Prahy, kterou v noci začínají opouštět pro neochotu politické dohody ze strany České národní rady jednotky Vlasovců.

Úterý 8. květen 1945
Krize povstání, způsobená sílícím náporem nacistů hlavně z karlínského směru proti centru města, vede k patové situaci a k podpisu protokolu o kapitulaci německých jednotek de facto formou jejich odchodu z města (do amerického zajetí).

Středa 9. květen 1945
Poslední boje s jednotkami SS především v oblasti Zlíchova, Pankráce a Dejvic, ukončené vstupem tehdy srdečně vítaných sovětských jednotek do Prahy.
Pražské povstání vytvořilo během několika málo hodin z masy neozbrojených a po šest let brutálně okupanty drcených občanů mnohatisícovou armádu s potřebnými štáby i týlem. Tento jev by neměl být ignorován, ale naopak postaven ještě nad další světlé případy pozitivního národního vzepětí a sjednocení ze srpna 1968 a listopadu 1989.

Nezapomínejme také, že povstání bylo v první řadě vojenskou bitvou, která měla značně krvavý rozměr. Největší legionářské bitvy u ukrajinského Zborova 2. července 1917 se zúčastnilo 3 500 mužů, z nichž 167 padlo (dalších 17 zemřelo v příštích dnech na zranění a 11 zůstalo nezvěstných) a několik set legionářů bylo zraněno. Největší bojovou operací našich zahraničních jednotek za 2. světové války je potom účast 1. československého armádního sboru v SSSR v krvavých bojích na Dukle od září do listopadu 1944. Na jejich počátku měl sbor, složený především ze Slováků, Rusínů a Volyňských Čechů, 16 678 mužů. Během 78 dní těžkých bojů ztratil 1 046 padlých, 4 328 zraněných a 956 nezvěstných vojáků.
Podle evidence pražského policejního ředitelství bylo v Praze v květnu 1945 identifikováno 1 693 padlých a 2 938 raněných (z toho 1 575 těžce) českých bojovníků. Dalších nejméně 259 bezbranných Čechů zavraždili během povstání nacisti z jednotek SS. Do ztrát povstalecké armády však patří i bojovníci z řad cizinců (Bulhaři, Francouzi, Jugoslávci, Poláci a další) a na 300 ruských příslušníků ROA. A tak lze zatím konstatovat, že v povstání padlo na české straně nejméně 2 000 bojovníků a dalších asi 3 000 osob bylo zraněno.

Hrdinové z masa a kostí
Je proto zcela nedůstojné hovořit o květnové Praze jako o alibistickém povstání "pět minut po dvanácté", které prý bylo "nesmyslným povstáním proti poražené německé armádě, které bránilo v útěku do civilizovanějšího amerického zajetí".
Pražské povstání spolu s jeho masovou bojovou odezvou na českém venkově naopak zhatilo německé plány na další vedení války a pomohlo donutit Hitlerova nástupce admirála Dönitze k jednání o bezpodmínečné kapitulaci. Zkrátilo tím válku o několik dní, a zachránilo tak mnoho lidských životů.
Navzdory ničivému německému plánu ARLZ (počítal mimo jiné se zničením pražských mostů a podstatné části města) povstání zachránilo rovněž výrobní potenciál země a jeho četné kulturní památky. Prahu nestihl osud Varšavy a nacisté byli donuceni upustit od svých obranných plánů, protože obsazení pražského komunikačního uzlu zcela podvázalo možnost rychlých manévrů německých vojsk a donutilo je radikálně korigovat jejich plány, kdy i sovětské velení původně počítalo s dosažením Prahy až 13. května 1945.

