Nacházíte se zde: Úvod - Paměti - Můj život s tátou - pilotem
06.12.2021
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Můj život s tátou - pilotem

Email Tisk PDF

Bylo to jedno velké dobrodružství. Lásku k létání a letectví vůbec jsem snad získala dědičnou cestou, neboť nikdy mne táta k ničemu, co se tohoto tématu byť jen okrajově dotýkalo, nenutil, naopak já sama jsem se již od nejútlejšího dětství batolila kolem letadýlek, letců a vším, co s tím souviselo a často místo her s panenkami na celý byt páchlo lepidlo, určené pro letecké modely. 

 

Létání v krvi

Létat jsem začala ještě coby nenarozená, a to tak, že se jednou mamince při letu do Karlových Varů, který samozřejmě pilotoval taťka, udělalo velice špatně, a až za pár dní u lékaře zjistila, že čeká miminko – tedy mne. Od malička jsem často a ráda létala, byť samozřejmě na dopravních linkách, a čím delší let byl, tím jsem byla spokojenější. Často jsme létali na Kubu, takže nějakých 18 hodin (plus mezipřistání v Montrealu) pro mne bylo pravým rájem. Nikdy jsem se nebála do aeroplánu sednout a ten pravý strach, jaký dnes známe spíše z amerických katastrofických filmů, jsem měla jen jednou, když jsme se ocitli v úděsné bouři a pod námi bylo 10 000 metrů, širý Atlantik a věhlasné Bermudské ostrovy. Skvělá kombinace! V letadle tehdy v dubnu 1982 po několik vteřin nastal zvláštní tlak a drobné předměty se vznesly a zase spadly. Do toho se ozývalo praskání v trupu, světla cestovní kabiny matně blikala... Maminka byla jako stěna, šeptem se modlila a já vytřeštěně zírala na letušku, jak se (též silně měnící barvy) snaží zoufale naladit umělý úsměv, a přitom předvést funkci záchranných vest. 
Pak přišly začátky teorie o létání i praxe samotná. Na základní škole jsem mívala čtyřku z fyziky, ale poté, co jsem se začala učit leteckou teorii, na učňáku jsem známku jakousi přirozenou cestou vytáhla na dvojku, protože jsem zjistila, že spousta věcí v letectví souvisí právě s fyzikou. Dokonce se k údivu spolužaček i profesorky stávalo, že jsem tu a tam měla hlubší znalosti, než jaké byly vyžadovány, což mi působilo radost. Koneckonců, základy kartografie, astronomie, meteorologie aj. se vždy hodí do života. A mně tahle láska drží stále, byť se většinou během posledních 15 let omezuji na pokračování v tátově práci, tj. vštěpování vojensko-historických dějin a vyprávění o našich statečných letcích všem lidem a pořádání větších či menších akcí, dotýkajících se tohoto tématu.

