Nacházíte se zde: Úvod - Příběhy - Loupež s nálepkou združstevňování
21.10.2021
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Loupež s nálepkou združstevňování

Email Tisk PDF

Atmosféru „úspěšného budování socialismu“ přibližuje svými vzpomínkami pan Miroslav Frantík (* 1941), syn sedláka tehdy hospodařícího na 20 ha půdy v malé vesnici Kurovice v okrese Kroměříž. Jeho otec Vojtěch (* 1902) vlastnil statek čp. 41 a byl svému povolání plně oddán.

Po roce 1948 začal nebývalou měrou tlak na většinu velkých sedláků, kterým bylo za nesplnění předepsaných dodávek vyhrožováno vězením. Tímto zastrašováním měli být rolníci naháněni do družstev – JZD. Tato nedobrá situace se nadále zostřovala a tlak byl natolik  „úspěšný“, že v Kunovicích bylo založeno jedno z prvních JZD v okrese Holešov. Zakladateli a členy byli ti, kteří měli minimální výměru polí a téměř žádný dobytek. Následná HTÚP (hospodářsko-technická úprava pozemků) pro nás znamenala, že náš tatínek neměl svoje pozemky již za humny, ale na samém okraji katastru, špatné bonity, nikdy hnojené a nepřístupné. Zákonitě tedy nemohl splnit předpisové dodávky a již v roce 1950 byl odsouzen k pokutě 100 tisíc Kč, kterou s pomocí od přátel zaplatil. Za rok nato byl pro stejný „čin“ znovu odsouzen k dalším 100 000 Kč pokuty a ke dvěma měsícům odnětí svobody. V případě nezaplacení pokuty by se trest prodloužil, což se stalo, neboť peníze nebyly.

Ze strany okresních orgánů byla snaha rozšířit JZD po všech vesnicích se stoprocentním členstvím. Každý dům navštěvovaly agitační dvojice, rekrutující se z řad členů KSČ a Lidových milicí, které se snažily přesvědčit všechny občany o výhodách společného hospodaření v JZD. Jejich úsilí nebylo korunováno úspěchem. Lidé před nimi zavírali dveře, nechtěli je pustit do domu a celkově proti nim byla všeobecná averze. Komise potom záměrně chodily večer a otravovaly upracované rolníky. Nikdo nemohl vědět, kdy přijdou. Bylo to nechutné, podlé až směšné.

Ze sedláků nepřáteli státu

V dědině se tu a tam šeptalo, že se s naším tatínkem a strýcem Němečkem, druhým největším sedlákem v obci, po žních zatočí, prý že bude celá dědina nato šup v JZD.

Nezapomenutelný byl pro mne a celou naši rodinu čtvrtek 21. srpna 1952. Kolem 8. hodiny ranní přijelo několik aut s příslušníky StB a SNB, kteří obstoupili náš grunt a oznámili nám provedení domovní prohlídky, při které nesmí nikdo z domu ani do domu. Poprvé v životě jsem byl svědkem provádění domovní prohlídky, jenž předčila všechny moje dětské představy o podobných akcích, jak jsem o nich četl v knihách. V obytných místnostech všechno přehrabali a zpřeházeli. V knihovně prohlédli každou knihu, obzvláště důkladně studovali písemnosti. Prádlo a ošacení rovněž prohledali a rozházeli. Jedním slovem hrůza, i když to plně nevystihuje realitu! Rovněž se vší důkladností prohledávali hospodářské budovy a sklady. Když v 18.00 hodin skončili, vyzvali tatínka, aby si vzal toaletní potřeby, že s nimi musí jet do Holešova objasnit některé věci. Mám stále před očima ten živý obraz, jak tatínka s pouty na rukách vedou do auta, aby se nám vrátil téměř po dvou letech. To, co se v ten den odehrávalo v našem domě, se odehrálo také u strýčka Němečka, kde navíc s hospodářem odvezli i jeho 23letého syna Břetislava.

