Nacházíte se zde: Úvod - Příběhy
18.01.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Příběhy

Komunistický 1. máj v Praze 1989

Email Tisk PDF

Moje politická orientace se úspěšně vyvíjela od útlého dětství. Nikdy jsem netoužila se zúčastnit 1. máje, ani jako dítě školou povinné. Nic mě ven netáhlo, byl to proradný komunistický svátek.      Jednou na základní škole jsem se však přece jen vydala ze zvědavosti podívat, co se u naší školy  děje, ale nějaký spolužák mě na uvítanou postříkal sovětskou voňavkou, která strašně páchla. Tak jsem se vydala zneuctěná zpátky domů a Děde se mi smál. Na gymnáziu jsem na 1. máj – lásky čas už chodila vždycky se spolužáky na lodičky na Vltavu.

 

Kulaci

Email Tisk PDF

V naší společnosti snad nejvíce konzervativní sociální skupina byli rolníci, kteří byli jakýmsi pilířem národa. Tito lidé v sobě měli vrozenou poctivost a vždy jim záleželo na cti, jejich slovo bylo platné více než dnešní písemné smlouvy. Rolníci si uměli se vším poradit a nezištně si dokázali vypomáhat. Mnozí byli váženými občany v obci, vždy a za všech okolností i v časech války byli stabilizačním faktorem celé společnosti.

 

Loupež s nálepkou združstevňování

Email Tisk PDF

Atmosféru „úspěšného budování socialismu“ přibližuje svými vzpomínkami pan Miroslav Frantík (* 1941), syn sedláka tehdy hospodařícího na 20 ha půdy v malé vesnici Kurovice v okrese Kroměříž. Jeho otec Vojtěch (* 1902) vlastnil statek čp. 41 a byl svému povolání plně oddán.

 

Volby nevolby

Email Tisk PDF

Do éry komunismu v Československu jsem vjela v dětském kočárku, který naši koupili po Němcích. Byl velký, černý, s nízkými kolečky a děti prý na mou mámu pokřikovaly:  „Jede tank, jede tank!“  V tom osmačtyřicátém jsem, jak se znám, už určitě z kočárku hrozila pěstí na milicionáře, příslušníky nové vládnoucí třídy.

 

Z armády první republiky

Email Tisk PDF

Armáda předválečné ČSR  byla demokratickou armádou na slušné  vojenské úrovni, její důstojnický sbor žil společensky, snad všichni vyšší důstojníci se osobně znali a mnozí měli smysl pro humor (potřebovali ho). Jedním z nich byl strýc Véna, který sloužil jako pplk. a zástupce velitele  horského pluku na Slovensku. 

 

Švagři v Čínské čtvrti (1975)

Email Tisk PDF

V Michli v Praze žije krejčí, který šije pěkně, levně a zejména rychle. Někoho takového naši páni švagři – Bonifác a Alex – právě potřebovali. Když se konečně rozhoupali, že si dají ušít nové kalhoty, klubaly se jim z těch starých málem kolena. Nejedny Vánoce uplynuly od chvíle, kdy Bonifác dostal látku na kalhoty, které už tehdy nutně potřeboval.

 

Stěhovací akce Kulak

Email Tisk PDF

Jestliže stěhovací akce KULAK byla připravena na nejvyšších místech KSČ, její naplňování – tedy realizace začínala vždy na stupni nejnižším, v obci či vesnici. Byli to místní funkcionáři KSČ nebo členové MNV, kteří měli za úkol vytipovat a ukázat na toho sedláka, který bude tou první obětí určenou k vystěhování. A v tento moment zde hrály velikou roli závist a emoce jednotlivců.

 

Četnická čest

Email Tisk PDF

 „Čest je nám být četníkem…“ to jsou slova z prvorepublikové četnické hymny. Dovolím si seznámit čtenáře Kaleidoskopu se stejnojmennou čtyřpovídkou z knihy Četnické čtyřlístky, kterou před časem vydalo nakladatelství PRAGOLINE.        

