Nacházíte se zde: Úvod - Toulky - Toulky světem - Koncentrační tábor Osvětim
26.06.2017
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Koncentrační tábor Osvětim

Email Tisk PDF

Když v sobotu 27. ledna 1945 vstoupili rudoarmějci do koncentračního tábora Osvětim v Polsku, našli tam 2819 úplně zubožených lidí, kteří se sotva drželi na nohou, zbytky krematorií a plynových komor, hromady mrtvol, 293 balíků ženských vlasů o váze 7000 kg, zprávy o odeslání 112 tun drtě z lidských kostí, kopce z bot, zubních kartáčků, brýlí, protéz a nádobí. Podle mimořádné komise znalců, jež byla vytvořena k posouzení účelu tábora, „by plakal snad i kámen".

Všichni, kteří se dostali do Osvětimi, byli hned po příjezdu do tábora podrobeni selekci. Třídění bylo velmi rychlé. Jeden za druhým předstupoval před esesáka, aniž tušil, že jde o život. K rozhodnutí o tom, zda předstupující osoba měla žít či zemřít, stačilo několik vteřin. Pohyb palce pravé ruky esesáka.
Fyzicky zdatné svlékli do naha, oholili jim hlavu a ještě chvíli mohli pobýt v lágru jako nacističtí otroci. Ti, kteří při selekci neuspěli, byli posláni rovnou do plynu. Rudolf Höss, velitel tábora, si liboval: „Ve srovnání s Treblinkou jsme byli dokonalejší. Používali jsme cyklón B – krystalickou modrou skalici, kterou jsme vhazovali do komory smrti nevelkým otvorem. Podle klimatických podmínek umírali lidé v této komoře během tří až patnácti minut. Druhé zdokonalení bylo, že jsme vystavěli plynovou komoru, do které jsme mohli umístit současně 2000 lidí. Malé děti jsme utratili všechny, protože nemohly pracovat.“
Děti skutečně nikdo nešetřil, Polka Helena Šmaglewská vyprávěla: „V tu dobu, kdy byli v krematoriu nejvíce vyhlazováni Židé, vyšlo nařízení, že děti budou házet do pecí krematoria živé, aniž by je předtím zadusili plynem. Jejich křik bylo slyšet po celém táboře.“ Jindy je usmrcovali injekcemi karbolové kyseliny do srdce.
Polka Sofie Fljaksová přijela do Osvětimi těhotná. Dostala tři injekce do bederní krajiny, které vyvolaly předčasný porod. Ihned po něm jí dítě odebrali. Někdy vězeňkyně po jedné noci uviděly u dřevěných baráků třeba tisíc dětských kočárků, někdy „jen“ sto.
K jídlu dostávali vězňové naběračku polévky s kusem chleba. Byla to teplá, odporně páchnoucí voda. Dostávali ji v kotlících, které se vyplachovaly jen studenou vodou. Není divu, že pak téměř neustále trpěli průjmy. Latrína byla otřesná. Toaletní papír chyběl, smělo se na ni jen ráno před snídaní a pak až večer po apelu. Nemocní tedy používali kotle i jinak. A pak je zase opláchli studenou vodou.
„Zakrátko potom přinesli polévku, ve které plavalo možné i nemožné, jako například shnilý tuřín, pohanka, klasy všech druhů obilí, kousky zmrzlé dýně, košťály a červená řepa, která dodávala směsi růžovou barvu. Jedlo se z jednoho hrnce, vždy pět nebo deset lidí. Chuti, již tak bídné, to nedodalo, pomyslíme-li, že jsme neměli lžíce. Mnozí ohrnovali nos, nebo vůbec nejedli, ale to já zase ne, jíst se musí. Jak a co, je jedno. Nacpala jsem do sebe, kolik se jen vešlo. Pomáhala jsem si zuby a rukama, právě tak jako ostatní, co měli rozum a nedělali ze sebe fajnovky,“ líčila jídlo v Osvětimi tehdy čtrnáctiletá Helga Weissová.
Přesto lidé přežívali a přežili. Když je Rudá armáda našla v Osvětimi v zuboženém stavu, byli nemocní, omrzlí, roztřesení. Pramálo jim pomohlo, že Rudolf Höss, vedoucí tábora, byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1947 v Polsku popraven.
U mnohých osvobozených propukl tzv. KZ-syndrom, hrůznými zážitky podmíněná změna osobnosti. Projevovala se různě – depresemi, pocity strachu, bolestmi hlavy, poruchami paměti, neurózou. Pozdní následky se objevovaly i po desetiletích. Jeden muž z Osvětimi začal až v roce 1947 trpět průjmy a panickými záchvaty strachu. I to byla Osvětim.
Osm tun lidských vlasů. Přes milion šatů – zavšivených hadrů. Hromady nedopálených lidských těl v krematoriích. Stovky na poslední chvíli zastřelených či zaživa upálených, s očima vykousanýma od krys. A na hnijících palandách bloků kostry, oblečené do lidské kůže nebo děti, kterým snad nikdy nebylo dopřáno dosyta se najíst.
Rádi bychom uhnuli s očima, ale není kam. Chtěli bychom zapomenout, ale nemůžeme. Co si počít na místě, kde vězňům vyprávěli vtipy, aby zjistili, jestli a kolik mají zlatých zubů? Co říci o místě, kde „anděl smrti“ Mengele zkoušel v rámci svých pokusů, kolik dní vydrží novorozeně bez mléka? Co dělat s místem, kde se z kostí stávalo hnojivo a z lidských vlasů matrace..?
Slovo holocaust pochází z řeckého pojmu úplně spálený a vztahuje se k obětování ohněm. Ale žádnou, byť sebeděsivější, oběť starověku nelze srovnat s vyhlazováním evropských Židů Němci v letech 1935-1945. Je to jedna z nejostudnějších epizod dějin lidstva. Němci se pokoušeli vyhladit řadu dalších etnických skupin, například Cikány nebo Slovany. Během asi 10 let zemřelo téměř 6 miliónů Židů masově a s nepopsatelnou krutostí v koncentračních táborech. Vyhlazovány byly i židovské děti, pro které byly zřizovány zvláštní „továrny na smrt“.

