Nacházíte se zde: Úvod - Události - 90 let první československé ústavy
21.10.2021
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

90 let první československé ústavy

Email Tisk PDF

Pomineme-li snahy o různá ústavní narovnání v době Rakousko-Uherska, jejichž cílem bylo spíše než je realizovat zabránit vzpurným národům, aby se vzpíraly přespříliš, budeme datovat vznik naší první ústavy do roku 1920. Tehdy, přesněji 29. února před devadesáti lety, byla po mnohahodinovém jednání parlamentem přijata Ústavní listina Československé republiky.

Prvotní úpravu ústavních poměrů po vzniku samostatného Československa přinesl první zákon nově vzniklého státu, jehož autorem byl Alois Rašín. Zákon vyhlašoval vznik samostatného státu, přičemž rozhodnutí o jeho budoucí formě ponechával na Národním shromáždění. Důležitým ustanovením bylo prohlášení, že dosavadní rakouské a uherské zákony zůstávají v platnosti, čímž se mělo zabránit možnému chaosu. Po návratu části představitelů domácí politické reprezentace z jednání s představiteli exilu v Ženevě došlo 13. listopadu 1918 k přijetí prozatímní ústavy. Jedním z nejdůležitějších úkolů parlamentu, který vznikl po přijetí prozatímní ústavy, bylo přijetí definitivní ústavy, k čemuž došlo 29. února 1920 zákonem č. 121/1920 Sb.

Konečně demokracie
Již před přijetím Ústavní listiny získaly volební právo také ženy. Právo volit a být volen bylo omezeno dosažením určitého věku. Národní shromáždění bylo dvoukomorové. Skládalo se z poslanecké sněmovny a senátu. Volební období poslanecké sněmovny trvalo podle první československé ústavy 6 let, volební období senátu 8 let. Počet členů poslanecké sněmovny byl stanoven na 300. Volit poslance mohli občané, kteří překročili 21. rok věku. Voleni ale mohli být občané, kteří dosáhli alespoň 30 let.
Myslím, že to vůbec nebylo špatné ustanovení na rozdíl od dneška, kdy ve sněmovně zasedají i takoví, kteří neprošli jakoukoli praxí a takřka ze školních lavic zasedli přímo do lavic parlamentních, aby rozhodovali o zákonech, ekonomice a právech občanů této země. Alespoň několikaletá praxe, životní zkušenosti by měly být pro výkon takové veřejné funkce podmínkou i dnes.
Senát tvořilo 150 senátorů. Právo volit měli občané, kteří překročili 26. rok svého věku. Volení mohli být občané, kteří dosáhli 45 let. Volební právo bylo obecné, tajné, rovné a přímé. Členy Národního shromáždění nemohli být okresní náčelníci a župané.
Prezident byl hlavou státu. Byl volen na společném zasedání obou komor parlamentu na 7 let. S výjimkou T. G. Masaryka pro jeho mimořádné zásluhy, mohl být občan zvolen do tohoto úřadu maximálně dvakrát za sebou. T. G. Masaryk byl zvolen do úřadu celkem čtyřikrát. Minimální věk pro zvolení byl 35 let. Prezident měl podobné pravomoci, jako má dnes. Ústava také upravovala výkon soudní moci. Jednotliví soudci byli při výkonu své funkce nezávislí a vázáni pouze zákonem. Obsahovala i katalog základních občanských práv a svobod, přičemž zvláštní péče byla věnována ochraně práv menšin. Chráněny byly menšiny národní, náboženské a rasové. Byla zaručena rovnost před zákonem, zákaz diskriminace občanů v přístupu k veřejným funkcím nebo ve vykonávání povolání či živnosti. Další podrobnosti stanovil jazykový zákon, zmíněný jako součást ústavy.

Ústavy socialistické
Další ústava byla přijata zákonem č. 150/1948 Sb. z  9. května 1948 a je to čtení vskutku zajímavé, když vezmeme v úvahu, jaké roky následovaly po jejím přijetí. Již v článku III se uvádí, že lidově demokratická republika neuznává výsad a že práce ve prospěch celku a účast na obraně státu je obecnou povinností. To, že stejný článek deklaruje právo všech občanů na vzdělání, práci a spravedlivou odměnu, brzy poznaly například děti letců RAF či děti sedláků a dalších. Diskriminace v oblasti přístupu ke vzdělání byla na denním pořádku.

