Nacházíte se zde: Úvod - Příběhy
23.01.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Příběhy

Vítězný příběh soutěže Můj život s rozhlasem

Email Tisk PDF

Písnička pro dvě srdce

S každým pomalým tiknutím semaforu byla čím dál nervóznější. Tik...tik...tik...jako hodiny v kuchyni, které touto dobou již ukazovaly 16:55, tedy deset minut do začátku Písniček od srdce.

„Co blbneš?!“,mluvila potichu sama k sobě, „Kdo by ti tak asi dával zahrát písničku? Stejně nikdo neví o tvých dnešních narozeninách! A i kdyby ano, nikoho to nezajímá, lidi mají jiné starosti. Tak už se uklidni, Anno Valníková!“ Hned po tom, co se konečně rozsvítila zelená, se přes všechny tyto argumenty ale neubránila tak kvapnému kroku, jak to jen její, dnes přesně třiašedesátileté nohy dovolovaly.

Sotva za ní zapadly doma dveře, už ladila rádio. Právě včas - moderátorka Stáňa Dufková akorát vítala posluchače u dnešních Písniček od srdce: „A máme tu prvního volajícího?“

Paní Valníková zatajila dech. Co kdyby...?

„Nóóó, halóó, to jsem já?“ zaburácelo z rádia.

„Ano,slyšíme vás, dobrý den. Kdopak je dnešní první volající do Písniček od srdce?“ odpověděl klidný hlas moderátorky Dufkové.

„Dobrý...Tady tóóóó, Kejvalová...vod Pardubic. Prosim vás pěkně...“

Svatá prostoto! Paní Valníková trochu ztlumila přijímač. Tohle přece znala nazpaměť, každé Srdcovky se pár takových expertů objeví. Už tou první větou: „To jsem já?“ to bylo odsouzené. Ano, jistě, ještě básnička na závěr, “...pěsti plné štěstí!“ Uff, to je tedy rým!

Z reproduktorů se začal linout hlas Marie Rottrové. „To mám tak ráda...“ Paní Valníková to po ní mimoděčně zopakovala.

Na druhou stranu, proč dělat primadonu? Co by ona dala za takovéhle přání! I ta báseň by se snesla, koneckonců - někdo si s tím dal práci, aby adresáta potěšil.

Zakousla se do oblíbeného větrníku a nechala se unášet hudbou. S první slzou ukápnuvší z jejích, opuštěností ztemnělých očí narozeninová pochutina dostala slanou příchuť, která se ve ztaženém krku měnila na hořký došmak.

Najednou Annu něco napadlo: Přece nejsem jediná, pro koho je tento den nějak významný a marně čeká, že si na něj někdo vzpomene. Pohledem zabloudila ke kalendáři na lednici. No, minimálně všechny Jiřiny jsou dnes oslavenkyně. Jiřina, Jiřina, docela hezké jméno...

Paní Valníková ani nevěděla jak, prostě najednou držela v ruce telefon a vytáčela číslo do pořadu. Trošku se probrala, až když se na sítí ohlásila paní Stáňa Dufková : „Dobrý den, komu budeme hrát další písničku?“

V tom šoku z Aničky vyletělo něco, za co by se nejraději pleskla přes pusu: „Haló, to já?“ Tak tahle věta byla snad ještě horší, než ta od posluchačky z Pardubic. Anny se začínala zmocňovat panika.

Zkušená moderátorka ji však rychle nasměrovala zase správnou cestou: „Ano, slyšíme vás a aby ste i vy nás lépe slyšela, vypněte si prosím na chvíli rozhlas. Tak, už je to lepší. Prozraďte nám vaše jméno a samozřejmě jméno toho, komu chcete popřát.“

Paní Valníková skoncentrovala síly a konečně začala plynule hovořit: „Omlouvám se, také přeju hezký den. Mé jméno je Anna Valníková . Jsem z Benešova. Prosím, zahrajte písničku pro mou kamarádku Jiřinu, ona má totiž dnes svátek.“

„Určitě, paní Valníková. A ještě bychom mohli říct přijmení paní Jiřiny?“

Tohle paní Valníkovou trochu zaskočilo, ale vždyť se to přece dalo čekat! „Jiřina Růžecká, ale jinak je to pro všechny Jiřinky.“ Plácla první, co ji napadlo.

„Dobrá, spolehněte se, zahrajeme. Mějte se také dobře a zas třeba někdy na shledanou!“

„Děkuji, na shledanou!“

Paní Valníková vypnula telefon. Chvíli zůstala sedět a jen hleděla před sebe. Jiřina Růžecká! Jméno jak pro zahradnici! Každý musel poznat, že si vymýšlím. Ach jo, to bylo trapné...

Ovšem minimálně jednomu člověku v celé České republice to trapné nepřipadalo. Jelikož šťastné náhody se ještě občas vyskytují, tou osobou byla pětašedesátiletá Jiřina Růžecká, toho času ve vlašimské nemocnici po operaci artritického kolena. Teď však na všechnu bolest zapomněla a nadšeně z rádia poslouchala písničku „Kometa“, která byla pro ni. Totiž, asi nebyla, neboť žádnou Annu Valníkovou neznala. Na druhou stranu, když nic jiného, alespoň to znamenalo, že existuje ještě jiná Jiřina Růžecká, a to je přece veselé a sympatické! Dokonce ji ta zpráva potěšila tak moc, až popadla mobil ležící na nočním stolku vedle postele.

