Nacházíte se zde: Úvod - Příběhy
28.09.2021
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Příběhy

Příběh ze soutěže Můj život s rozhlasem - druhé místo

Email Tisk PDF

Můj život s rozhlasem

2013:

„Jé, koukej, dědo! Co je to za obludu?“ „To není obluda, Tomášku, to je tranzistor.“ „Dědo, podívej se na tohle! Koukej, jak se to na mě mračí!“ vypískne desetiletý Tomášek nevěřícně, až se po něm ostatní návštěvníci expozice otáčejí. „Tomášku, ne tak nahlas“, tiší vnoučka dědeček, „to je přeci první prototyp rádia, jak mám také u sebe v pokojíčku, to, jak jsem ti o něm už tolikrát vykládal“, odpovídá starý pán rozvážně. „Dědo, a to jsi ty na téhle fotce?“, nepřestává se vyptávat Tomášek. „Ano, to jsem já, ale tady napravo, tady nalevo, ten maličký klouček, to je tvůj tatínek. Tenkrát to byl šílený rok a na ten den snad nikdy nezapomenu.“ rozpomíná se dědeček. Zahleděn zpět do minulosti, začne vykládat svůj nejsilnější příběh. Vnouček nehnutě stojí u fotografie, s napětím poslouchá a ostatní návštěvníci expozice se začínají postupně scházet k starému pánovi…

„Psal se rok 1968… Všude panovalo nadšení, žilo se tak nějak lépe. Člověk měl konečně pocit, že se může svobodně nadechnout, a já byl zrovna jedním z těch redaktorů, který o tom všem tak strašně rád referoval. Rozhovory jsem dělal s bývalými disidenty, a přestože mě nikdy politika příliš nezajímala, stal se ze mě obrovský fanoušek lídrů roku 1968. Všechno ale zarazil 21. srpen. Zrovna jsme měli odjet na vysněnou dovolenou do Jugoslávie, kam se babička tolik těšila. Už jsme měli i sbaleno, když v tom se stalo to, co se stát nemělo. Největší křivda v dějinách naší republiky. O půl třetí ráno mi zavolala teta Evička z redakce. „Jeníku, oni nás znovu obsazují.“ krátce vzlykla, a mně bylo ihned jasné, že negativní a pesimistické pokoutní informace, které se poslední dny šířily jako lavina, se staly skutečností. Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se směrem k rozhlasu. Bylo mi jasné, že právě budova rozhlasu bude jedním z prvních cílů okupantů z řad vojsk Varšavské smlouvy. V rozhlasu panoval čilý ruch. Každý měl více či méně zaručené informace o tom, co proč a jak se venku děje a proč rázují tanky po Václavském náměstí. Poté jsme uslyšeli první střelbu. Už už jsme s kolegy lezly pod stoly a snažili se být neviditelní, ale kde nic, tu nic. Pak nám to došlo. Oni si ti troubové spletli budovu rozhlasu s budovou Národního muzea. Výbuch smíchu na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako následné rozhořčení. „Nějací tataři nám přeci nebudou likvidovat naši národní památku!“, prohlásil Pepík ze zahraniční rubriky a na podporu svých slov zahrozil pěstí k přijíždějícím tankům. Svá slova neváhal zopakovat ani do éteru. Dav, který se mezitím shromáždil před skutečnou budovou rozhlasu, začal nadšením tleskat. Byl to krásný pohled, Tomášku. Tolik starých, mladých, chlapců, děvčat i dělníků z nedalekých továren. Tolik lidí svedl dohromady právě náš hlas. Revoluční nálada se začala šířit i po celé redakci. Nikdo si nechtěl nechat líbit takovou potupu a každý jsem v hloubi srdce chtěl udělat něco, čím bychom dali okupantům najevo, že my se nevzdáme. Pepík s nějakým technikem začali na protest pálit sovětské vlajky a vyhazovat je z okna na projíždějící tanky. Za to nás naši sovětští bratři odměnili hezkou dávkou kulek do fasády našeho milovaného rozhlasu. Venku panoval chaos, lidé se bouřili a vehementně si žádali naši podporu. Tehdy někdo navrhl, že visící pěticípá hvězda na čelní straně rozhlasu je pro nás v této situaci neskutečně potupná. Proto bylo vybráno pět nejodvážnějších, v čele se mnou, kteří měli tu čest tento nehezký monument shodit ze štítu na silnici na projíždějící tanky. Nápad to byl geniální. O něco méně jej ocenili sovětští vojáci, kteří nás odměnili další kanonádou. A tehdy se to stalo. Posilněn důvěrou celé redakce i obyčejných lidí na ulici a hnán touhou po pomstě jsem na chvíli nebyl ve střehu. Lízla mě jedna odražená zbloudilá kulka, přesně sem, do tváře. Ztratil jsem vědomí a ani nevím, jakým zázrakem jsem se dostal do nemocnice. Ale nikdy nezapomenu na to, jak jsem vlastním tělem bránil rozhlas. Byla to taková moje osobní válka proti nespravedlnosti, jež se odehrála v noci z 20. na 21. srpna 1968.“ dovypráví svůj dramatický příběh dědeček.