Cikánský tábor
Cikánský tábor byl v Osvětimi zřízen v roce 1943 a nacházel se v úseku BIIe tábora Osvětim II - Březinka (Auschwitz II - Birkenau). V táborové evidenci bylo zachyceno 20 923 osob. Vězňové byli označeni černými trojúhelníky jako tzv. asociálové. Romové v cikánském táboře rychle umírali vlivem nelidských životních podmínek, hladu, nemocí a týrání. Někteří, zvláště těhotné ženy a dvojčata, byli vystaveni zrůdným pokusům dr. Mengeleho. Jedinou nadějí na přežití byl transport do jiných koncentračních táborů. K transportům docházelo v roce 1944 v souvislosti s postupující frontou, kdy byli práceschopní Romové deportováni do koncentračních táborů hlouběji v německém vnitrozemí. Staří lidé a matky s dětmi byli jako práce neschopní ponecháni v Osvětimi a v noci z 2. na 3. srpna 1944 byli v počtu 2897 osob, včetně mnoha set vězňů z českých zemí, nahnáni do plynových komor a zavražděni. Jejich těla byla spálena v jamách nedaleko krematoria, které v těch dnech nebylo v provozu.
Většina Romů, deportovaných do Osvětimi a jiných táborů z Protektorátu Čechy a Morava, své věznění nepřežila. Počet obětí se dá těžko určit, jisté je, že do českých zemí se po válce vrátilo 583 bývalých romských vězňů. Tak byla jako celek zlikvidována skupina českých Romů, do níž řadíme i Romy, žijící na Moravě. Celkově věznění v tzv. cikánském táboře v Osvětimi-Březince nepřežilo téměř 20 000 Romů a Sintů z různých zemí. Celkový počet romských obětí 2. světové války se pohybuje v rozmezí 250 000-500 000 osob.

Romana Konečná

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Naše projekty

PODPOŘTE NÁS, PROSÍM 

Podpořte prosím vydávání
Historického  kaleidoskopu

 

 

125x125

 

Akce

symb11


HLEDÁME SPOLUPRACOVNÍKY

Hledáme spolupracovníky, kteří se chtějí podílet na tvorbě jedinečného historického magazínu a dalších projektů Centra české historie. Bližší informace: ing. J. Houška, tel. 603 548 872, e-mail: jhouska/@/ceskatrikolora.cz


 


O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624