Ještě ten večer zorganizovali komunisté pohotově veřejnou schůzi (určitě předem již připravenou) a využili stresu, ve kterém se vesnice nacházela, když navíc v obecním rozhlase přenášeli průběh schůze, kde dnes zatčení hospodáři byli předváděni jako úhlavní nepřátelé, škůdci apod. Závěr schůze byl korunován úspěchem soudruhů: všichni podepsali přihlášku do JZD, a tím byla socializace v Kurovicích ukončena.

Za několik týdnů byl otec Okresním soudem v Holešově odsouzen za sabotáž národního hospodářství k jednomu roku vězení a 100 000 Kč pokuty. Tatínek si svoje padesátiny ještě prožil v cele v Uherském Hradišti a začátkem listopadu ho s dalšími desítkami vězňů převezli v autobusech na jáchymovské lágry. Na odvolacím soudu už přítomen nebyl, ale jeden rok trestu mu zvýšili na roky dva.

Ukrást, zničit…

Odsouzení živitele rodiny bylo málo, následovala perzekuce rodiny. Maminka byla na pokraji zhroucení, neboť na celé hospodářství nemohla stačit. Můj starší bratr Vojta byl v tu dobu v Učňovské zemědělské škole v Bystřici pod Hostýnem a babička (otcova matka) bydlící s námi měla 76 roků, takže maminka za vydatné pomoci svého otce sklidila jen to, na co stačila. Ostatní už si „sklidilo“ JZD, které také „převzalo“ péči nad naším dobytkem včetně dojnic. Ty chodila dojit jedna dobrá paní, jenž však byla stále hlídaná zootechnikem soudruhem Ševčíkem, aby nám nepřilepšovala trochou mléka, o což se podle možností samozřejmě snažila. Tento zootechnik nám odnesl všechny slepice se slovy, že je to rozhodnutí z vyšších míst a slepice si „přivlastnil“ asi tak, jako si předseda MNV Bradáč stejným způsobem „osvojil“ náš motocykl. To vše dokresluje charakter této doby plný deformací charakterových vlastností jednotlivých individualit.

Pro nedobrou finanční situaci si maminka sehnala práci v kuchyni nádražní restaurace v Holešově a vše se trochu zlepšilo, i když musela do práce i v neděli. To však netrvalo dlouho.

Vystěhování

V neděli 8. února 1953 k nám přijelo auto se dvěma příslušníky StB, kteří nám ukázali výměr o vystěhování. Stálo v něm, že se musíme již zítra vystěhovat. Výměr ukázali mému dědečkovi a pak jeli s papírem za maminkou do práce v Holešově, kde jí ho předali. Byla chudák na pokraji zhroucení. Ve výměru jsme měli uvedeno, co vše si můžete s sebou do vyhnanství vzít.

Druhý den přijelo osobní auto se dvěma příslušníky StB a za chvíli auto nákladní, na nějž se  začaly nakládat naše věci, které byly povolené a vypsané ve výměru. Za chvíli přijel prokurátor dr. Šaňa – aktér všech domovních prohlídek, tatínkovy vazby i jeho následného odsouzení. Byl jako „mílius“. Maminku ujišťoval, že po našem vystěhování začne rodině nová etapa života a že do 14 dnů zařídí propuštění tatínka z vězení. Naše nové bydlení v Nesyta že je velice pěkné a dokonce nám milostivě dovolil vzít si s sebou ještě nějaké bytové doplňky. Říkal, že maminka bude zaměstnána na státním statku, otec po propuštění také a můj bratr Vojta tam po ukončení školy jistě najde uplatnění. Babičku, která se odmítla kamkoli stěhovat, ponechal velkoryse ještě po dva týdny v domě, čehož babička využila a honem se přestěhovala ke své sestře na druhý konec vesnice. Jaká to byla ironie, přetvářka cynismus od soudruha prokurátora! Před pěti měsíci hřímal proti našemu tatínkovi, dával mu cejch třídního nepřítele a najednou taková změna v chování!