Vítězství na lichvářský úrok
Nacisté byli odhodláni pokračovat v bojích až do konce a jednotky SS rozhodně nikam neprchaly. Jejich velitel v českých zemích hrabě Pückler jasně stanovil první den povstání, že "celé hnízdo musí hořet". Proto při útoku na Prahu bylo nasazeno nejen letectvo a dělostřelectvo, ale plánovalo se i vypalování celých domovních bloků s cílem "vyvolat paniku a využít ji k útoku". Navíc neomluvitelné brutální nacistické zločiny na civilních obyvatelích, zajatých povstalcích i parlamentářích byly tak otřesné, že po skončení bojů vyvolaly na české straně akty odvety. Ty však zpravidla neprováděli aktivní barikádníci, které "ocenil" v době bojů i sám Pückler konstatováním, že bojují "proti očekávání dobře a s bojovým nadšením". Například obránci Trojského mostu, Lahovic, Staroměstského náměstí, Masarykova nádraží, Pankráce a Michle si dodnes zaslouží obrovský obdiv a úctu. Mnohé povstalecké jednotky (namátkou uveďme: prapor střelce Jana Čapka, Zpravodajská brigáda, ZB Toledo, četa Matylda, seskupení Albatros, policejní oddíl kpt. Koutka, četnická četa por. Hrabáka, dobrovolníci z Hořovic) lze zařadit právem po bok jednotek československé zahraniční armády nejen proto, že byly během povstání londýnským rozhlasem prohlášeny za regulérní součást československé armády.
Povstání skončilo morálním i vojenským vítězstvím českých barikádníků, kteří tak úctyhodným způsobem završili šestiletý zápas domácího odboje s mašinerií nacistů, kteří se nesnažili český národ jen porobit, ale plánovali v dohledném horizontu jeho fyzický zánik.
Bohužel úspěch pražských povstalců byl vzhledem ke vstupu Rudé armády do Prahy "vítězstvím na lichvářský úrok", protože povstání proběhlo v okamžiku nového mocenského dělení Evropy, kdy se český národ stal opět, stejně jako v roce 1938, jen pouhou figurkou na velmocenské šachovnici. Proto ani nemohl využít obrovského morálního potenciálu povstání. Naopak, místo toho byly v dalších letech ostouzeny a pronásledovány četné osobnosti a organizace, které v povstání sehrály nejvýznamnější roli. Fakt, že hlavní sílu barikádníků tvořily společenské opory Masarykovy republiky v podobě sokolů, skautů a legionářských důstojníků, a především postav zcela "obyčejných" lidí, byl úporně zamlžován.
Přitom například mezi obránci první barikády dnes již legendárního Trojského mostu byli pod velením železničního strojvůdce obchodník, šofér, rytec, slévač, strojník, úředník – neokázalí vlastenci, nikoliv nějaká stranická organizace KSČ, jak o tom po únoru 1948 snili oficiální vykladači povstání. Tento mravní kapitál byl tak trestuhodně promrhán v zájmu další cizí, avšak stejně nenávistné, světovládné ideologie.

Velké politické drama
Na konci bojů evidovalo Vojenské velitelství Velké Prahy "Bartoš" 25 470 ozbrojených barikádníků. Tento fenomén někdo bohužel dodnes zaměňuje s termínem "revoluční gardista", prosazovaný komunisty, kteří si i prostřednictvím "pseudobarikádníků" z řad lumpenproletariátu a jejich excesů po válce upevňovali své pozice. Připomeňme si proto alespoň některé základní pilíře skutečné "barikádnické armády".
Povstání se například aktivně zúčastnilo 4 426 českých policistů a četníků. Z nich 58 v povstání položilo život a 268 bylo vážně zraněno. Dnes se zcela zapomíná, že právě oni měli první den povstání coby důležitý tmel významný podíl na úspěchu spontánní ofenzivy povstalců.
Nezastupitelnou roli při formování povstaleckých skupin a velení jim měli aktivní důstojníci předmnichovské československé armády. Padesát z nich položilo během povstání své životy. Někteří z nich byli esesáky zavražděni jako parlamentáři. Mezi padlými povstalci byli navíc i dva generálové (Mejstřík a Untermüller). Stejně tak si zaslouží zmínku železničáři, pošťáci, tramvajáci a v neposlední řadě do krajnosti obětavé dobrovolné sestry Červeného kříže.
Jedním z největších hrdinů Pražského povstání byla ovšem česká mládež – chlapci a děvčata bez řádného vojenského výcviku nahrazovali vojenskou abecedu svým odhodláním. Odkojeni většinou Sokolem, Junákem, legionářskou legendou, mýtem T. G. Masaryka a dalšími pilíři tehdejší české občanské společnosti, stejně jako svým mládím a nenávistí k okupantům, kteří je nejen okradli o nejdůležitější roky života, ale i zabíjeli jejich kamarády, rodiče a známé, šli do bojů mezi prvními. V pražských ulicích padlo na barikádách 302 mladých lidí ve věku 14 až 27 let a dalších 51 bylo nacisty zavražděno. Stovky dalších byly zraněny.
Pražské povstání však nebylo jen vojenskou záležitostí, ale také velkým politickým dramatem, které, ke škodě většiny českého národa, vinou zákulisních velmocenských machinací vyústilo v Pyrrhovo vítězství hrdinů z barikád. Asi nikdo soudný nezpochybní tvrzení, že kdyby místo politických licitací mohly Praze v květnu 1945 přijít na pomoc jednotky generála Pattona, tak by morální, politická, kulturní, hospodářská a ekologická situace dnešní České republiky byla na poněkud jiné úrovni! O hodnocení historie povstání nemluvě...

Jindřich Marek, foto archiv Jaroslava Čvančary

Použité fotografie jsou z knihy Jaroslava Čvančary Voláme všechny Čechy!, která vyšla v roce 2015 v Centru české historie. Publikaci o průběhu Květnového povstání českého lidu v r. 1945 můžete zakoupit v e-shopu www.ceskatrikolora.cz

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Naše projekty

PODPOŘTE NÁS, PROSÍM 

Podpořte prosím vydávání
Historického  kaleidoskopu

 

 

125x125

 

Akce

symb11


HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY

Hledáme spolupracovníky, kteří se chtějí podílet na tvorbě jedinečného historického magazínu a dalších projektů Centra české historie. Bližší informace: ing. J. Houška, tel. 603 548 872, e-mail: jhouska/@/ceskatrikolora.cz


 


O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624