 

 

Soutěžní práce na téma Můj život s rozhlasem - 3. místo

Email Tisk PDF

Hurikán

Ráno bylo velice pochmurné, a tím pádem dokonale přispívalo k její špatné náladě. Oblohu tvořila ocelově šedá mračna, ze kterých se spouštěl prudký liják. Stromy na příjezdové cestě se proháněl vítr.

Prásk.

Vítr zlomil větev starému ořešáku a ta odlétla jako mávnutím kouzelného proutku. Jen těsně minula dědův skleník a skončila v květinovém záhonu.

Odlepila zrak od okna a upřela ho na misku kukuřičných lupínků s mlékem. Měla by něco sníst. Všichni to říkají, ale z představy, že by do sebe měla dostat jen jedinou lžičku, se jí dělalo zle.

Zatímco bezmyšlenkovitě míchala čaj, hlavou se jí honily neveselé myšlenky. Měla strašnou starost o rodiče. Odjeli na romantickou dovolenou někam k moři. Touhle dobou se měli opalovat na pláži.

Úplně je viděla, jak spolu leží na velké modré dece. Maminka má na sobě bílé šaty. Jednoduché, bez ozdob, ale moc jí to sluší. Určitě si nechala rozpuštěné vlasy, takže jí v jemných vlnách volně splývají na záda. Táta má na sobě košili s nějakým šíleným vzorem a kolem krku visí stříbrný foťák, který dostal od maminky k narozeninám. Hrozně rád všechno fotil. Jen díky němu měli doma polici plnou alb z dovolených, večírků a různých výletů. Bylo zvláštní, jak se k sobě dva tak rozdílní lidé skvěle hodili.

Při té představě se maličko pousmála, ale úsměv jí nevydržel dlouho. Vzpomněla si na včerejší večerní zprávy.

Mladý moderátor v obleku s modrou kravatou, knírkem a ulízanými vlasy komentoval reportáž. Silně se potil a neustále si žmoulal konec kníru. Na nahrávce byl vidět silný hurikán. Palmy se ohýbaly k zemi a na rozbouřeném moři se divoce kymácely lodě.

Hurikán zasáhl oblast s hotelem, kde rodiče bydleli.

„Sněz něco, zlatíčko,“ vybídla ji babička. Byla to malá žena s téměř bílými vlasy a laskavýma očima za silnými skly brýlí. „Nechutná ti? Chceš něco jiného?“

„Ne, to je dobrý, babi,“ ujistila ji a nasoukala do sebe jednu lžičku.

Jelikož rodiče měli být na celý týden pryč, byla u prarodičů. Bydleli v malé dřevěné chatě na venkově. Obklopovaly ji lesy a jediná spojka s civilizací byla úzká silnice vedoucí do dolní vesnice. Normálně by se jí tu líbilo, ale teď chtěla být radši jinde, protože tu za špatného počasí nebyl signál a ona se zoufale chtěla o situaci dozvědět něco víc.

Vedle ní se vytrvale ozýval praskot, jak se děda usilovně snažil naladit na starém rádiu alespoň jednu stanici. Děda byl jen o pár centimetrů vyšší než babička a v modrých očích mu neustále vesele jiskřilo. V koutcích úst měl vrásky od smíchu. Rozděloval svůj čas mezi pití kafe a otáčení knoflíků.

Babička se mezitím do ní pokoušela dostat něco k jídlu. Bylo jedno, kolik toho snědla, pořád se jí zdála hubená.

„Mám to!“ vykřikl děda vítězoslavně.

Babička leknutím upustila konvici čaje. Nedbala toho a přisedla si na volnou židli. Měli štěstí, zprávy právě začínaly.