Dětství s péčí komunistů
Dětství po boku táty bylo úžasné. Táta byl velký demokrat, a to, nad čím maminka třeba lomila rukama, dokázal on přejít mávnutím ruky. Když jsem se ve škole poprala s nějakým troubou, například proto, že na mě o přestávce pokřikoval, že táta za války létal na messerschmidtech, za což samozřejmě dostal tak, že mu moje mamka buď musela (za trest) zašívat košili nebo jít rovnou koupit novou, táta se jen zasmál, pochválil mne, že „jsem hodná, že jsem tatínka nedala“ a vydal se za ředitelkou školy vyžehlit mi průšvih. A ona mi ta bojovnost nějak zůstala a s léty mi pomohla se bránit i mnohem horším věcem. V posledních letech sice spíše slovní formou, ale je-li třeba...
Už jako holka jsem dokázala poznat, kdy nám odposlouchávali telefon, takže volal-li někdo a úsečným hlasem se dožadoval táty, s klidem jsem ho zapřela, byť třeba seděl vedle mne a četl noviny. Politické problémy ve škole jsem začala mít až na učňáku, o to vše bylo drsnější. Ačkoli jsem už jako pětiletá holka zažila první (a nikoli poslední) domovní prohlídku nebo to, že si pro tátu přijeli páni v černém a odvedli ho třeba na dva tři dny pryč, nic to nebylo proti zlobě lidí, kteří mi svou nenávist z důvodu „špatné třídní příslušnosti“ dávali najevo. Byli to hlavně soudruzi z podniku, pro který jsem se jako písařka učila – Ústřední rady odborů. Jakýsi soudruh Blecha prohlásil, že mého tátu zná a kdysi působil u ČSA a že ho mám pozdravovat. Když jsem celá rozradostněná přišla domů s tím, že jsem mluvila s tátovým známým, táta zbledl, posadil mne na židli a prohlásil: ,,Tak na toho si dej, holka, pozor. Ten byl jeden z těch, kteří se o mně u Aerolinek »dobře postarali«.“
Neuplynul měsíc a já jsem musela z oddělení odejít. Kdo se o to postaral, mi bylo jasné. Jiná soudružka (Boukalová), která nás - učnice měla na starosti po stránce odborného výcviku, mě zase šíleně seřvala za to, že jsem se před nástupem do svého prvního zaměstnání, resp. před dveřmi ředitele, kde jsem se měla hlásit, pokřižovala, aby mne Pánbíček ochraňoval a pomohl mi v tomto životním kroku. To byl čurbes! Zarytou komunistku Boukalovou na místě málem omývali, ale pak neváhala, zvedla telefon, volala mamince do zaměstnání, aby jí vše žalovala. Jenže naši byli také věřící, tak nepochodila a vyřešila to vyžádáním si pracovního posudku na maminku (táta byl v té době již v důchodu). Z celé třídy jsem v tomto úžasném „ústavu“ vystřídala nejvíce oddělení, včetně špinavé podatelny. Všude byli skvělí lidé, jen to učňovské vedení se mnou zacházelo jako s onucí.
Došlo to tak daleko, že jsem se pod náporem zloby zhroutila a málem si zoufala. Bylo mi necelých 17 let a tátovi došla trpělivost. Napsal velmi ostrý dopis (mám jej schovaný) až předsedovi tehdejší Ústřední rady odborů Karlu Hoffmannovi, oblékl uniformu a „vlétl“ za ním i s tím dopisem. Bylo mu jedno, jestli ho ještě potřetí zavřou nebo ne (poprvé po puči v r. 1948, pak v r. 1956 po maďarských událostech – vždy do „hotelu Ruzyně“, jak rád ironicky říkával). Ale už se nemohl dívat na to, jak jsem zničená hlavně po psychické stránce, protože jsem nemohla pochopit, proč jsou lidé tak zlí, když já jim nikterak neubližuji. Do toho ke všemu nedlouho před tím emigroval můj brácha, jehož jsem vždy měla a mám moc ráda – věhlasný kytarista ze třídy prof. Zelenky, takže Svobodná Evropa zase měla co hlásit a v mém kádrovém posudku přibylo další velké a nikoli bezvýznamné mínus, které mne však nijak netrápilo. Věděla jsem, že brácha v té době udělal to nejlepší, co mohl a jen mamka měla menší problémy v zaměstnání, protože i druzí „soudruzi“ zřejmě poslouchali zakázaný zahraniční rozhlas.

