Gen. František Havel: „Otta byl dobrý člověk, poctivý a upřímný jako voják, jako důstojník přísný k sobě i k jiným, nadřízenými ctěn, podřízenými milován – pravý blanický rytíř.“ Těmito slovy byla vzdána pocta hrdinovi 1. světové války, jež padl před sto lety na východní frontě.

V roce 2017 je Petr Arton jedním z posledních žijících československých letců, kteří za války bojovali v RAF. Žije v dalekém Izraeli a doma se o něm moc nepsalo. Proto jsme jej požádali, aby zavzpomínal na události staré 75 let.

15. března jsme si připomněli nejen smutné výročí okupace českých zemí nacistickým Německem, ale také den, kdy zemřel brigádní generál Josef Eret, bývalý velitel jindřichohradeckého Pěšího pluku 29.

21. března uplynulo 75 let od okamžiku, kdy po přestřelce s několika příslušníky pražského Gestapa zahynul v parku u Prašného mostu v Praze 6 kolínský rodák a národní hrdina československého protinacistického odboje, štábní kapitán Václav Morávek, brigádní generál in memoriam. Legenda protinacistického odboje, který jako poslední ze skupiny Tří králů odolával léčkám, které na Pobožného pistolníka připravovali pražští gestapáci.

Je jedním z těch, kteří bojovali za naši svobodu v 2. světové válce, a na které se tak trochu zapomnělo - Karel Alexander Pospíchal z Dačic. Jeho bratr, který žije se svojí ženou Helenou ve Znojmě, má však vzpomínek nepřeberné množství.

28. března 1914 se v Židenicích, v Balbínově ulici č. 47, Marii Kiliánové, zvané Maryšce, narodil syn Bohumil František Kilián. Jméno otce při zápisu do farní matriky v Zábrdovicích neuvedla.  

Pokud byl Otakar Batlička doposud někde vzpomínán a okolnosti jeho působení v oblasti literatury a odbojové činnosti publikovány, činili tak doposud především publicisté a žurnalisté. Historici, kteří z povahy své práce musí volit věcný, střízlivý a všech senzací zbavený postup, však téma Batličkovy odbojové činnosti nikdy podrobně nezkoumali. Hodnověrných svědků a klíčových dokumentů ubývalo a kde není jedno ani druhé, vzniká prostor pro různé „senzační objevy“ – často pravdě velmi vzdálené. Takové „boření mýtů“ většinou neznamená nic jiného než vytváření mýtů nových, mnohdy ještě falešnějších. A to je velká škoda – neboť v případě Otakara Batličky se jedná o výraznou osobnost moderních českých dějin. Jako ony, i jeho postava je naplněna vnitřní tragikou, směsí odhodlání, nadějí i trpkým osudem.

Na svůj příchod do života Vlasta kdysi vzpomínal: „Stály prý nade mnou tři sudlice, ne: sudice. A doma vyprávěli, že ta první mi darovala sedlo, druhá  kopací  míč, ale třetí, jak se ke mně schýlila, strašně se rozesmála, až začala škytat i slzet a nemohla ani slovo vyřknout. Nikdy jsem se ani od kartářek nedozvěděl, proč se tolik rozřehtala a co mi vlastně chtěla pro život darovat.“

Velmi časně následujícího dne zastihl pan okresní starosta svou slečnu dceru, jak se chystá jeti na louku pro seno, ale nejela snad na žebřinovém voze, nýbrž dala se od čeledína vyzdvihnouti na podsedního koně před vozem a sedíc na něm po mužsku volala hlasitě přes celý dvůr: "Dobré jitro, tatínku! Musíme pro seno, šafář povídá, že před polednem ještě bouřka nepřijde. Budu pomáhati, naložíme vysoký vrch na voze!" Bujné dětinství dceřino dnes nepůsobilo otci tak nezkaleného potěšení jako jindy; mimovolně si vzpomínal na včerejší hovor. Věru, jeho Zdenka vypadala v tu chvíli málo žensky, spíše se podobajíc zdivočilému klučinovi. Nohy jí visely po obou stranách koňova těla pod krátkými, sezením ještě vzhůru povytaženými sukněmi a klátily se v nemotorných svých botkách i strakatých punčochách tak, že věru podívání na ni pěkné nebylo.