Nacházíte se zde: Úvod - Toulky - Toulky domovem - Pankrácká popraviště z let 1926–1989
23.10.2017
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Pankrácká popraviště z let 1926–1989

Email Tisk PDF

Pankráckou věznicí procházely dějiny českého vězeňství, a to nejen symbolicky. Střídaly se zde různé způsoby věznění pro trestní a vazební účely v dobách relativní politické svobody i nesvobody.

 

V areálu věznice postupně na čtyřech různých místech vznikla a zanikla popraviště, kde se vykonával trest smrti oběšením, ale za použití odlišného popravčího zařízení. Na jednom místě v tzv. sekyrárně byl přechodně vykonáván trest smrti setnutím gilotinou.

Pankrácká popraviště byla jako každá jiná pro odsouzené zvláštní branou, kterou vstupovali nedobrovolně s obavami či rezignací do neznáma, často za plného zdraví a vědomí. Poslední chvíle odsouzených k trestu smrti zde byly skryty před veřejností a jejich svědky se staly jen úřední osoby, zavázané služební mlčenlivostí. Tyto skutečnosti již samy o sobě vždy podněcovaly zájem jednotlivců i veřejnosti poodhalit tajemství popravčích míst a nástrojů, katů a popravovaných osob. Protože informace z úředních zdrojů byly vždy kusé a stručné, zpravidla omezující se jen na případy, jejichž zveřejnění bylo politicky žádoucí. Proto bylo informační vakuum vyplňováno nejrůznějšími domněnkami a představami, které šířili nezodpovědní jedinci v zájmu vlastní popularity. Protože se i v současné době občas vyskytují zkreslené nebo dokonce zcela nepravdivé údaje, související s výkonem trestu smrti v pankrácké věznici, zejména v období let 1948 - 1989, je třeba shrnout veškerá dostupná fakta, opírající se o materiální, písemné a svědecké důkazy.

Šibenice
Objekt pankrácké věznice byl dostavěn v roce 1889 a zprovozněn k výkonu trestu vězení a žaláře jako c.k. mužská trestnice. Od roku 1926 byl využíván pro vazební účely Zemského trestního soudu v Praze jako náhrada za zrušenou soudní věznici na Karlově náměstí. Od této doby mohl být v jeho areálu též vykonáván trest smrti oběšením. Popraviště se šibenicí bylo umístěno na druhém dvoře, kde vykonávaly vycházky ženy – trestankyně. Dobová šibenice byla konstruována ze silného 3,5 m dlouhého prkna (tzv. fošny), na jehož horním konci byla osazena kladka pro lano k vytažení odsouzeného, a pod ní hák k zavěšení krátké oprátky. Šibenice byla zasazena do vykopaného otvoru a pod ní přistaveny čtyřstupňové schůdky.

Mistři popravčí
V roce 1927 byl vyhlášen konkurz na obsazení uvolněného místa popravčího po Leopoldu Wohlschlägerovi, který se chystal k odchodu do penze. Údajně se přihlásilo přes 200 žadatelů, mezi nimi byli tři právníci, jeden bývalý kněz a dokonce jedna žena. Spekulovalo se též se jmenováním Wohlschlägerova zetě Nechyby, který však toto tvrzení sám vyvrátil. Teprve v prosinci 1928 se v tisku postupně objevily tři informace o obsazení místa popravčího. Jako vážný kandidát byl nejprve uveden četnický strážmistr Vašák, později jistý zlatník Broumarský. Nakonec jen stručná zpráva ministerstva spravedlnosti, že od 1. ledna 1929 nastupuje nový mistr popravčí pro Československou republiku, ale bez udání jména. Stal se jím Josef Vašák, který vykonal v pankrácké věznici v letech 1930 - 1938 celkem 5 poprav odsouzených vrahů. Prvním popraveným dne 6. prosince 1930 byl František Lukšík za loupežnou vraždu. Vydání jeho těla k občanskému pohřbu nic nebránilo.