2023:

Dnes. Dnes je tomu přesně sto let. Přesně sto let od doby, kdy je naše historie nesmazatelně spjata právě s rozhlasem. A právě s rozhlasem je spjata celá naše rodina. Jeden z mých pradědečků rozhlas budoval od jeho základů, rval se za něj doslova jako tygr a staral se o něj jako o vlastní dítě. Dědeček s rozhlasem v zádech zažíval nejbouřlivější momenty pražského jara a nejistotu normalizačních dní. Táta, jeden z nejvýraznějších redaktorů listopadu 1989 a vývoji po něm. A já? Už jako malé dítě jsem tu pobíhal, nakrucoval se před různými přístroji a v duchu snil, že i já budu jednou moct zdravit celou republiku a vítat ji do nového dne. Jednou i já. Co asi přinese moje působení rozhlasu? Jaké důležité revoluční novinky nás čekají?

„Tome, tak kde jsi? Musíme ještě donést tyhle dokumenty nahoru. Za pár minut jsme zase ve vysílání“, vytrhne mě z mých myšlenek šéfredaktor. Teď už zbývá jen letmý pohled na fotografii na mém stole. Díky dědo.

Jitka Langová

 

Vítězný příběh soutěže Můj život s rozhlasem

Email Tisk PDF

Písnička pro dvě srdce

S každým pomalým tiknutím semaforu byla čím dál nervóznější. Tik...tik...tik...jako hodiny v kuchyni, které touto dobou již ukazovaly 16:55, tedy deset minut do začátku Písniček od srdce.

„Co blbneš?!“,mluvila potichu sama k sobě, „Kdo by ti tak asi dával zahrát písničku? Stejně nikdo neví o tvých dnešních narozeninách! A i kdyby ano, nikoho to nezajímá, lidi mají jiné starosti. Tak už se uklidni, Anno Valníková!“ Hned po tom, co se konečně rozsvítila zelená, se přes všechny tyto argumenty ale neubránila tak kvapnému kroku, jak to jen její, dnes přesně třiašedesátileté nohy dovolovaly.

Sotva za ní zapadly doma dveře, už ladila rádio. Právě včas - moderátorka Stáňa Dufková akorát vítala posluchače u dnešních Písniček od srdce: „A máme tu prvního volajícího?“

Paní Valníková zatajila dech. Co kdyby...?

„Nóóó, halóó, to jsem já?“ zaburácelo z rádia.

„Ano,slyšíme vás, dobrý den. Kdopak je dnešní první volající do Písniček od srdce?“ odpověděl klidný hlas moderátorky Dufkové.

„Dobrý...Tady tóóóó, Kejvalová...vod Pardubic. Prosim vás pěkně...“

Svatá prostoto! Paní Valníková trochu ztlumila přijímač. Tohle přece znala nazpaměť, každé Srdcovky se pár takových expertů objeví. Už tou první větou: „To jsem já?“ to bylo odsouzené. Ano, jistě, ještě básnička na závěr, “...pěsti plné štěstí!“ Uff, to je tedy rým!

Z reproduktorů se začal linout hlas Marie Rottrové. „To mám tak ráda...“ Paní Valníková to po ní mimoděčně zopakovala.

Na druhou stranu, proč dělat primadonu? Co by ona dala za takovéhle přání! I ta báseň by se snesla, koneckonců - někdo si s tím dal práci, aby adresáta potěšil.

Zakousla se do oblíbeného větrníku a nechala se unášet hudbou. S první slzou ukápnuvší z jejích, opuštěností ztemnělých očí narozeninová pochutina dostala slanou příchuť, která se ve ztaženém krku měnila na hořký došmak.

