Nacházíte se zde: Úvod - Příběhy
24.02.2021
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Příběhy

NEJVĚTŠÍ PRÙŠVIHÁŘ C. K. ARMÁDY

Email Tisk PDF

Císař František Josef si na svoji armádu potrpěl, vždyť to byla hlavní opora monarchie. Většina z několika desítek tisíc aktivních důstojníků opravdu poctivě sloužila, mnozí byli výbornými odborníky, ale  vyskytli se  i notoričtí průšviháři.

 

Komunistický 1. máj v Praze 1989

Email Tisk PDF

Moje politická orientace se úspěšně vyvíjela od útlého dětství. Nikdy jsem netoužila se zúčastnit 1. máje, ani jako dítě školou povinné. Nic mě ven netáhlo, byl to proradný komunistický svátek.      Jednou na základní škole jsem se však přece jen vydala ze zvědavosti podívat, co se u naší školy  děje, ale nějaký spolužák mě na uvítanou postříkal sovětskou voňavkou, která strašně páchla. Tak jsem se vydala zneuctěná zpátky domů a Děde se mi smál. Na gymnáziu jsem na 1. máj – lásky čas už chodila vždycky se spolužáky na lodičky na Vltavu.

 

Kulaci

Email Tisk PDF

V naší společnosti snad nejvíce konzervativní sociální skupina byli rolníci, kteří byli jakýmsi pilířem národa. Tito lidé v sobě měli vrozenou poctivost a vždy jim záleželo na cti, jejich slovo bylo platné více než dnešní písemné smlouvy. Rolníci si uměli se vším poradit a nezištně si dokázali vypomáhat. Mnozí byli váženými občany v obci, vždy a za všech okolností i v časech války byli stabilizačním faktorem celé společnosti.

 

Loupež s nálepkou združstevňování

Email Tisk PDF

Atmosféru „úspěšného budování socialismu“ přibližuje svými vzpomínkami pan Miroslav Frantík (* 1941), syn sedláka tehdy hospodařícího na 20 ha půdy v malé vesnici Kurovice v okrese Kroměříž. Jeho otec Vojtěch (* 1902) vlastnil statek čp. 41 a byl svému povolání plně oddán.

 

Volby nevolby

Email Tisk PDF

Do éry komunismu v Československu jsem vjela v dětském kočárku, který naši koupili po Němcích. Byl velký, černý, s nízkými kolečky a děti prý na mou mámu pokřikovaly:  „Jede tank, jede tank!“  V tom osmačtyřicátém jsem, jak se znám, už určitě z kočárku hrozila pěstí na milicionáře, příslušníky nové vládnoucí třídy.

 

Z armády první republiky

Email Tisk PDF

Armáda předválečné ČSR  byla demokratickou armádou na slušné  vojenské úrovni, její důstojnický sbor žil společensky, snad všichni vyšší důstojníci se osobně znali a mnozí měli smysl pro humor (potřebovali ho). Jedním z nich byl strýc Véna, který sloužil jako pplk. a zástupce velitele  horského pluku na Slovensku. 

 

Švagři v Čínské čtvrti (1975)

Email Tisk PDF

V Michli v Praze žije krejčí, který šije pěkně, levně a zejména rychle. Někoho takového naši páni švagři – Bonifác a Alex – právě potřebovali. Když se konečně rozhoupali, že si dají ušít nové kalhoty, klubaly se jim z těch starých málem kolena. Nejedny Vánoce uplynuly od chvíle, kdy Bonifác dostal látku na kalhoty, které už tehdy nutně potřeboval.

 

Stěhovací akce Kulak

Email Tisk PDF

Jestliže stěhovací akce KULAK byla připravena na nejvyšších místech KSČ, její naplňování – tedy realizace začínala vždy na stupni nejnižším, v obci či vesnici. Byli to místní funkcionáři KSČ nebo členové MNV, kteří měli za úkol vytipovat a ukázat na toho sedláka, který bude tou první obětí určenou k vystěhování. A v tento moment zde hrály velikou roli závist a emoce jednotlivců.

 

Četnická čest

Email Tisk PDF

 „Čest je nám být četníkem…“ to jsou slova z prvorepublikové četnické hymny. Dovolím si seznámit čtenáře Kaleidoskopu se stejnojmennou čtyřpovídkou z knihy Četnické čtyřlístky, kterou před časem vydalo nakladatelství PRAGOLINE.        

 

 

Soutěžní práce na téma Můj život s rozhlasem - 3. místo

Email Tisk PDF

Hurikán

Ráno bylo velice pochmurné, a tím pádem dokonale přispívalo k její špatné náladě. Oblohu tvořila ocelově šedá mračna, ze kterých se spouštěl prudký liják. Stromy na příjezdové cestě se proháněl vítr.

Prásk.