Sekyrárna
Po roce 1939 byla pankrácká věznice využívána pro vazební a vyšetřovací účely německého nacistického soudu a tajné státní policie (gestapa). Není dosud známo, zda nacisté v počátku okupace používali původní popraviště na druhém (tzv. ženském) vycházkovém dvoře. Je však prokázáno, že v letech 1940 - 1945 byli odváženi pankráčtí vězni k popravám stětím gilotinou do Drážďan, kde bylo popraveno nejméně 825 osob českého původu. Rovněž lze spolehlivě prokázat, že v roce 1943 bylo v pankrácké věznici zřízeno nové popraviště v přízemních prostorách bývalého ženského bloku, a to v oddělení označeném II/A, ve kterém byly umisťovány osoby odsouzené nacistickými okupačními soudy (Volksgerichtem, Sondergerichtem, Standgerichtem, Schnellgerichtem) k trestu smrti. Na tomto oddělení byly vyčleněny tři místnosti, které sloužily k výkonu poprav oběšením a stětím pod gilotinou a souvisejícím úkonům. V první místnosti zasedala komise, která přijímala odsouzeného k popravě, a po ověření jeho totožnosti předávala katovi a dohlížela nad výkonem trestu. Jejími členy byli zpravidla: státní návladní, přednosta německé soudní věznice, funkcionář nacistické strany (NSDAP), zapisovatel a lékař. Ve druhé místnosti byla pod stropem upevněna traverza, po které se posouvalo 8 háků k zavěšení krátké oprátky. Uprostřed místnosti byla instalována gilotina. Kolmo k jejímu rámu byla připevněna dřevěná lavice k pokládání popravovaných čelem dolů tak, aby byl jejich krk vložen a uzavřen do dvoudílné dřevěné objímky (límce) pod nůž. Spuštění nože mělo mechanické ovládání pomocí páky a k jeho vytažení zpět do horní polohy sloužilo lanko a navíjecí mechanismus s klikou (vrátek). Odťatá hlava byla zachycena do plechového koše. Jen pod gilotinou bylo v období od 5. dubna 1943 do 26. dubna 1945 popraveno celkem 1075 osob z toho 155 žen. Počet popravených oběšením není znám; nedochovala se příslušná evidence. Ve třetí místnosti byla zřízena tzv. rakvárna, kde byli popravení nejprve ukládáni na podlahu kolem kanálku, dokud neodtekla krev. Potom byla těla ukládána do dřevěných rakví z nehoblovaných prken a ve večerních hodinách přepravována ke zpopelnění do krematoria v Praze – Strašnicích. Popravy v tzv. sekyrárně vykonávali 2 Němci a 3 Češi. Katem byl říšský Němec Alois Weiss a jeho německým pomocníkem Otto Schweiger, který byl údajně jeho příbuzným. Českými pomocníky byli Jan Kříž (přejmenován Kreuz), Antonín Nerad a Robert Týfa. Po osvobození od německého nacismu byli souzeni a potrestáni oběšením jen A. Nerad a R. Týfa. Ostatní uprchli a nebyli dopadeni nebo vydáni k potrestání.