S estébáky za zády
Když jsem se z toho všeho po nějaké době dostala, ocitla jsem se jako písařka (později sekretářka) na oddělení, kde konečně byli trochu normální lidi a soudruzi jen z povinnosti, s nimiž se dodnes velmi ráda vídávám na výročních sezeních. Tehdy se ve mně vše se nějak zlomilo a já se rozhodla už nikdy nedopustit, aby se mnou někdo zacházel tak, jak v době mého učení. Došlo k zásadnímu obratu. Ztvrdla jsem jako kámen a začala jít proti všem. Tedy myslím proti těm zlým a špatným, kteří dusili mě, rodinu a vůbec celý národ. Denně jsem hltala novinky zahraničního rozhlasu, pravidelně přispívala do ilegálně dodávaných Kanadských listů, psaných českým vydavatelem o našich vojácích a letcích v zahraničí, pustila se do rozšíření verze své knihy o statečném vlčáku Antovi, který s našimi hochy létal u 311. perutě RAF. Psala jsem s tátou seznamy letců, začala organizovat tajné schůzky (většinou u nás v bytě), jezdila s tátou navštěvovat různé vojenské historiky, kteří potajmu shromažďovali zejména válečné fotografie letců, nebo s rodiči do Kolína, kde vždy v září byly oficiálně pod hlavičkou SSM srazy letců. Tehdy jich ještě bylo mnoho, a když jsme všichni vyšli do ulic s trikolórami a nezbytnými vlčími máčky na klopách, abychom se z kina (bylo pro nás rezervované a vždy se promítal nějaký tehdy zakázaný film s leteckou či vojenskou tématikou) přesunuli na oběd, mohli se estébáci ve svých ladách a škodovkách i s fotoaparáty zbláznit. Já se jim jen smála, vyplazovala na ně do objektivu jazyk a vůbec se jich už nebála. Snad proto, co jsem měla za sebou.
Bylo mi 18 pryč a neuplynula tak dlouhá doba, kdy jsem poprvé ochutnala, jaké to je být sebrána, zmlácena pendrekem, spoutaná hozena do antonu a odvezena k výslechu. Když se to stalo poprvé a já nepřišla domů, mohli se naši strachy samozřejmě zbláznit, ale když se pak zase blížilo nějaké výročí (Palachův týden, srpen - sovětská okupace, či říjen - oslavy vzniku republiky aj.), táta už tušil i z hlášení Svobodné Evropy, že to doma nevydržím a půjdu s chutí sobě vlastní podrývat stávající režim. Určitě se o mne bál, ale do očí mi nikdy nic nevyčetl a v ničem nebránil. Když vycítil, že se zase někam chystám, jen dodal: ,,Koukej na sebe dávat bacha.“ Jen jsem se na něj vděčně podívala a řekla: ,,Dík, táto, ale ty zase, prosím tě, zklidni mamku, až bude nejhůř.“ Tím jsem mezi řádky řekla: ,,Až mě zase seberou a já nepřijdu na noc domů.“

Zlomový rok 1989
V červnu 1989 jsem podepsala Několik vět a seznámila se se staršími manželi, kteří pracovali pro Chartu 77. Už od školy jsem byla zdatná v psaní na stroji, tak jsem přepisovala texty, určené pro ilegální časopisy tištěné v zahraničí. Jednak mne to velice bavilo a jednak jsem věděla, že dělám dobrou věc. A najednou tu byl 17. listopad 1989. Jak jsem v ten den dopadla, ani nemusím popisovat (byť jsem se naštěstí nedostala do „uličky smrti“ v Mikulandské), ale ty následné týdny prožité na Václaváku v zimě, a přesto v teple nádherné, emocemi nabité doby, stály za to. Sice jsme si pak po letech často s rodiči říkali, že kdybychom věděli, kam tahle republika dojde, že bychom asi seděli doma, ale na druhou stranu nás už nikdo neobtěžoval, neodposlouchával telefon, nepředvolával k výslechům. 
A když jsme pak v květnu 1990 stáli na narvaném plzeňském náměstí na tribuně, před námi seděl Václav Havel s velvyslankyní USA Shirley Temple Blackovou a pak zahráli Taxmeni, bylo to to nejkrásnější. Ani jsem netušila, že právě Taxmeni se za několik let stanou mou druhou rodinou...
Za dva měsíce jsme pak všichni coby státní delegace s diplomatickými pasy v kapse  vládním letadlem letěli do Anglie na oslavy 50. výročí Bitvy o Anglii. To byl týden, který mne asi nadobro velice poznamenal. Vidět poprvé na vlastní oči místa, kde působili naši stíhací a bombardovací letci, dobře zachované a mnohdy stále funkční letecké základny, s úctou opečovávané pomníky, spojenecký hřbitov Brookwood a další, ten dojem se nedá vypsat, ale musí se prožít. A v East Wrethamu se pak stalo něco, co mne zřejmě ovlivnilo na celý život a pravděpodobně určilo i další směr budoucí činnosti. Aby čtenář pochopil, oč se jedná a trošinku se mohl dotknout oné atmosféry, dovolím si přesně citovat úryvek z mé druhé, teprve připravované knihy.

