Má babička, Irina Juřinová, rozená Klučerova, se narodila roku 1930 v Leningradě. Žila zde spokojený život se svou rodinou do 11 let, když v roce 1941 začaly bez mála tři roky hrůzy a utrpení. Zde je její autobiografické vyprávění o tom, co prožila jako malé děvče v severoruské metropoli v letech 1941–1942.

O prezidentu Osvoboditeli, nebo také „tatíčkovi“, jak ho familiárně nazývali naši prarodiče, toho bylo napsáno a řečeno mnoho. A v souvislosti s kulatým výročím vzniku Československa ještě mnoho řečeno bude, a je to dobře. My si připomeneme Masarykovu návštěvu Čáslavi, která upadla v zapomnění, pro dobový tisk to ale byla velká senzace.

Karpatsko-dukelská operace v jihovýchodním Polsku a na severovýchodním Slovensku na podzim roku 1944 měla spojit povstalecké síly Slovenského národního povstání se sovětskými armádami. Operace však skončila velkými ztrátami, a tak se v čs. jednotce ocitl i Mikuláš Ganišin.

Nechci popisovat únorové události toho neblahého roku. Učinili a činí to jiní a podstatně povolanější historikové. Ale já se vždy za událostmi, kdy kdo dal demisi, kdo ji přijal a kdo stál v řadě připraven k boji, vidím konkrétní lidi. Jejich radost, bolest, utrpení, trápení. A za únorem 1948, kterému komunisté stále říkají vítězný, vidím jenom trápení. Nejen pro jednu generaci, ale pro mnoho dalších, včetně naší, narozené v padesátých letech. A mnoho z nás si pocit křivdy, že nemohlo jít cestou, po níž toužilo, v sobě nese dodnes.

Mezi těmi, kteří prošli hrůzami koncentračních táborů v době druhé světové války a přežili je, byl také Karel Bronček.

Cílem nastoupivší komunistické totality byla také likvidace selského stavu, známá pod názvem Akce K („kulak“). Směrnice číslo 27 vstoupila v platnost 1. listopadu 1951.

Glenn Clark z Aucklandu na Novém Zélandu vyrazil letos 16. srpna na 1000 km dlouhou trasu pochodu smrti svého otce, válečného zajatce G. W. Clarka. Za čtyři týdny projel Glenn na kole cestu, kterou jeho otec šel pěšky v roce 1945 déle než tři měsíce. Z velké části přes území Moravy a Čech.

Mnoho příběhů vyprávěli účastníci bitvy nebo letecká esa, ale málo jsou zaznamenány vzpomínky těch, bez nichž by žádné letadlo do bojů nevzlétlo - mechaniků. Jedním z nich byl i olomoucký rodák Jindřich Prokop, který pracoval nejdříve u 310., později u 313. čs. perutě. Po válce žil ve Velké Británii a se svými válečnými druhy se setkal až po více než 50 letech na letišti Duxford. Zemřel 27. 10. 1998, a dnes je to možná poprvé, co se jeho zážitky dostávají ke čtenářům.

Příběh zla, mladické upřímnosti, svobody a statečnosti i individuality zralého věku nás oslovuje i po 75 letech. Tento se odehrál na příbramském reálném gymnáziu v období heydrichiády.

Je to již 75 let od té doby, co zemřel, a 113 let, co se narodil. Byl to otec čtyř dětí, velmi pracovitý muž, nacistický ideál germánské rasy, jeden z nejfotografovanějších představitelů NSDAP. Také to byl válečný zločinec, sadista, vrah a krutá šedá eminence. V roce 1942 na něj byl v Praze uskutečněn atentát. Jeho jméno je všeobecně známé: Reinhard Tristan Eugen Heydrich. Ale jaký měl život? Kudy vedla jeho cesta? Pojďme to zjistit.