Zmizelá gilotina
Po převzetí pankrácké věznice do české správy dne 5. května 1945 bylo okamžitě propuštěno 52 mužů a 3 ženy z cel smrti v pověstném oddělení II/A, které nacisté již nestačili popravit. Byla odhalena připravovaná destrukce sekyrárny pomocí ekrazitu, o kterou se pokoušeli nacisté před opuštěním věznice. Nástražný systém byl vojenskými pyrotechniky bezpečně deaktivován. Začalo se usilovně pátrat po gilotině, která se v popravčí místnosti již nenacházela. Určité výsledky přinesl až výslech zadržených německých dozorců, při kterém bylo zjištěno, že po poslední popravě byla gilotina rozebrána, odvezena a svržena z Karlova mostu do Vltavy. V červenci 1945 byly u čtvrtého mostního pilíře objeveny a vyloveny jednotlivé hlavní části gilotiny. Na této akci se podíleli policisté, hasiči a především potápěč pražské poříční správy Jaroslav Slepička. Poté byla gilotina zkompletována a osazena na původní místo a stala se jedním z důležitých materiálních důkazů nacistické zvůle a krutosti. V bývalém Muzeu Sboru národní bezpečnosti Na Karlově v Praze (dnešní Muzeum Policie ČR) byla ještě v 80. letech minulého století vystavována funkční replika pankrácké gilotiny, která byla mnohými návštěvníky považována za originál. I když tam v současné době již není, je stále příčinou různých dohadů, neboť pankrácká sekyrárna ani po zřízení Památníku nebyla a není běžně veřejnosti přístupna, protože se nachází uvnitř funkční vazební věznice.

Veřejné popravy
Dne 5. září 1945 zahájil svoji činnost Mimořádný lidový soud v Praze XIV, který odsoudil k trestu smrti celou řadu nacistických zločinců. První popravy byly veřejné a konaly se na pankráckém prostranství mezi justičním palácem, věznicí a dopravními podniky. Za tímto účelem bylo postaveno pódium se třemi šibenicemi. Zde byl například popraven dne 6. září 1945 Josef Pfitzner, protektorátní náměstek pražského primátora. Nejznámější popravou se stalo oběšení Karla Hermanna Franka, bývalého říšského státního ministra v protektorátu Čechy a Morava, 22. května 1946.
Kromě nacistických zločinců byli popravováni i zrádci a kolaboranti. Popravy vykonal František Nenáhlo, který se stal prvním pankráckým katem po 2. světové válce a tuto funkci vykonával do roku 1946.
Pravděpodobně z důvodu četnosti ukládaných trestů smrti Mimořádným lidovým soudem v Praze XIV. bylo v roce 1947 popraviště zrušeno, neboť jeho časté používání narušovalo pravidelné provádění vycházek vězňů.

Popravčí dvorky
Novým popravčím místem se staly prostory za vězeňskou nemocnicí, jejichž střední předsunutá část pro schodiště spolu s bočními křídly objektu umožnila zřízení dvou oddělených popravčích dvorků. V nich byly vztyčeny ve vybetonovaných otvorech šibenice dosud používaného typu. Existenci popraviště dokládají postupně získané svědecké, materiální i písemné důkazy. Na základě svědectví bývalého politického vězně z 50. let minulého století Ladislava Novotného, který vykonával v době věznění funkci chodbaře v nemocnici, byl v prostoru levého dvorku nalezen 9. června 1992 vybetonovaný otvor se zaklínovaným zbytkem prkna šibenice, který byl překryt vrstvou zeminy. Na místo nálezu byl umístěn dřevěný kříž s datem 27. 6. 1950, dnem, kdy byla popravena JUDr. Milada Horáková, jediná žena popravená z politických důvodů. Označení místa její popravy však není zcela přesné; s největší pravděpodobností byla popravena v pravém dvorku. Lze to odvodit ze svědectví, že popravy více osob začínaly v levém dvorku a pokračovaly v pravém a opět v levém podle pořadí popravených. Společně s JUDr. Miladou Horákovou byli popraveni 3 muži (Z. Kalandra, O. Pecl a J. Buchal), ona šla jako poslední. Pravý dvorek byl zastavěn, a tak nebylo možné pátrat po fragmentech popraviště. V tehdejším Státním ústředním archivu v Praze (nyní Národní archiv Praha) byl objeven dokument z jednání Politického sekretariátu ÚV KSČ z roku 1954, na kterém byla projednávána situace při výkonu trestu smrti. Dokument je nejen potvrzením pravosti objeveného bývalého popraviště, ale také i zdůvodněním jeho zrušení a zřízení nového popravčího místa.
Na popravišti za vězeňskou nemocnicí byla v 50. letech oběšena většina z celkového počtu 234 politických vězňů včetně dvou příslušníků tehdejšího Sboru vězeňské stráže. Dne 23. května 1950 zde popravili stržm. Čeňka Petelíka, plzeňského dozorce, a 6. listopadu 1951 stržm. Jana Horáčka, pankráckého dozorce. Oba odsoudili ve vykonstruovaném politickém procesu za přípravu vězeňské vzpoury (v letech 1990 a 1991 byli soudně rehabilitováni v plné šíři). Na tomto popravišti byl 3. prosince 1952 oběšen i tehdejší generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a dalších 10 spoluodsouzených komunistů za údajnou protistranickou a protistátní činnost. Podle pořadí byl R. Slánský popraven v levém, dochovaném dvorku. Nelze ho však považovat za oběť komunistické totality, protože proti ní nebojoval, ale naopak ji bezvýhradně podporoval a spoluvytvářel. Svou chybu pochopil až na popravišti, kde zazněla jeho poslední slova: „Mám to, co jsem si zasloužil!“. Popravy v 50. letech minulého století vykonávalo postupně více katů a jejich pomocníků. Například Miladu Horákovou popravil Vladimír Trunda a Rudolfa Slánského popravčí František Skořepa. Obdobně jako za nacistické totality byla těla popravených odvážena ke zpopelnění do krematoria v Praze – Strašnicích. Urny byly pohřbívány do společného hrobu na utajovaném místě přímo ve Strašnicích nebo na hřbitovech v Ďáblicích a Motole.