Najednou Annu něco napadlo: Přece nejsem jediná, pro koho je tento den nějak významný a marně čeká, že si na něj někdo vzpomene. Pohledem zabloudila ke kalendáři na lednici. No, minimálně všechny Jiřiny jsou dnes oslavenkyně. Jiřina, Jiřina, docela hezké jméno...

Paní Valníková ani nevěděla jak, prostě najednou držela v ruce telefon a vytáčela číslo do pořadu. Trošku se probrala, až když se na sítí ohlásila paní Stáňa Dufková : „Dobrý den, komu budeme hrát další písničku?“

V tom šoku z Aničky vyletělo něco, za co by se nejraději pleskla přes pusu: „Haló, to já?“ Tak tahle věta byla snad ještě horší, než ta od posluchačky z Pardubic. Anny se začínala zmocňovat panika.

Zkušená moderátorka ji však rychle nasměrovala zase správnou cestou: „Ano, slyšíme vás a aby ste i vy nás lépe slyšela, vypněte si prosím na chvíli rozhlas. Tak, už je to lepší. Prozraďte nám vaše jméno a samozřejmě jméno toho, komu chcete popřát.“

Paní Valníková skoncentrovala síly a konečně začala plynule hovořit: „Omlouvám se, také přeju hezký den. Mé jméno je Anna Valníková . Jsem z Benešova. Prosím, zahrajte písničku pro mou kamarádku Jiřinu, ona má totiž dnes svátek.“

„Určitě, paní Valníková. A ještě bychom mohli říct přijmení paní Jiřiny?“

Tohle paní Valníkovou trochu zaskočilo, ale vždyť se to přece dalo čekat! „Jiřina Růžecká, ale jinak je to pro všechny Jiřinky.“ Plácla první, co ji napadlo.

„Dobrá, spolehněte se, zahrajeme. Mějte se také dobře a zas třeba někdy na shledanou!“

„Děkuji, na shledanou!“

Paní Valníková vypnula telefon. Chvíli zůstala sedět a jen hleděla před sebe. Jiřina Růžecká! Jméno jak pro zahradnici! Každý musel poznat, že si vymýšlím. Ach jo, to bylo trapné...

Ovšem minimálně jednomu člověku v celé České republice to trapné nepřipadalo. Jelikož šťastné náhody se ještě občas vyskytují, tou osobou byla pětašedesátiletá Jiřina Růžecká, toho času ve vlašimské nemocnici po operaci artritického kolena. Teď však na všechnu bolest zapomněla a nadšeně z rádia poslouchala písničku „Kometa“, která byla pro ni. Totiž, asi nebyla, neboť žádnou Annu Valníkovou neznala. Na druhou stranu, když nic jiného, alespoň to znamenalo, že existuje ještě jiná Jiřina Růžecká, a to je přece veselé a sympatické! Dokonce ji ta zpráva potěšila tak moc, až popadla mobil ležící na nočním stolku vedle postele.

Mezitím se v asi dvacet kilometrů vzdálené kuchyni Anna Valníková konečně uklidnila a znovu zapla přijímač. Najdnou nemohla uvěřit svým uším: „Dobrý den, tady Jiřina Růžecká z Vlašimi, já bych jen chtěla moc poděkovat paní Valníkové a popřát té Jiřině Růžecké, pro kterou to přání opravdu bylo. Volám, protože mi přijde zajímavé, že jsme v republice dvě. Jo a ještě se omlouvám, zrovna ležím v nemocnici s operovanou nohou, tudíž nedojdu vypnout rádio, tak doufám, že mě slyšíte a ještě jednou mnohokrát děkuju a všem, hlavně paní Valníkové a Růžecké – své jmenovkyni, přeju krásný den!“

To byla rychlost. Teprve když začaly zprávy v půl, paní Valníkové pomalu docházelo, co všechno před chvílí slyšela a co to pro ni znamená. Někdo se opravdu jmenuje Jiřina Růžecká? V nemocnici? Z Vlašimi? To by možná za zkoušku stálo, autobusem je tam přece do půl hodiny...