„…vyhráli. A máme tu čerstvé zprávy. V posledních zprávách jsme vás informovali o silném hurikánu. Nyní přejdeme ke zprávám o tamějších turistických centrech a hotelech.“

Poskočilo jí srdce. Hlasatel vyslovil jména asi desítky hotelů, ale žádný nebyl ten, na který čekala.

„Jako poslední je tu hotel Palmový háj.“

Palmový háj. Tam bydleli její rodiče. Naklonila se k rádiu ještě blíž a zatajila dech, aby jí neunikla ani jediná slabika. Plná její pozornost se soustředila na to, co uslyší.

„S potěšením vám mohu oznámit, že žádný host z tohoto hotelu nebyl zraněn.“

Zachvátila ji obrovská úleva. Ze srdce jí spadla veškerá tíha. Pustila dědovi ruku, kterou doteď nevědomky křečovitě svírala.

„Jsou v pořádku,“ vydechla babička radostně.

„Vidíš? Nemusela sis dělat zbytečné starosti. Já říkal, že budou v pořádku,“ poznamenal děda.

„Nesmysl. Panikařil jsi celou noc,“ usadila ho babička a začala uklízet střepy z rozbité konvice.

„Ne, já jsem pouze odhadoval,“ bránil se zvesela děda.

S úsměvem naslouchala jejich škorpení. Vzala do ruky lžičku a pustila se do jídla. Vločky byly rozmočené dlouhým pobytem v mléce a čaj celý studený, ale ještě nikdy jí něco tak nechutnalo.

Mariana Henzlová

 

Příběh ze soutěže Můj život s rozhlasem - druhé místo

Email Tisk PDF

Můj život s rozhlasem

2013:

„Jé, koukej, dědo! Co je to za obludu?“ „To není obluda, Tomášku, to je tranzistor.“ „Dědo, podívej se na tohle! Koukej, jak se to na mě mračí!“ vypískne desetiletý Tomášek nevěřícně, až se po něm ostatní návštěvníci expozice otáčejí. „Tomášku, ne tak nahlas“, tiší vnoučka dědeček, „to je přeci první prototyp rádia, jak mám také u sebe v pokojíčku, to, jak jsem ti o něm už tolikrát vykládal“, odpovídá starý pán rozvážně. „Dědo, a to jsi ty na téhle fotce?“, nepřestává se vyptávat Tomášek. „Ano, to jsem já, ale tady napravo, tady nalevo, ten maličký klouček, to je tvůj tatínek. Tenkrát to byl šílený rok a na ten den snad nikdy nezapomenu.“ rozpomíná se dědeček. Zahleděn zpět do minulosti, začne vykládat svůj nejsilnější příběh. Vnouček nehnutě stojí u fotografie, s napětím poslouchá a ostatní návštěvníci expozice se začínají postupně scházet k starému pánovi…