Miloslav Růžička ve své knize Vyhnanci Akce „Kulak“ uvádí:

Na jaře 1952 vstoupil do příprav druhé vylučovací akce kromě ministerstva zemědělství již také ústřední stranický aparát a ministerstvo vnitra. Prověrku v zemědělských školách dostaly za úkol zvláštní komise, pod vedením zemědělských referentů KNV, v nichž zasedali zástupci KV KSČ, KV ČSM a referátu pracovních sil KNV. Rozhodujícím kritériem prověrky studentů bylo třídní a politické postavení jejich rodičů, k jehož určení se mj. písemně vyjadřovali předsedové a tajemníci příslušných místních národních výborů. Vyloučení studenti měli být vytrženi z rodičovského vlivu a k organizované převýchově umístěni na manální práce v rostlinné výrobě na několika státních statcích v Olomouckém a Ostravském kraji. Prověřování se protáhlo až do konce roku 1952. K 20. lednu 1953 bylo prověřováno v celé republice 8 938 žáků. Z dalšího studia bylo vyloučeno 505 žáků, z toho bylo 350 žáků ve věku do 18 let… Z vysokých škol bylo ke dni 23. prosince 1952 v českých zemích vyloučeno 133 studentů, z toho 18 na vysoké škole zemědělské v praze a na 126 na vysoké škole zemědělské v Brně (z nich 39 na fakultě zemědělské a 87 na fakultě veterinární). Vyloučení nesměli pokračovat ve studiu na žádné jiné škole a jejich seznamy obdržely referáty pracovních sil příslušných KNV s tím, že mají být zařazeni k manuálním pracím v rostlinné výrobě….
Stát sice ústavou zaručil „všem svým občanům, mužům i ženám, svobodu osobnosti a jejího projevu“, ale ústava tu byla především pro to, aby někteří měli svobodu ještě svobodnější. Jak jinak si vysvětlit komunistické lágry, v nichž byli vězněni tzv. nepřátelé režimu, jak zdůvodnit popravy, mučení fyzické i psychické, zabavování majetku, vystěhovávání z domova bez jakýchkoli záminek? A to nebyli jedinci, byly to tisíce lidí, inteligence, válečných veteránů, zemědělců. Přitom ústava definovala, že „půda patří tomu, kdo na ní pracuje“ a že „hospodářská soustava Československé republiky je založena mj. na ochraně drobného a středního podnikání a na nedotknutelnosti osobního majetku. Mj. se v ní uvádí: Soukromé vlastnictví drobných a středních podniků do 50 zaměstnanců je zaručeno. Osobní majetek občanů je nedotknutelný. Toto ustanovení se týká zejména předmětů domácí a osobní spotřeby, rodinných domků a úspor nabytých prací, jakož i dědického práva na ně.“
Některé články v ústavě pouze popisovaly ideální stav, některé si přímo odporovaly. Měli jsme dokonce svobodu tisku! Ovšem vydávat noviny a časopisy bylo možné jen tak, aby z nich nebyl zisk – a to vše při záruce soukromého vlastnictví, jak je uvedeno výše!
Ústavní zákon č. 100/1960 Sb. ze dne 11. července 1960 již naprosto jasně definoval tzv. vedoucí úlohu strany v čl. 4: Vedoucí silou ve společnosti i ve státě je předvoj dělnické třídy, Komunistická strana Československa, dobrovolný bojový svazek nejaktivnějších a nejuvědomělejších občanů z řad dělníků, rolníků a inteligence.
Jen škoda, že – jak se dál uvádí - ekonomický základ Československé socialistické republiky,  socialistická hospodářská soustava, sice ústavně vyloučila jakoukoli formu vykořisťování člověka člověkem, řídila plánovitě národní hospodářství, aby zabezpečila „za uvědomělé spolupráce všech občanů mohutný rozvoj výroby a neustálý vzestup životní úrovně pracujících“, nicméně tento mohutný rozvoj způsobil, že byl neustálý nedostatek jakéhokoli i běžného zboží a neustálý vzestup životní úrovně jste mohli sledovat pouze na frontách před knihkupectvím či u divadelních pokladen. Na auto se čekalo několik let a ještě jste byli prověřeni, zda si je zasloužíte. V naší vesnici byly tři telefony a na televizi k nám chodilo v některých dnech i 10 sousedů. Nejen proto, že chtěli prožívat společně úspěchy našich hokejistů či krasobruslařů.
Ústava z roku 1960 komunisticky přitvrdila. Je vypuštěno malé a střední podnikání, připouští se pouze „drobné soukromé hospodářství založené na osobní práci a vylučující vykořisťování cizí pracovní síly.“ Tak si představuji, jak švec vykořisťuje svoji manželku, protože prodává jeho boty. Je to směšné, ale i tak se to dá vyložit. V kronice města Křivsoudova je z 50. let jeden zápis za druhým o tom, jak občané rušili rychle své živnosti, případně je „dobrovolně předávali státu“. Zápis z roku 1952 o mém dědečkovi říká: „Josef Kouba, zrušen hostinec – 1. prosince na vlastní žádost zrušil živnost hostinskou Josef Kouba č. 32.“ A jak by nezrušil, když mu před tím odmítli dát licenci na prodej alkoholu a ještě ho na pár týdnů poslali do vězení.
A ústava zatím vedla „veškerou kulturní politiku v Československu, rozvoj vzdělání, výchovu a vyučování v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu, a v těsném spojení s životem a prací lidu.“ Stát také soustavně usiloval o odstranění přežitků vykořisťovatelské práce ve vědomí lidí. A především zaručoval odměnu za práci „podle jejího množství, jakosti a společenského významu.“ Kdo a jak to posoudil, nechť nám zůstane raději záhadou. Byla tam další a další prázdná slova, například o svobodě slova a tisku i svobodě shromažďovací. Také nedotknutelnost obydlí, listovní tajemství a tajemství dopravovaných zpráv, jakož i svoboda pobytu. Je velmi poučné si ústavy z doby komunismu přečíst, zvláště jejich preambule, z nichž vybírám alespoň úryvky.