Mezitím se v asi dvacet kilometrů vzdálené kuchyni Anna Valníková konečně uklidnila a znovu zapla přijímač. Najdnou nemohla uvěřit svým uším: „Dobrý den, tady Jiřina Růžecká z Vlašimi, já bych jen chtěla moc poděkovat paní Valníkové a popřát té Jiřině Růžecké, pro kterou to přání opravdu bylo. Volám, protože mi přijde zajímavé, že jsme v republice dvě. Jo a ještě se omlouvám, zrovna ležím v nemocnici s operovanou nohou, tudíž nedojdu vypnout rádio, tak doufám, že mě slyšíte a ještě jednou mnohokrát děkuju a všem, hlavně paní Valníkové a Růžecké – své jmenovkyni, přeju krásný den!“

To byla rychlost. Teprve když začaly zprávy v půl, paní Valníkové pomalu docházelo, co všechno před chvílí slyšela a co to pro ni znamená. Někdo se opravdu jmenuje Jiřina Růžecká? V nemocnici? Z Vlašimi? To by možná za zkoušku stálo, autobusem je tam přece do půl hodiny...

Hned druhý den se paní Valníková vypravila s kyticí za novou přítelkyní. Tedy ona v tuhle chvíli ještě nemohla tušit, jak náramně si budou s paní Růžeckou rozumět, jak pěkné veselé chvilky spolu prožijí, jak dodatečně oslaví Jiřinčino uzdravení a svátek i Aniččiny narozeniny... Ne, nic z toho vědět nemohla, ale jedno jí bylo přecejenom jasné: kdo poslouchá a naslouchá, není nikdy sám.

Natálie Dunglová

 

Kulaci

Email Tisk PDF

V naší společnosti snad nejvíce konzervativní sociální skupina byli rolníci, kteří byli jakýmsi pilířem národa. Tito lidé v sobě měli vrozenou poctivost a vždy jim záleželo na cti, jejich slovo bylo platné více než dnešní písemné smlouvy. Rolníci si uměli se vším poradit a nezištně si dokázali vypomáhat. Mnozí byli váženými občany v obci, vždy a za všech okolností i v časech války byli stabilizačním faktorem celé společnosti.

 

Komunistický 1. máj v Praze L. P. 1989

Email Tisk PDF

Moje politická orientace se úspěšně vyvíjela od útlého dětství. Nikdy jsem netoužila se zúčastnit 1. máje, ani jako dítě školou povinné. Nic mě ven netáhlo, byl to proradný komunistický svátek.  

 

TENKRÁT V LISTOPADU… (1989)

Email Tisk PDF

Prolog
Při příležitosti 50. výročí událostí 17. listopadu 1939 a Mezinárodního dne studentstva udělil Mezinárodní svaz studentstva se sídlem v Praze Zlatou medaili 17. listopadu generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloušovi Jakešovi za jeho osobní přínos k pokrokovým přeměnám v Československu.
O čtrnáct dní později udělil tentýž Mezinárodní svaz studentstva Zlatou medaili 17. listopadu československému lidu a studentskému hnutí za mimořádný příspěvek v souvislosti s 50. výročím 17. listopadu.

 

Vzhůru, plavci, na palubu spějme

Email Tisk PDF

Když jsem byla před pár týdny pozvána na odhalení pamětních desek do Prahy-Kbel, potkala jsem se tam s hudebníkem, producentem Karlem Vágnerem. Karel Vágner ze Kbel pochází a jednu z nových ulic, jak se dočtete na jiném místě našeho magazínu, kbelští pojmenovali po jeho tátovi. „Když jsem sem dnes přijížděl, viděl jsem v duchu náš dům i okolí, kde jsme se toulali s kamarády. A najednou jsem ji uviděl, červenou tabulku s nápisem Vágnerova. Je vidět přímo od našeho bývalého domu. Je to velmi zvláštní pocit, když přijedeš k ulici, která nese tátovo jméno…“

 

 

NA NÁMĚSTÍ MÍRU SE STŘÍLÍ?! (1969)

Email Tisk PDF

Ráda bych se seznámila s příslušníky „Páté roty“, kteří  v nočních hodinách dne 21. srpna 1969 přepadali pokojné chodce na rohu Americké ulice u náměstí Míru v Praze. Té noci se na náměstí Míru střílelo. Asi šedesát ozbrojených mužů posádky přepadových vozů Veřejné bezpečnosti (ten paradox – bezpečnosti) „tábořilo“ na rohu Americké ulice. Oděni byli lehce, aby se mohli snadněji pohybovat, s helmou na hlavě tolik připomínající nacistické vojáky.

 

Válčení strýce Vavřince

Email Tisk PDF

Můj strýc (přesněji prastrýc) Vavřinec byl sedlák z podhůří Orlických Hor. Nebyl žádným hrdinou z čítanek, ale jeho příhody z I. světové války, tradované rodinnou historií, dobře ukazují vztah obyčejného českého vojáka k válce i k Rakousku.

 

Promiňte, pane generále

Email Tisk PDF

Vzpomínka, i přes 60 let starší může být někdy taková, jako by se děj odehrál včera. Nevím,co mi připomnělo událost z podzimu 1946 ve Vojenské akademii v Hranicích na Moravě.

 

Jak jsem potkal špiona

Email Tisk PDF

 

Já se na to mnoho nepamatuji, v roce 1938 jsem byl v předškolním věku, ale později mi vše vyprávěli rodiče. Otec v té době učil na zemědělské škole ve Vysokém Mýtě, a to bylo vojenské město. Tři pluky, v některých údobích i velitelství brigády, doplňovací velitelství a další úřady, za městem záložní letiště. Jinak maloměsto se všemi klady a zápory.

 

Povídka

Email Tisk PDF

Vojenská topografie

 
Strana 3 z 4

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!

 

O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624