Nacházíte se zde: Úvod - Paměti - Pes druhé roty
17.06.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Pes druhé roty

Email Tisk PDF

Dospívání v letech sedmdesátých  bylo neradostné a provázelo je mnoho nenávistných pocitů. Země plná tanků a cizích vojáků, o kterých se nám soudruzi snažili namluvit, že jsou to „osvoboditelé a spřátelená vojska.“ Začínala husákovská normalizace.

K uniformovaným služebníkům komunistického režimu se souhvězdím na ramenou jsme chovali hluboké opovržení a slovo „darmožrout“ bylo asi jedinou nadávkou, která snese publikování. Pohraničník s ovčákem nebyl pro nás ochránce vlasti, ale věznitel. Snem téměř každého mladého muže bylo získání  modré knížky. Pojem vlastenectví byl totálně vyprázdněn. Lež se stala  normou… Ještě zněla ozvěna střelby a rachotu tankových pásů na Vinohradské třídě a už se nás kdosi pokrytecky pokoušel vychovávat k lásce k Sovětskému svazu a komunistické straně.
Od té doby uplynulo mnoho let. Ledacos se změnilo, ale pocity i názory z té doby v paměti i podvědomí zůstávají. Také proto mne nedávno v jednom pražském antikvariátu příliš nezaujala omšelá obálka knihy, nesoucí název Pes druhé roty. Očekával jsem další z oslavných blábolů ze života komunistických pohraničníků a jejich psů, kteří tak udatně hlídali ostnaté dráty, vymezující náš životní prostor. Nicméně jsem v této knížce  zalistoval a nevěřil vlastním očím. Náhodně otevřená stránka líčí, jak se českoslovenští vojáci zmocnili obrněného vlaku Lenin a jak tento vlak potom jezdil pod naší vlajkou. Vojáci ho přejmenovali na Orlík II. Nevěřícně listuji dál a dočítám se, jak čs.vojáci obsadili Vladivostok a cituji: “čistili jej od bolševiků.“  Najednou jsem si uvědomil, že o této etapě našich dějin jsem od normalizačních učitelů dějepisu nikdy nic neslyšel. O historii našich legií v Rusku se občas zmínilo zahraniční rozhlasové vysílání Hlasu Ameriky a Svobodné Evropy. Jako školák si pamatuji, že 28. října bylo možné občas potkat starší pány v neznámých uniformách. Otec mi pouze ustrašeně pošeptal, že to byly uniformy jakýchsi „legionářů…“
Knihu jsem si samozřejmě z antikvariátu odnesl a při jejím čtení strávil celý víkend. Výtisk, který jsem získal, je již VII. vydání z roku 1928 (nakladatel Gustav Voleský – kniha vyšla poprvé v roce 1923). Šlo tedy zřejmě o úspěšnou a čtenou knížku. Nepředpokládám ovšem, že by dnes mohlo dojít k její reedici, tak  si dovolím podělit se o tento čtenářský zážitek na stánkách časopisu.