Ústava z roku 1920
My, národ Československý, prohlašujeme, že chceme usilovati, aby tato ústava i všechny zákony naší země prováděny byly v duchu našich dějin stejně jako v duchu moderních zásad, obsažených v hesle sebeurčení; neboť chceme se přičleniti do společnosti národů jako člen vzdělaný, mírumilovný, demokratický a pokrokový.

Ústava z roku 1948
My, lid československý, prohlašujeme, že jsme pevně rozhodnuti vybudovat osvobozený stát jako lidovou demokracii, která nám zajistí pokojnou cestu k socialismu. Jsme odhodláni bránit všemi svými silami vymoženosti naší národní a demokratické revoluce proti veškerým snahám domácí i zahraniční reakce, jak jsme znovu před celým světem osvědčili svým vystoupením na obranu lidově demokratických řádů v únoru 1948. … Myšlenky svobody, pokroku a humanity byly vedoucími idejemi obou našich národů, když se v XIX. věku obrodily za společného úsilí slovenských i českých buditelů, vzešlých z lidu. Pod týmž praporem zahájily také oba národy v první světové válce společný odboj proti německému imperialismu, a podníceny Velkou říjnovou revolucí, zřídily po staletích poroby, dne 28. října 1918, svůj společný stát - demokratickou republiku Československou. Již tehdy, za prvního odboje, toužil náš lid, veden velkým vzorem revolučního boje ruských dělníků a rolníků, po lepším společenském řádu, po socialismu. Avšak toto pokrokové úsilí, navazující na naše nejlepší tradice, bylo zakrátko zmařeno, když se po rozkolu dělnického hnutí v prosinci 1920 podařilo nepočetné vrstvě kapitalistů a velkostatkářů zvrátit navzdory demokratické ústavě pokrokový vývoj v naší republice a přivésti k vítězství kapitalistické hospodářské zřízení se všemi jeho zly, zejména s hrůzou nezaměstnanosti. Když pak oběma našim národům hrozila zkáza z nové imperialistické expanse v zločinné podobě německého nacismu, tu opět - jako kdysi v husitské revoluci panská šlechta - zradila nyní i novověk vládnoucí třída, buržoasie. Ve chvíli nejvyššího nebezpečí se spojila s nepřítelem proti vlastnímu lidu a tím umožnila světovému imperialismu, aby dočasně vyřídil své rozpory na účet obou našich národů hanebnou dohodou mnichovskou. Tím byla uvolněna cesta k zákeřnému přepadení našeho mírumilovného státu odvěkému nepříteli, jemuž horlivě pomáhali potomci cizích kolonistů, usazení mezi námi a požívající podle naší ústavy všech demokratických práv stejně s námi. Za hrozných událostí druhé světové války povstali oba naši národové k boji za osvobození, který po nesčetných obětech našich nejlepších lidí a za pomoci spojenců, především slovanské velmoci Svazu sovětských socialistických republik, vyvrcholil slovenským a českým povstáním let 1944 a 1945 v národní a demokratické revoluci našeho lidu a byl vítězně ukončen osvobozením Prahy Rudou armádou dne 9. května 1945. ….
Nyní jsme se rozhodli, že náš osvobozený stát bude státem národním, zbaveným všech nepřátelských živlů, žijícím družně s rodinou slovanských států a v přátelství se všemi mírumilovnými národy světa.. Chceme, aby to byl stát, v němž všechno hospodářství slouží lidu a je vedeno tak, aby vzrůstal obecný blahobyt, aby nebylo hospodářských krisí a aby byl národní důchod spravedlivě rozdělován. Po této cestě chceme dojíti k společenskému řádu, v němž bude úplně odstraněno vykořisťování člověka člověkem - k socialismu.

