Hurikán
Ráno bylo velice pochmurné, a tím pádem dokonale přispívalo k její špatné náladě. Oblohu tvořila ocelově šedá mračna, ze kterých se spouštěl prudký liják. Stromy na příjezdové cestě se proháněl vítr.
Prásk.
Vítr zlomil větev starému ořešáku a ta odlétla jako mávnutím kouzelného proutku. Jen těsně minula dědův skleník a skončila v květinovém záhonu.
Odlepila zrak od okna a upřela ho na misku kukuřičných lupínků s mlékem. Měla by něco sníst. Všichni to říkají, ale z představy, že by do sebe měla dostat jen jedinou lžičku, se jí dělalo zle.
Zatímco bezmyšlenkovitě míchala čaj, hlavou se jí honily neveselé myšlenky. Měla strašnou starost o rodiče. Odjeli na romantickou dovolenou někam k moři. Touhle dobou se měli opalovat na pláži.
Úplně je viděla, jak spolu leží na velké modré dece. Maminka má na sobě bílé šaty. Jednoduché, bez ozdob, ale moc jí to sluší. Určitě si nechala rozpuštěné vlasy, takže jí v jemných vlnách volně splývají na záda. Táta má na sobě košili s nějakým šíleným vzorem a kolem krku visí stříbrný foťák, který dostal od maminky k narozeninám. Hrozně rád všechno fotil. Jen díky němu měli doma polici plnou alb z dovolených, večírků a různých výletů. Bylo zvláštní, jak se k sobě dva tak rozdílní lidé skvěle hodili.
Při té představě se maličko pousmála, ale úsměv jí nevydržel dlouho. Vzpomněla si na včerejší večerní zprávy.
Mladý moderátor v obleku s modrou kravatou, knírkem a ulízanými vlasy komentoval reportáž. Silně se potil a neustále si žmoulal konec kníru. Na nahrávce byl vidět silný hurikán. Palmy se ohýbaly k zemi a na rozbouřeném moři se divoce kymácely lodě.
Hurikán zasáhl oblast s hotelem, kde rodiče bydleli.
„Sněz něco, zlatíčko,“ vybídla ji babička. Byla to malá žena s téměř bílými vlasy a laskavýma očima za silnými skly brýlí. „Nechutná ti? Chceš něco jiného?“
„Ne, to je dobrý, babi,“ ujistila ji a nasoukala do sebe jednu lžičku.
Jelikož rodiče měli být na celý týden pryč, byla u prarodičů. Bydleli v malé dřevěné chatě na venkově. Obklopovaly ji lesy a jediná spojka s civilizací byla úzká silnice vedoucí do dolní vesnice. Normálně by se jí tu líbilo, ale teď chtěla být radši jinde, protože tu za špatného počasí nebyl signál a ona se zoufale chtěla o situaci dozvědět něco víc.
Vedle ní se vytrvale ozýval praskot, jak se děda usilovně snažil naladit na starém rádiu alespoň jednu stanici. Děda byl jen o pár centimetrů vyšší než babička a v modrých očích mu neustále vesele jiskřilo. V koutcích úst měl vrásky od smíchu. Rozděloval svůj čas mezi pití kafe a otáčení knoflíků.
Babička se mezitím do ní pokoušela dostat něco k jídlu. Bylo jedno, kolik toho snědla, pořád se jí zdála hubená.
„Mám to!“ vykřikl děda vítězoslavně.
Babička leknutím upustila konvici čaje. Nedbala toho a přisedla si na volnou židli. Měli štěstí, zprávy právě začínaly.
„…vyhráli. A máme tu čerstvé zprávy. V posledních zprávách jsme vás informovali o silném hurikánu. Nyní přejdeme ke zprávám o tamějších turistických centrech a hotelech.“
Poskočilo jí srdce. Hlasatel vyslovil jména asi desítky hotelů, ale žádný nebyl ten, na který čekala.
„Jako poslední je tu hotel Palmový háj.“
Palmový háj. Tam bydleli její rodiče. Naklonila se k rádiu ještě blíž a zatajila dech, aby jí neunikla ani jediná slabika. Plná její pozornost se soustředila na to, co uslyší.
„S potěšením vám mohu oznámit, že žádný host z tohoto hotelu nebyl zraněn.“
Zachvátila ji obrovská úleva. Ze srdce jí spadla veškerá tíha. Pustila dědovi ruku, kterou doteď nevědomky křečovitě svírala.
„Jsou v pořádku,“ vydechla babička radostně.
„Vidíš? Nemusela sis dělat zbytečné starosti. Já říkal, že budou v pořádku,“ poznamenal děda.
„Nesmysl. Panikařil jsi celou noc,“ usadila ho babička a začala uklízet střepy z rozbité konvice.
„Ne, já jsem pouze odhadoval,“ bránil se zvesela děda.
S úsměvem naslouchala jejich škorpení. Vzala do ruky lžičku a pustila se do jídla. Vločky byly rozmočené dlouhým pobytem v mléce a čaj celý studený, ale ještě nikdy jí něco tak nechutnalo.
Mariana Henzlová