Hned druhý den se paní Valníková vypravila s kyticí za novou přítelkyní. Tedy ona v tuhle chvíli ještě nemohla tušit, jak náramně si budou s paní Růžeckou rozumět, jak pěkné veselé chvilky spolu prožijí, jak dodatečně oslaví Jiřinčino uzdravení a svátek i Aniččiny narozeniny... Ne, nic z toho vědět nemohla, ale jedno jí bylo přecejenom jasné: kdo poslouchá a naslouchá, není nikdy sám.

Natálie Dunglová

 

Kulaci

Email Tisk PDF

V naší společnosti snad nejvíce konzervativní sociální skupina byli rolníci, kteří byli jakýmsi pilířem národa. Tito lidé v sobě měli vrozenou poctivost a vždy jim záleželo na cti, jejich slovo bylo platné více než dnešní písemné smlouvy. Rolníci si uměli se vším poradit a nezištně si dokázali vypomáhat. Mnozí byli váženými občany v obci, vždy a za všech okolností i v časech války byli stabilizačním faktorem celé společnosti.

 

Komunistický 1. máj v Praze L. P. 1989

Email Tisk PDF

Moje politická orientace se úspěšně vyvíjela od útlého dětství. Nikdy jsem netoužila se zúčastnit 1. máje, ani jako dítě školou povinné. Nic mě ven netáhlo, byl to proradný komunistický svátek.  

 

TENKRÁT V LISTOPADU… (1989)

Email Tisk PDF

Prolog
Při příležitosti 50. výročí událostí 17. listopadu 1939 a Mezinárodního dne studentstva udělil Mezinárodní svaz studentstva se sídlem v Praze Zlatou medaili 17. listopadu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloušovi Jakešovi za jeho osobní přínos k pokrokovým přeměnám v Československu.
O čtrnáct dní později udělil tentýž Mezinárodní svaz studentstva Zlatou medaili 17. listopadu československému lidu a studentskému hnutí za mimořádný příspěvek v souvislosti s 50. výročím 17. listopadu.

 

Vzhůru, plavci, na palubu spějme

Email Tisk PDF

Když jsem byla před pár týdny pozvána na odhalení pamětních desek do Prahy-Kbel, potkala jsem se tam s hudebníkem, producentem Karlem Vágnerem. Karel Vágner ze Kbel pochází a jednu z nových ulic, jak se dočtete na jiném místě našeho magazínu, kbelští pojmenovali po jeho tátovi. „Když jsem sem dnes přijížděl, viděl jsem v duchu náš dům i okolí, kde jsme se toulali s kamarády. A najednou jsem ji uviděl, červenou tabulku s nápisem Vágnerova. Je vidět přímo od našeho bývalého domu. Je to velmi zvláštní pocit, když přijedeš k ulici, která nese tátovo jméno…“

 

 

NA NÁMĚSTÍ MÍRU SE STŘÍLÍ?! (1969)

Email Tisk PDF

Ráda bych se seznámila s příslušníky „Páté roty“, kteří  v nočních hodinách dne 21. srpna 1969 přepadali pokojné chodce na rohu Americké ulice u náměstí Míru v Praze. Té noci se na náměstí Míru střílelo. Asi šedesát ozbrojených mužů posádky přepadových vozů Veřejné bezpečnosti (ten paradox – bezpečnosti) „tábořilo“ na rohu Americké ulice. Oděni byli lehce, aby se mohli snadněji pohybovat, s helmou na hlavě tolik připomínající nacistické vojáky.

 

Válčení strýce Vavřince

Email Tisk PDF

Můj strýc (přesněji prastrýc) Vavřinec byl sedlák z podhůří Orlických Hor. Nebyl žádným hrdinou z čítanek, ale jeho příhody z I. světové války, tradované rodinnou historií, dobře ukazují vztah obyčejného českého vojáka k válce i k Rakousku.

 

Promiňte, pane generále

Email Tisk PDF

Vzpomínka, i přes 60 let starší může být někdy taková, jako by se děj odehrál včera. Nevím,co mi připomnělo událost z podzimu 1946 ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě.

 

Jak jsem potkal špiona

Email Tisk PDF

 

Já se na to mnoho nepamatuji, v roce 1938 jsem byl v předškolním věku, ale později mi vše vyprávěli rodiče. Otec v té době učil na zemědělské škole ve Vysokém Mýtě, a to bylo vojenské město. Tři pluky, v některých údobích i velitelství brigády, doplňovací velitelství a další úřady, za městem záložní letiště. Jinak maloměsto se všemi klady a zápory.

 
Strana 3 z 4

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!