Vítr zlomil větev starému ořešáku a ta odlétla jako mávnutím kouzelného proutku. Jen těsně minula dědův skleník a skončila v květinovém záhonu.

Odlepila zrak od okna a upřela ho na misku kukuřičných lupínků s mlékem. Měla by něco sníst. Všichni to říkají, ale z představy, že by do sebe měla dostat jen jedinou lžičku, se jí dělalo zle.

Zatímco bezmyšlenkovitě míchala čaj, hlavou se jí honily neveselé myšlenky. Měla strašnou starost o rodiče. Odjeli na romantickou dovolenou někam k moři. Touhle dobou se měli opalovat na pláži.

Úplně je viděla, jak spolu leží na velké modré dece. Maminka má na sobě bílé šaty. Jednoduché, bez ozdob, ale moc jí to sluší. Určitě si nechala rozpuštěné vlasy, takže jí v jemných vlnách volně splývají na záda. Táta má na sobě košili s nějakým šíleným vzorem a kolem krku visí stříbrný foťák, který dostal od maminky k narozeninám. Hrozně rád všechno fotil. Jen díky němu měli doma polici plnou alb z dovolených, večírků a různých výletů. Bylo zvláštní, jak se k sobě dva tak rozdílní lidé skvěle hodili.

Při té představě se maličko pousmála, ale úsměv jí nevydržel dlouho. Vzpomněla si na včerejší večerní zprávy.

Mladý moderátor v obleku s modrou kravatou, knírkem a ulízanými vlasy komentoval reportáž. Silně se potil a neustále si žmoulal konec kníru. Na nahrávce byl vidět silný hurikán. Palmy se ohýbaly k zemi a na rozbouřeném moři se divoce kymácely lodě.

Hurikán zasáhl oblast s hotelem, kde rodiče bydleli.

„Sněz něco, zlatíčko,“ vybídla ji babička. Byla to malá žena s téměř bílými vlasy a laskavýma očima za silnými skly brýlí. „Nechutná ti? Chceš něco jiného?“

„Ne, to je dobrý, babi,“ ujistila ji a nasoukala do sebe jednu lžičku.

Jelikož rodiče měli být na celý týden pryč, byla u prarodičů. Bydleli v malé dřevěné chatě na venkově. Obklopovaly ji lesy a jediná spojka s civilizací byla úzká silnice vedoucí do dolní vesnice. Normálně by se jí tu líbilo, ale teď chtěla být radši jinde, protože tu za špatného počasí nebyl signál a ona se zoufale chtěla o situaci dozvědět něco víc.

Vedle ní se vytrvale ozýval praskot, jak se děda usilovně snažil naladit na starém rádiu alespoň jednu stanici. Děda byl jen o pár centimetrů vyšší než babička a v modrých očích mu neustále vesele jiskřilo. V koutcích úst měl vrásky od smíchu. Rozděloval svůj čas mezi pití kafe a otáčení knoflíků.

Babička se mezitím do ní pokoušela dostat něco k jídlu. Bylo jedno, kolik toho snědla, pořád se jí zdála hubená.

„Mám to!“ vykřikl děda vítězoslavně.

Babička leknutím upustila konvici čaje. Nedbala toho a přisedla si na volnou židli. Měli štěstí, zprávy právě začínaly.

„…vyhráli. A máme tu čerstvé zprávy. V posledních zprávách jsme vás informovali o silném hurikánu. Nyní přejdeme ke zprávám o tamějších turistických centrech a hotelech.“

Poskočilo jí srdce. Hlasatel vyslovil jména asi desítky hotelů, ale žádný nebyl ten, na který čekala.

„Jako poslední je tu hotel Palmový háj.“

Palmový háj. Tam bydleli její rodiče. Naklonila se k rádiu ještě blíž a zatajila dech, aby jí neunikla ani jediná slabika. Plná její pozornost se soustředila na to, co uslyší.

„S potěšením vám mohu oznámit, že žádný host z tohoto hotelu nebyl zraněn.“

Zachvátila ji obrovská úleva. Ze srdce jí spadla veškerá tíha. Pustila dědovi ruku, kterou doteď nevědomky křečovitě svírala.

„Jsou v pořádku,“ vydechla babička radostně.

„Vidíš? Nemusela sis dělat zbytečné starosti. Já říkal, že budou v pořádku,“ poznamenal děda.

„Nesmysl. Panikařil jsi celou noc,“ usadila ho babička a začala uklízet střepy z rozbité konvice.

„Ne, já jsem pouze odhadoval,“ bránil se zvesela děda.

S úsměvem naslouchala jejich škorpení. Vzala do ruky lžičku a pustila se do jídla. Vločky byly rozmočené dlouhým pobytem v mléce a čaj celý studený, ale ještě nikdy jí něco tak nechutnalo.

Mariana Henzlová

 
Strana 2 z 4

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!