Wrethamská vzpomínka
...Ve Wrethamu zbyl jen původní hřbitov, na němž jsou pochováni i čeští letci dodnes zvučných jmen, a kostel s pamětní deskou 311. perutě. Na letišti zůstalo pouze pár dobových baráčků, ale hlavně obrovská zelená louka, nyní porostlá nekonečným kobercem vlčích máků.
A zde jsem stranou od lidí stála nyní téměř zkamenělá na okraji tohoto zeleného lánu, který byl za války letištní dráhou i stojánkou. Srdce mi bušilo a ruce se třásly tak, že jsem málem upustila nepostradatelný foťák. K těmto místům (a nevím, proč právě k Wrethamu), jsem cítila takovou úctu, až jsem se téměř bála stoupnout na jediné stéblo trávy. Snad to bylo z obavy, abych neposkvrnila odkaz, jež tu na mne dýchal ze všech stran.
Postupně před očima mizela auta, lidé z naší mise i doprovodné štáby britských důstojníků a policistů, pod jejichž ochranou jsme všude jezdili, a najednou jsem v podivném duševním pohnutí viděla zcela jiný obraz: stojící wellingtony a desítky českých rozesmátých kluků v modrých uniformách, nekonečně dlouhé řady ,,ještěrek“, vezoucích na svých pásech bomby určené nepříteli. Slyšela jsem ty hlasy, viděla ony tváře a nemohla se odtrhnout. Jako kdybych byla seděla v kině a sledovala válečný film. Po tvářích mě samy od sebe kanuly slzy a někde mezi těmi nádhernými obličeji mladých a ke všemu odhodlaných kluků jsem spatřila i ten tátův. Jako u ostatních, byl i ten jeho plný mladistvé energie a touhy bojovat za svůj národ.
Táta možná vycítil, na co myslím, protože ke mně přistoupil, aniž bych si ho byla vůbec všimla. Vzal mne kolem ramen, což mne z onoho obrazu starého padesát let v mžiku vrhlo zpět do současnosti. Trhla jsem s sebou a cosi nevrle zabručela, protože mi bylo líto ztráty přeludu, který tím zmizel.
„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat,“ omlouval se, ale držel mne dál. Naše oči se setkaly, ovšem slov nebylo třeba.
„Já vás tu všechny vidím, tati,“ řekla jsem tichounkým hlasem, protože jsem v krku měla obrovský knedlík, který by při hlasitějším projevu způsobil akorát skřehotání.
„Já jsem si to myslel… taky je tu vidím… támhle vždycky byla stojánka a tady v těch místech runvey…,“ ukazoval táta prstem na různá místa a můj návrat do minulosti znovu dostal zřetelnější obrysy. „Odtamtud jsme startovali... Támhle někde stála naše ubikace,“ dodal.
Najednou zavál silný vítr, který byl v tom horku příjemným osvěžením. Vysoká a heboučká tráva se zavlnila, hlasitě zašuměla a s ní i koruny stromů, stojících na cestě za námi. Ale znělo to úplně jinak.
„Slyšíš, tati?“ ptala jsem se a on k mému obrovskému údivu přesně pochopil.
„Myslíš ten hukot motorů?“ shodl se nečekaně táta s mými vizemi i myšlenkami a mírně se usmál.
„Přesně to. Vnímám odlétávající prach ze země z roztočených vrtulí... úplně to cítím ve tváři a taky cítím vůni leteckýho benzínu.“
„Já zase vidím asi sedm welloušů. Támhle vpravo...“
„Kam letíte?“
„Do pekla.“
„Ale ty ses z něj vrátil.“
„Bůh byl se mnou... Spousta jich tam však nahoře zařvala… padali dolů… hořela jejich zlomená křídla, naděje i životy,“ soukal táta ze sebe tichounkým hlasem, v očích se mu zaleskly slzy pohnutí a bylo znát, že mu v ten okamžik každé slovo činí nemalé potíže a duševní přemáhání. Zkrátka, kdyby mohl, asi by plakal jako želva.
„Já je tady ale vidím pořád,“ šeptala jsem. „Budu tenhle obraz už vidět až do své smrti. A udělám všechno, aby je viděli i ostatní lidi tak, jako já teď na tomhle posvátným místě. To ti přísahám.“
„Věřím ti. Ty tisíce máčků zde jsou jejich kapky krve zanechané ve zdejší půdě našimi chlapci,“ řekl táta. A pak mne nějaká neznámá síla donutila pokleknout na okraj oné louky a posvátně políbit onu zem...