Z Kurovic jsme odjížděli až pozdě odpoledne. Jen velmi málo spoluobčanů si dovolilo přijít se s námi rozloučit. Do místa určení Nesyta v okrese Dvůr Králové s námi auta přijela až v úterý ráno. Maminka jela s dědečkem a se mnou v osobním autě se dvěma členy StB. Bratr Vojta seděl v kabině se závozníkem. Když jsme konečně našli Nesyta, zjistili jsme, že obydlí nám přikázané je asi300 mod silnice. Šli jsme se tam podívat a dojem, který na nás ta barabizna udělala, byl opravdu skličující. Stála o samotě, byla bez oken, dveře se otvíraly kopnutím a kliky chyběly. Sociální zařízení žádné, voda ve studni kus od chalupy na rumpál, který nefungoval. V jedné místnosti od večera seděl člověk v kožichu a topil nazdařbůh. Bylo nám jasno, že tady bydlet nemůžeme. Dokonce i jeden StB prohlásil: „Tady se opravdu nedá bydlet.“

Na dědečkovu prosbu, aby nás vzali zpátky, vůbec nereagovali. Naše věci složili kousek od silnice, protože by se k obydlí vůbec nedostali, a urychleně odjeli. Jen Vojta se vracel s nimi, protože musel jít do školy. Opuštění jsme se vydali autobusem do Dvora Králové, kde začala anabáze putování od jedné úřední instituce ke druhé. Byli jsme na ředitelství státního statku, ONV, okresním soudu, okresní prokuratuře, SNB, OV KSČ, všude nebyl naprosto žádný zájem vzniklý problém nějakým způsobem řešit. Při jednání na ONV za námi přišla jedna slečna, že náhodou všechno vyslechla a nabídla nám prozatímní ubytování u svých rodičů kousek od místa, kde jsme měli na trávě složený nábytek. S díky a radostí jsme pozvání přijali a do rodiny Doubkovy jsme na popud jejich dcery odjeli. Ta rodiče informovala předem po telefonu. Přijali nás velice mile, byli pohostinní a nabídli nám úschovu nábytku v jejich stodole. Druhý den sehnal pan Doubek koňský povoz a naše věci se z místa skládky přestěhovaly a my jsme mohli pokračovat v dalších jednáních. Nakonec dědeček přede všemi nejvyššími pohlaváry na ONV prohlásil, že v těchto podmínkách dceru s vnukem nenechá. Upozorňovali ho, že porušuje zákon a důsledky si ponese on. Děda řekl, že si je toho vědom, ale že nás tam nenechá a slovo dodržel. Vrátili jsme se vlakem do Zábřehu k maminčině sestře, která nás mile a vřele přijala. I zde ale pokračovaly nechutné tahanice s úřady. V Zábřehu nám nechtěli povolit pobyt a v Kurovicích jsme měli pobyt zakázaný. Maminku nechtěl nikdo přijmout do zaměstnání. Nakonec sehnala práci díky uznání a pochopení několika slušných lidí. Určitý čas ještě musela odolávat nátlaku a výhrůžkám StB, která trvala na návratu do Nesyta. Tlak ustála a pak už jí dali více méně pokoj.

Časem jsme se odstěhovali od tety do malého, ale již vlastního bytu a zde jsme očekávali návrat tatínka. Do Kurovic jsme jezdili na zapřenou, za nemocnou babičkou, dědečkem a maminčinou sestrou, mojí tetou. Když měla maminka v červenci roku 1953 celozávodní dovolenou, chtěli jsme ji prožít v Kurovicích, kam jsme se rozjeli. Musela žádat ONV v Holešově o povolení, ale pobyt jí zamítli a my jsme museli Kurovice okamžitě opustit. Dědečkovi vyhrožovali, že poskytuje pobyt a přechovává „takové“ osoby. Zdali si vůbec uvědomuje, že od dělnické třídy dostává důchod. Na námitky, že se nejedná o „takovou“ osobu, ale vlastní dceru, nebyl brán zřetel.