„Psal se rok 1968… Všude panovalo nadšení, žilo se tak nějak lépe. Člověk měl konečně pocit, že se může svobodně nadechnout, a já byl zrovna jedním z těch redaktorů, který o tom všem tak strašně rád referoval. Rozhovory jsem dělal s bývalými disidenty, a přestože mě nikdy politika příliš nezajímala, stal se ze mě obrovský fanoušek lídrů roku 1968. Všechno ale zarazil 21. srpen. Zrovna jsme měli odjet na vysněnou dovolenou do Jugoslávie, kam se babička tolik těšila. Už jsme měli i sbaleno, když v tom se stalo to, co se stát nemělo. Největší křivda v dějinách naší republiky. O půl třetí ráno mi zavolala teta Evička z redakce. „Jeníku, oni nás znovu obsazují.“ krátce vzlykla, a mně bylo ihned jasné, že negativní a pesimistické pokoutní informace, které se poslední dny šířily jako lavina, se staly skutečností. Na nic jsem nečekal a rozběhl jsem se směrem k rozhlasu. Bylo mi jasné, že právě budova rozhlasu bude jedním z prvních cílů okupantů z řad vojsk Varšavské smlouvy. V rozhlasu panoval čilý ruch. Každý měl více či méně zaručené informace o tom, co proč a jak se venku děje a proč rázují tanky po Václavském náměstí. Poté jsme uslyšeli první střelbu. Už už jsme s kolegy lezly pod stoly a snažili se být neviditelní, ale kde nic, tu nic. Pak nám to došlo. Oni si ti troubové spletli budovu rozhlasu s budovou Národního muzea. Výbuch smíchu na sebe nenechal dlouho čekat, stejně jako následné rozhořčení. „Nějací tataři nám přeci nebudou likvidovat naši národní památku!“, prohlásil Pepík ze zahraniční rubriky a na podporu svých slov zahrozil pěstí k přijíždějícím tankům. Svá slova neváhal zopakovat ani do éteru. Dav, který se mezitím shromáždil před skutečnou budovou rozhlasu, začal nadšením tleskat. Byl to krásný pohled, Tomášku. Tolik starých, mladých, chlapců, děvčat i dělníků z nedalekých továren. Tolik lidí svedl dohromady právě náš hlas. Revoluční nálada se začala šířit i po celé redakci. Nikdo si nechtěl nechat líbit takovou potupu a každý jsem v hloubi srdce chtěl udělat něco, čím bychom dali okupantům najevo, že my se nevzdáme. Pepík s nějakým technikem začali na protest pálit sovětské vlajky a vyhazovat je z okna na projíždějící tanky. Za to nás naši sovětští bratři odměnili hezkou dávkou kulek do fasády našeho milovaného rozhlasu. Venku panoval chaos, lidé se bouřili a vehementně si žádali naši podporu. Tehdy někdo navrhl, že visící pěticípá hvězda na čelní straně rozhlasu je pro nás v této situaci neskutečně potupná. Proto bylo vybráno pět nejodvážnějších, v čele se mnou, kteří měli tu čest tento nehezký monument shodit ze štítu na silnici na projíždějící tanky. Nápad to byl geniální. O něco méně jej ocenili sovětští vojáci, kteří nás odměnili další kanonádou. A tehdy se to stalo. Posilněn důvěrou celé redakce i obyčejných lidí na ulici a hnán touhou po pomstě jsem na chvíli nebyl ve střehu. Lízla mě jedna odražená zbloudilá kulka, přesně sem, do tváře. Ztratil jsem vědomí a ani nevím, jakým zázrakem jsem se dostal do nemocnice. Ale nikdy nezapomenu na to, jak jsem vlastním tělem bránil rozhlas. Byla to taková moje osobní válka proti nespravedlnosti, jež se odehrála v noci z 20. na 21. srpna 1968.“ dovypráví svůj dramatický příběh dědeček.

2023:

Dnes. Dnes je tomu přesně sto let. Přesně sto let od doby, kdy je naše historie nesmazatelně spjata právě s rozhlasem. A právě s rozhlasem je spjata celá naše rodina. Jeden z mých pradědečků rozhlas budoval od jeho základů, rval se za něj doslova jako tygr a staral se o něj jako o vlastní dítě. Dědeček s rozhlasem v zádech zažíval nejbouřlivější momenty pražského jara a nejistotu normalizačních dní. Táta, jeden z nejvýraznějších redaktorů listopadu 1989 a vývoji po něm. A já? Už jako malé dítě jsem tu pobíhal, nakrucoval se před různými přístroji a v duchu snil, že i já budu jednou moct zdravit celou republiku a vítat ji do nového dne. Jednou i já. Co asi přinese moje působení rozhlasu? Jaké důležité revoluční novinky nás čekají?

„Tome, tak kde jsi? Musíme ještě donést tyhle dokumenty nahoru. Za pár minut jsme zase ve vysílání“, vytrhne mě z mých myšlenek šéfredaktor. Teď už zbývá jen letmý pohled na fotografii na mém stole. Díky dědo.

Jitka Langová

 
Strana 2 z 4

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!

 

O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624