Ústava z roku 1960
My pracující lid Československa prohlašujeme slavnostně: Společenské zřízení, za které bojovaly celé generace našich dělníků i ostatních pracujících a které měly od vítězství Velké říjnové socialistické revoluce před očima jako vzor, stalo se pod vedením Komunistické strany Československa skutečností i u nás. Socialismus v naší vlasti zvítězil! …
Náš pracující lid se tak nejprve zbavil cizáckého panství a poté i kapitalistického vykořisťování a stal se hospodářem své země. Za těchto patnáct let dovedl svou prací a svým cílevědomým úsilím ve všech oblastech lidské činnosti dosáhnout takových úspěchů, jaké byly za kapitalismu nemyslitelné. Předností socialistického zřízení se projevily též u nás naprosto jasně a přesvědčivě…..
Naše národní hospodářství se rozvíjí a sílí jako nikdy předtím. Výroba rok od roku vzrůstá a životní úroveň všech pracujících se neustále zvyšuje. Není již u nás vykořisťovatelských tříd, vykořisťování člověka člověkem je vždy odstraněno. Není již hospodářských krizí ani nezaměstnanosti. Vzdělání a kultura se stávají obecným majetkem všech pracujících. Osvobozená lidská práce se stala základním činitelem v celé naší společnosti. Je nyní nejen povinností, ale i věcí cti každého občana. Uskutečňuje se již zásada socialismu: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce!" V dalším vývoji, kdy se práce stane první životní potřebou, chceme dosáhnout takového rozmachu výrobních sil a takového rozmnožení bohatství společnosti, aby bylo možno vyhovět všem rostoucím potřebám společnosti i všestranného rozvoje každého jejího člena. Pak bude možno přejít k uskutečňování nejvyšší zásady rozdělování - zásady komunismu: "Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb!"

Ústava z roku 1992
My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky…

 A snad konečně již navždy demokraticky a svobodně!

 

Použitá literatura:
Zákon 121/1920 Sb. ze dne 29. února 1920, kterým se uvozuje Ústavní listina Československé republiky
Ústavní zákon 150/1948 Sb. ze dne 9. května 1948, Ústava Československé republiky
Ústavní zákon 100/1960 Sb. ze dne 11. července 1960, Ústava Československé socialistické republiky
Ústava ČR ze dne 16. prosince 1992
Růžička Miloslav: Vyhnanci Akce „Kulak“, Zločin proti lidskosti, vydal Miloslav
Růžička, 2008

 Jindra Svitáková

 

 

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!