Popravčí cela v suterénu
Na základě rozhodnutí Politického sekretariátu ÚV KSČ v roce 1954 zaniklo popraviště za vězeňskou nemocnicí a v suterénu pravé části čelního objektu věznice bylo vybudováno nové. Vcházelo se do něj z podzemní chodby, která spojuje věznici s justičním palácem. Za vstupními dveřmi, v místnosti se stolkem a židlemi zasedala komise, dohlížející nad výkonem trestu smrti: soudce, prokurátor, náčelník věznice a lékař. Z místnosti se vstupovalo do cely s jednoduchým popravčím zařízením. Do roku 1960 se zde popravovaly i osoby odsouzené z politických důvodů. Posledním z nich byl Vladivoj Tomek, popraven dne 17. listopadu 1960.
Později zde popravovali jen pachatele vražd. Poslední popravenou ženou byla za několikanásobnou vraždu, spáchanou pomocí nákladního automobilu, 12. března 1975 Olga Hepnarová; posledním popraveným mužem byl za několikanásobnou vraždu rodinných příslušníků 2. února 1989 Vladimír Lulek. Jeho poprava byla zároveň poslední popravou v Čechách.
Urny popravených byly zpravidla rok uloženy v pankrácké věznici a poté zničeny. Kat a jeho pomocníci mohli být od roku 1954 jen zaměstnanci ministerstva vnitra, zpravidla vybraní dozorci pankrácké věznice MV. Po převodu vězeňství do působnosti ministerstva spravedlnosti v roce 1968 byli do funkce kata a jeho pomocníků vybíráni zájemci z řad příslušníků Sboru nápravné výchovy, kteří byli služebně zařazeni na úseku dozorčí služby v nápravně výchovném ústavu (NVÚ) č. 2 Praha – Pankrác. Jejich jména znal jen náčelník NVÚ a předseda Nejvyššího soudu, který s nimi uzavíral zvláštní dohodu o výkonu poprav za určitou finanční odměnu.
Po zrušení trestu smrti v rámci novely trestního zákona v roce 1990 zůstalo pankrácké popraviště v suterénu zachováno pro pietní účely vzhledem k popraveným politickým vězňům v letech 1955 - 1960, ale též jako důkaz historické skutečnosti v oblasti výkonu trestního práva. Suterénní popraviště bylo jediným místem výkonu trestu smrti na území bývalé Československé republiky (ČSR) v letech 1955 - 1960, Československé socialistické republiky (ČSSR) v letech 1960 - 1968 a České socialistické republiky (ČSR) v letech 1968 - 1989.

