V Bystřici nad Olší, v jedné z nejvýchodnějších obcí naší vlasti, žije Taťjana Hečková, rodným jménem Tatjana Alexandrovna Stulikovova. Narodila se 13. března 1939 v Leningradu. Zde se svojí maminkou a sourozenci prožila hrozné chvíle blokády Leningradu, bombardování, nedostatku potravin, silných mrazů a také nemocí a úmrtí.

Z knihy Přemysla Veverky vybrala Zuzana Kuchejdová dvě pasáže, které ilustrují obraz doby a lidí v Ležákách, kteří žijí svůj obyčejný život, jen pár z nich ví o věcech, které by měly zůstat okolí utajeny. Všem se v jednom jediném okamžiku život proměnil v peklo, z něhož nebylo úniku.

Nauku o terénu přednášel v hranické Vojenské akademii štábní kapitán Jalovec. Byl na slovo vzatým specialistou a o jeho odborných kvalitách svědčila řada vědeckých prací z oboru geodézie, kartografie a samozřejmě vojenské topografie.

Poručík Řanda je mladým, ale zkušeným velitelem dělostřelecké baterie. Brány Vojenské akademie opustil před třemi roky a od té doby už vychoval dva ročníky dělostřelců. Proto se rozhodl velitel pluku ustanovit ho do funkce velitele odloučené baterie ve Mšeném u Budyně nad Ohří.

Od nepaměti panovalo v Hranicích na Moravě nepřátelství mezi vojenskými akademiky a posluchači Střední lesnické školy. Nespočetné šarvátky končily zpravidla vítězstvím vojáků, kteří měli nespornou výhodu v tom, že byli cvičeni bývalými britskými příslušníky Commandos v boji zblízka, tichém zabíjení a podobných roztomilostech poválečného mírového života.

Označení „sedlák“ se po roce 1948 stalo naprosto hanlivé a v dalších desetiletích téměř z našeho slovníku vymizelo. Ačkoliv na rolnickém stavu stál náš venkov a výživa našeho obyvatelstva, likvidace těchto obyvatel nebrala konce. Budoucnost našeho venkova spočívala ve združstevnění, kolektivizaci a ve velkých státních statcích. Svobodný rolník, který dříve podle svého rozumu a své vůle hospodařil na vlastní půdě, se násilím změnil v zemědělského dělníka. Rodový vztah k půdě, ono citové pouto k zemědělské práci, které děd předával ze syna na vnuka, se zcela vytratilo.

V létě 1968 mi bylo 11 let. Právě jsem ukončila pátou třídu v naší  dvoutřídce. Prožívali jsme docela normální léto, tak jako mnoho dalších vesnických dětí, a neměly jsme o Pražském jaru ani ponětí. Ten srpnový týden u nás byla na návštěvě sestřenice. Pamatuji si ten den, jako by to bylo včera. Ještě jsme se povalovaly v pyžamech na postelích a řešily své důležité holčičí problémy, když přišla maminka z nákupu s očima plnýma slz a řekla nám: „Holky, asi bude válka!“