Boj pokračuje
Jestli si však někdo myslí, že po revoluci byl v naší rodině klid, je na velkém omylu. Nejprve mně z politických důvodů vyhodili v roce 1991 (!) z práce, pak se táta přes 2 roky rval o byt se synem Vlajkaře, o čemž tehdy psala spousta novin. Letci v nablýskaných uniformách chodili k soudu tátovi dodávat odvahu a novináři si mohli strhat fotoaparáty i tužky. Táta soud vyhrál, ale zničilo mu to zdraví a vzalo spoustu sil.
Táta pro mne vždy byl velká autorita a kamarád, jemuž jsem leckdy řekla víc, než mamce. Ona byla ta dobrá, něžná duše na holčičí starosti, rozbité rány a mazlení, ale táta byl ten pravý rádce pro život. Výchova v masarykovském duchu, vypěstovaný smysl pro spravedlnost, spojený s bráněním svých práv beze strachu a do morku kostí vždy, když bylo a je třeba, je, myslím, dobrá deviza pro život. A věřte, že ten boj je zapotřebí stále, protože pořád je mezi námi plno bývalých soudruhů, kteří by měli dostat přes prsty. Pevně doufám, že se lidé už konečně probudí a vezmou právo do svých rukou. Bude-li třeba, budu na místech, kudy vždy v pohnutých dobách kráčely dějiny, klidně stát s nimi v první řadě a s hlavou vztyčenou. 
         

Jan Roman Irving (7. 3. 1915 – 24. 4. 1997), generálmajor v.v.
Okupovanou vlast opustil ilegálně již 12. května 1939. přes Polsko se dostal do Francie. Po vstupu Francie do války byl v říjnu 1939 přemístěn na 101. leteckou základnu a po přeškolení určen k bombardovacímu letectvu. Po povýšení do hodnosti Caporal-Chef byl 19. května 1940 jako jeden z mála československých bombardovacích letců ve Francii zařazen k bojové jednotce, Groupe de Bombardment GB I/21. Francouzská žádost o sdělení podmínek příměří jej a několik dalších čs. bombardovacích letců zastihla na letišti Agen u Bordeaux, odkud ještě s dalším letounem za nepříznivého počasí odletěl směrem k Anglii. Irving pilotoval stroj Amiot 351 a nepřistál v Anglii, nýbrž v Jugoslávii. Dlouhou dobu byl se svými druhy považován za nezvěstného a in memoriam mu byla dokonce udělena Československá medaile Za chrabrost. V Bělehradě se opět přihlásil do čs. zahraniční armády a přes Řecko a Turecko se dostal k čs. pozemní jednotce v Haifě v Palestině (čs. pěší prapor 11 - Východní). Odtud byl přemístěn k čs. letectvu a 15. května 1941 připlul do Anglie. O čtyři dny později byl přijat do řad RAF.  Po krátkém kurzu byl nejprve zařazen jako pilot u 2. školy radiotelegrafistů. Již po měsíci byl však přemístěn na letiště East Wretham v Suffolku k 311. československé bombardovací peruti. Aktivně se podílel na bitvě o Atlantik. Nalétal přitom celkem dva bojové turnusy, činící celkem 95 operačních letů v čase 1024 operačních hodin, a to ve dne i v noci. Bylo to vůbec nejvíce ze všech pilotů 311. peruti. Po spojenecké invazi byl  odeslán do instruktorské školy a poté až na Bahamské ostrovy, aby zde cvičil nové osádky pro 311. peruť. Do vlasti se vrátil 25. srpna 1945. V následujícím roce demobilizoval a nastoupil do funkce kapitána obnovených Československých státních aerolinií (ČSA). Létal jak na vnitrostátních, tak i zahraničních linkách až do svého propuštění, k němuž došlo v roce 1951. Poté musel vzít zavděk nekvalifikovanou, špatně placenou prací. V roce 1956 byl zatčen StB a uvězněn ve vazbě v Ruzyni, odkud jej však později pro nedostatek důkazů propustili. V 60. letech byl částečně rehabilitován a vrátil se k ČSA, kde létal až do odchodu do důchodu. Mimo mnoha jiných válečných vyznamenání mu byl v roce 1995 udělen Národní řád Francie s titulem rytíř (Chevalier de l´ Ordre National du Merite) a v roce 1997 Medaile Za hrdinství.

 Iveta Irvingová

 

 

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!