Příběh
Hlavním hrdinou příběhu je pes, zvaný Raf. O plemeni se lze z textu jen dohadovat, ale autor knihy František Langer ho nazývá „severským vlčákem“, narozeným v oblasti polárního kruhu. Štěně vyrostlo v oblasti, ovládané jakutskými lovci. Na dlouhé sibiřské železniční dráze se tehdy pohybovalo mnoho vojenských vlaků. Psal se rok 1919. Československé vojsko přejíždělo zvolna od Uralu k Vladivostoku. Vlaky stály ve stanicích i několik měsíců a legionáři obývali červené nákladní vagóny, kterým se říkalo „teplušky“. K našim vlakům přicházeli nejen zvědaví vesničané, ale objevovalo se nezvykle velké množství psů  různých ras. (Autor je popisuje jako mongolské a jihoruské psy – ovčarky, zmiňuje ale také národ Samojedů a jejich psy.) V knize se objevuje vedle psů i několik historek o dvou medvíďatech, pojmenovaných Míťa a Máša. Vojáci je koupili od sibiřského lovce a po celou dobu anabáze se o ně staral „rotný-medvědář“ Pánek. Oba medvědi byli nakonec přivezeni do vlasti jako dar prezidentu Masarykovi. 
K jedné z „teplušek“ přilákají zbytky z polní kuchyně i severského vlčáka. Spřátelí se s četařem Sochorem a ten mu dává jméno Raf. Snad v každém vagónu má v tu chvíli nějaký voják psa. Zvířata pomáhají vojákům zahnat stesk po domově a překonat odloučení. Účastní se ale i bojů. Pravda, v roce 1919, kdy příběh začíná, byly již hlavní bitvy vybojovány, ale sibiřská magistrála byla stále zmítána boji. Povstalci proti gen. Kolčakovi narušovali koleje a vlaky byly přepadávány. Často docházelo k železničním neštěstím. U jednoho z nich stanul četař Sochor se svým psem.
„Do poledne byli všichni mrtví odneseni a ranění ošetřeni. I Raf se užitečně zúčastnil záchranných prací. Svým dobrým čichem hledal raněné pod troskami a krátkým štěkotem dával o nich zprávu. V zápalu práce ani nepozoroval, že jej několikráte za odměnu pohladila jiná ruka, než ruka jeho pána…“
Rafův slavný den měl ale teprve přijít. Po trati se směrem k Vladivostoku pohybovaly přednostně vlaky s raněnými vojáky a válečnými invalidy. Hlídka hlásila pohyb podezřelých osob u trati, ale vojáci nejprve kromě stop ve sněhu nic nenašli. Skupina vojáků již místo opouštěla, ale Raf se na místo vrátil a odmítal se vzdálit. Četa zde nakonec díky němu nalezla ve sněhu pod kolejnicemi nastražený dělostřelecký náboj, který mohl vykolejit lokomotivu a došlo by k železničnímu neštěstí, které by stálo mnoho obětí. „Zázračný“ pes byl potom zahrnut pamlsky a pověst o něm se rozšířila rychle celým vlakem i oblastí. Tato epizoda se zdá být na první pohled nepříliš významná, ale František Langer vzpomíná na cestující ze zachráněného vlaku takto:
„Invalidé byli ne kniha, ne vzpomínka, ne odlesk slávy, to byla sama sláva československého vojska v Rusku. Byli mezi nimi staří rozvědčíci České Družiny, kteří zbrázdili celou Halič, překročili Karpaty a první vztyčili československou vlajku na slovenském území ještě ve čtrnáctém roce. Pak zde byli invalidé ze starého Prvního pluku  a První české brigády, která prožila s ruským vojskem slavné a těžké doby a nejslavnější z nich, bitvu u Zborova. Pak hoši z druhé divise, Hanáci a Tatranci, kteří ostatnímu vojsku u Bachmače prosekali cestu, zatarasenou německými vojsky. A byli zde chlapci celého československého vojska, všech jeho tří divisí, kteří byli ranění na nekonečném bojišti mezi Volhou a Mandžurií, když se bili s bolševiky  o svobodnou cestu. Tak tihle muži, živé dějiny našeho boje za svobodu, vesele volali a smáli se po nádraží, nebo vesele pokřikovali z oken. Byli tak šťastni, tak šťastni! Vždyť se vraceli do uskutečněného snu….“
Ještě večer téhož dne vydal velitel vlaku rozkaz, v jehož posledním odstavci stálo:
„Psu četaře Sochora za jeho zásluhu o záchranu vlaku invalidů budiž denně vydávána dávka masa v množství polovině dávky pro jednoho vojína.“
Od tohoto dne se přestalo říkat „Sochorův pes“ a celý pluk o Rafovi hovořil jako o „psu druhé roty.“
Raf nebyl zdaleka jediným psem ve vlaku a o setkání se psím kolegou hovoří tato veselá historka:
Ve vagóně se zatím Raf spřátelil s krásným psem a postoupil mu kus místa na své pokrývce. Sochor nechtěl být méně pohostinný než Raf, a proto ulomil kus chleba, aby psa uhostil. „Este to od tebe nevezme,“ řekl pan Kódl. „Jak že se jmenuje?“ „ Este, človíčku. Na počest toho velkého pána, kvůli kterému se začala tahle vojny. Nevezme, uvidíš.“ A když se Sochor přiblížil ke psu, řekl mu jeho pán: „Nejez, Este, to je bolševik!“ A Este odvrátil hlavu. Celá tepluška se rozesmála….