Bez spravedlnosti

Asi v polovině roku 1953 byla tatínkovi povolena návštěva při výkonu trestu. Jeli jsme za ním až do Lokte nad Ohří, kde se návštěvy konaly ve třech dřevěných barácích, obšancovaných spoustou strážných se psy. Zavedli nás do místnosti k dřevěnému přepažení, v němž byla čtyři okénka a v nich síť. Z jedné strany otec – vězeň a u něho bachař, z druhé strany my. Byli jsme poučeni, že se může hovořit jen o rodinných záležitostech a na to je 15 minut! Nic se nesmí předávat, ani ruka se nemohla podat. V případě nedodržení pokynů mohl bachař návštěvu ukončit. Rozpovídali jsme se a už bylo 15 minut pryč. Potom jsme ještě asi 3 hodiny čekali, abychom viděli otce z povzdálí, jak nastupuje s ostatními vězni do autobusu, zamávali mu a čekala nás opět cesta domů. Byli jsme na cestě od soboty do pondělí jen kvůli možnosti vidět a mluvit 15 minut s otcem, ale určitě ho to podpořilo a potěšilo. Takovou návštěvu jsme vykonali ještě dvakrát a pak již nadešel čas, kdy se po smrti Gottwalda očekávala amnestie a my doma čekali návrat tatínka. V předstihu jsem mu v dopise nakreslil situační plánek našeho bydliště v Zábřehu, kdyby neočekávaně přijel. Marně jsme chodili k vlakům na nádraží, marně jsme čekali. Radostným dnem se pro nás stal až 30. červen 1954, když ráno v 5.00 hodin otec u našeho bytu zazvonil.

Brzy si našel práci ve slévárně, našli jsme i větší byt a konečně jsme začali alespoň trochu žít jako rodina. Já jsem po skončení školní docházky neměl s přijetím na zemědělskou školu žádné problémy, kdežto můj starší bratr Vojta si potíží při snaze studovat dál užil ještě dost. Usuzuji, že když odešli z politické scény Stalin a Gottwald, klima se uvolňovalo a to se odráželo i na mých dalších životních krocích. Trend uvolňování pokračoval a gradoval v roce 1968. V tomto čase nám svítala naděje, že se budeme moci vrátit do rodného statku, na což jsme se všichni těšili. Marně! Druhé „osvobození“ bratrskými vojsky z východu v srpnu 1968 vše pohřbilo. Tatínek se pokusil a požádal o rehabilitaci. Následovalo mnoho jednání na soudech všech stupňů, ale neuspěl.

Sen tatínka – vrátit se na grunt – se mu splnil až v roce 1973, kdy si musel od státu svoji ideální polovinu majetku zabavenou při soudním řízení v 50. letech odkoupit.  Značně zdevastovaný dům dal s maminkou do trochu obyvatelného stavu a do Kurovic se nastěhovali. Vzhledem k podlomenému zdraví si pobytu doma dlouho neužil. Jeho pohyblivost se zhoršovala a v roce 1975 po mozkové příhodě zemřel.

Nepochopím, opravdu to nemůžu pochopit, jak ještě dnes (r. 2008) může někdo vzpomínat na „staré dobré časy“ za vlády komunistů. Na tu zrůdnost, zvrhlost a bestiálnost doby „úspěšného budování socialismu“ v naší vlasti! Naštěstí to nebylo na „věčné časy“.

Miloslav Růžička

 

Komentáře a dotazy k produktu  

 
# Odporná dobaTomáš Batelka 2018-03-01 23:00
Film "Cesta hlubokým lesem" ukazuje alespoň z části to zdruštěvňování a ač jsem naštěstí tuhle dobu nezažil,tak to byla fakt další odporná doba jen několik let po válce.
 

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!