Pietní místa
V souvislosti s pádem komunistické totality v roce 1989, zrušením trestu smrti a veřejnou diskusí o zneužívání mocenských prostředků proti politické opozici se ve sdělovacích prostředcích objevovaly více či méně kvalifikované informace o místech a způsobech výkonu trestu smrti v letech 1948 - 1989. Vyskytla se i určitá tvrzení, že se v pankrácké věznici popravovalo vleže na speciálním popravčím stole. Tato tvrzení však nebyla dosud řádně a věrohodně doložena. Je nelogické a zcela nepravděpodobné, aby vedle historicky doloženého popraviště současně existovalo další popraviště s odlišným popravčím zařízením. Tím samozřejmě nejsou vyloučeny možné případy úmrtí vězňů v důsledku usmrcení bez rozsudku ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti z 50. let. V dobových statistických údajích o příčinách úmrtí vězňů ve vyšetřovací vazbě se až nápadně často vyskytuje diagnóza srdečního selhání, a to i v případě osob mladšího věku.
Po roce 1945 postupně vznikla v areálu pankrácké věznice tři pietní místa, která jsou udržována a podle možností a příležitostí zpřístupňována sdělovacím prostředkům a v omezené míře i veřejnosti, a to zásluhou ředitele věznice plk. JUDr. Jaroslava Grubera. Pod jeho vedením spolupracují příslušní zaměstnanci věznice s Kabinetem dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, který má pietní místa v odborné správě. Hlavním pietním místem je Památník Pankrác vybudovaný v prostorách tzv. sekyrárny, další a neméně významné je bývalé popraviště za vězeňskou nemocnicí a v neposlední řadě i popravčí cela v suterénu věznice. V součinnosti s organizacemi bývalých politických vězňů jsou pravidelně každoročně pořádána shromáždění k uctění památky obětí nacistické i komunistické totality, spojená s kladením věnců na pietních místech. Tato místa nejsou jen němým svědectvím tragických událostí, ale promlouvají ke všem, kteří chtějí slyšet jejich varování do budoucna, že justice a vězeňství musí sloužit k ochraně občanů před kriminalitou a nesmí se již nikdy dostat do rukou totalitních fanatiků.
 
Aleš Kýr
(autor je doktorem filozofie a vede Kabinet dokumentace a historie Vězeňské služby ČR)

 

Komentáře a dotazy k produktu  

 
# ZajímavéBartalmission 2014-07-10 15:27
je dozvídat se o těchto historických faktech. Je to čtivě podáno. Měly by se o tom učit i děti ve škole.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# RE: Pankrácká popraviště z let 1926–1989kaja 2014-10-29 08:16
Myslím, že by se o těchto popravách měli dozvědět všichni. Je dobře, že popravili zločince z Berlína, ale také to ukazuje jak příšerný a podlý je Bolševizmus. Komunisti nemají na tomto světě místo.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# žádostzdenek 2015-09-06 21:48
Prosím zasílat komentáře.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


Naše projekty

PODPOŘTE NÁS, PROSÍM 

Podpořte prosím vydávání
Historického  kaleidoskopu

 

 mak tlacitko

 Vlčí máky zakoupíte u našich smluvních prodejců nebo v e-shopu Česká trikolora.cz

 

Akce

symb11

 

HLEDÁME DOBROVOLNÍKY

Hledáme dobrovolníky, kteří se chtějí podílet na tvorbě jedinečného historického magazínu a dalších projektů Centra české historie. Bližší informace: ing. J. Houška, tel. 603 548 872, e-mail: jhouska/@/ceskatrikolora.cz

 

 


O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624