V další kapitole knihy autor líčí setkání Rafa s dogou, patřící veliteli druhého bojového oddílu vojsk atamana Semjonova. Oba psi svedou nelítostný boj, ve kterém doga zahyne. Zraněného Rafa ošetřil praporní lékař:
„Když Sochor chtěl již Rafa s poděkování odnésti, řekl felčar: Počkej ještě. Spotřeboval jsem spoustu obvazů, tedy všechno pěkně zapíši. Vyňal knihu, kam zapisoval nemocné vojáky a pod posledního zaznamenaného, bratra Šíla, u jehož jména bylo zapsáno: Odřená pata, obkladek, dnes osvobozen od služby, psal také zcela popořádku o Rafovi:
Raf, pes naší roty. Tržná rána za uchem – obvaz.
Item roztrhaná kůže na hřbetě.
Item utržená kůže na levém stehně i s kusem masa.
Item pochroumaná přední noha.
A svědomitě, již jako ze zvyku, napsal do náležité rubriky: Čtrnáct dní neschopen služby a cvičení.“
Sibiřská železniční magistrála vede k Tichému oceánu. Většina ze šedesáti tisíc československých legionářů se dostávala k vytouženému domovu touto cestou. Vlak druhé roty stojí na Vladivostockém nádraží a vojáci čekají na loď, která je dopraví přes oceán. Zde se četař Sochor setkává s polárním cestovatelem v uniformě americké armády. Ten nabízí za Rafa 500 $, což byla pro naše vojáky nevídaná suma. Četaři Sochorovi v té chvíli byl vyplacen plat za uplynulé tři měsíce – 2 $! Voják však po kratším váhání svého psa neprodá. Nastává ale daleko závažnější problém. Přeprava zvířat na lodích je striktně zakázána. Jedinou výjimkou byli zatím dva medvědi rotného Pánka:
„Ale majetníkům psů bylo hůře. Těm opakován právě vydaný rozkaz zcela přesně, že žádní psi nesmějí býti bráni na loď. Ačkoliv cestou z Irkutska až do Vladivostoku se mnoho psů rozběhlo, přece jen několik desítek psů v pluku zbylo. A byla to většinou cennější zvířata, která si jejich páni dobře opatrovali. Kolem kasáren pobíhalo několik hezkých loveckých psů, zvláště si pamatuji na krásného barzoje, bílého ruského chrta s dlouhou hlavou, na hnědého ohaře kapitána Musílka, na všelijaké chytré jezevčíky, které měli naši lovci mezi vojáky, pak na dva čínské psíky se žlutou a černou hedvábnou vlnou a křivými nožkami, kteří vypadali půl jako lvíčata, půl jako opičky…“
Jen neradi se vojáci loučili se svými psy, ale rozkaz byl jasný. Legionáře navíc čekala dlouhá plavba z Vladivostoku přes Hong-Kong, Singapur, Colombo, Suez a Port-Said. Sochor však s dvěma přáteli přece jen Rafa propašoval do podpalubí a porušení rozkazu přiznal až po vyplutí na moře. Sochorův velitel přestupek prominul a u kapitána japonské lodi (pravděpodobně šlo o loď Shunko Maru) nakonec dojednal volný pohyb psa po lodi:
„Ale k poledni se objevil na palubě ještě jeden pes, nějaký takový šeredný poběhlík z nádraží, o jedné hodině, kde se vzal, tu se vzal, zaštěkal na zádi malý foxteriér, pak se kdesi na záchranných prámech objevil čínský opičí pinč, u důstojnické kabiny pěkný mladý křepelák, zkrátka do večera pobíhalo po palubě asi tucet psů rozmanitých plemen a velikostí, kteří byli na loď tajně dopraveni a nyní vyběhli z nejrůznějších úkrytů, osměleni Rafovým osvobozením. A kapitán, když vyšel na můstek, s něhož loď celou přehlédl, se zamračil a řekl něco tlumočníkovi, aby to přeložil českému plukovníkovi. Ale pak zdvihl ruku, jako by mu rozkazoval: Ne, mlčte! Pohlédl totiž též ke kajutám svých lodníků a uviděl před nimi na provázku přivázané dva černé psíky, které laskali a krmili jeho žlutí plavčíci. Avšak my jsme se nakonec dozvěděli, co měl tlumočník říci. Bylo to: Udělali jste mi z mé lodi pěkný psinec!“
Plavba trvala přibližně dva měsíce a jejím cílem byl přístav Terst. Potom zbývala cesta vlakem, asi 600 km. Vojáci projeli Alpami a po třech dnech přijeli do Horního Dvořiště, první stanice na půdě Československé republiky.
„Byl to nyní sen, anebo to byla splněná skutečnost, která přesahovala jejich sny? Byla tma tehdy, večer a mlhavo. Všichni vystoupili z vagónů. A všem se zdálo, že vzduch je pln vůně, jako by jej navoněly nepřehledné lesy. I že země voní, tak voní, že by se k ní nejraději sklonili a líbali ji. Vše kolem se jim zdálo líbezné a milé, druh druhu se zdál dražší a bližší, rodnější a jeden po druhém začal rozpřahovati paže. Líbali se a objímali, slzy jako hrách jim tekly po tvářích a nakonec opět zazpívali Kde domov můj,  píseň, kterou zpívali u vytržení po velkých vítězstvích, v smutku nad hroby svých bratří a v chvílích, kdy myslili tam v dálce na domov, na jehož prahu nyní stáli.“

Odpusťme našim pradědům patos i sentiment. Měli a mají na ně právo. Návrat do vlasti byl vytoužený, komplikovaný a strastiplný. Pro většinu z nich anabáze trvala 4 – 5 let. Nemalý počet našich legionářů je pohřben kdesi na Sibiři. Před 90 lety, 28. října 1918, se vznikem  Československé republiky plní sen a touha celé generace našich pradědů. Vojáci se vrátili domů, ke svým blízkým, ke své každodenní práci. Slavný „pes druhé roty“ Raf nalezl domov na malém hospodářství četaře Sochora, kdesi v Polabí. Autor knihy ho zde viděl naposledy ještě v roce 1923…
Přečtení této knihy mne přinutilo změnit některé názory a postoje, získané v nešťastné době. Jak se zdá, přece jen máme být na co pyšní. Naši pradědové byli opravdu vlastenci a skvělí bojovníci. Jako zapřisáhlý nepřítel stejnokrojů musím ke všemu přiznat, že i ty uniformy jim slušely.

Jan Šimeček

 

 

Komentáře a dotazy k produktu  

 
# Dík za tip!Stepan 2015-04-07 18:04
Psi jsou mou velkou celoživotní láskou (viz mé články http://www.strihanipsunavarova.cz/crufts-2015-nejvetsi-vystava-psu-na-svete-den-po-dni-24-fotogalerie/ ). Stejně tak tomu je s historií. Takže tahle kniha je pro mě jak dělaná. Moc děkuji za skvělý tip a nevšední recenzi.
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!