Nacházíte se zde: Úvod - Komentáře - Výročí 21. srpna předmětem politického boje
15.11.2018
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Výročí 21. srpna předmětem politického boje

Email Tisk PDF

Od okupace ČSSR vojsky Varšavské smlouvy uplynulo právě 50 let, což bývalo považováno za dvě generace (dnes při pozdním zakládání rodin to bude asi jinak). Dvě generace už je dost dlouho, aby se ledacos zapomnělo a dovolilo spekulace.

 

Politické okolnosti doby před 50 lety

Vzhledem k tomu, že většina dnešních občanů tenkrát nebyla dospělá nebo tu vůbec ještě nebyla, domnívám se, že je zapotřebí připomenout tehdejších okolnosti (události byly mnohokrát uvedeny a všichni je znají).

Tenkrát nás napadlo pět států, z nichž čtyři byly vazalové a jeden dominantní světová velmoc. Samostatnost jsme tenkrát už vůbec neměli, my jsme tedy v srpnu r. 1968 žádnou samostatnost neztratili, pouze bylo potvrzeno, že ji už dávno nemáme a bylo to dáno najevo celému světu, ale především těm ostatním vazalům, co by je čekalo, kdyby se chtěli nějak osamostatnit. To samo o sobě znamenalo potvrzení všem komunistům světa, co je čeká, když nebudou poslouchat. Do nějaké míry to přispělo k dalším událostem i ke konečnému pádu komunistických režimů. Myslím si, že komunisté v Nikaragui, Angole, Mozambiku a jinde, bojující za svoji ideologii, si to museli uvědomit. Proto také Sověti hned vyrukovali s pohádkou, že tu byla kontrarevoluce a oni vykonali pouze „bratrskou pomoc“ naší vládě, která je o to požádala. Myslím si, že informace byly tak prolhané, že jim jen trochu myslící člověk věřit nemohl.

Přitom „pražské jaro“ nebylo žádnou revolucí, která by měla přinést změnu statusu našeho státu, ale pouze odlišné vnitřní politické prvky, které vedly k větší demokracii a svobodě. Je samozřejmě otázka, co by se stalo, pokud by tento politický vývoj pokračoval. Byli sovětští komunisté tak předvídaví, že věděli, co tento vývoj znamená? Já se domnívám, že vývoj by asi skončil někde na úrovni tehdejších západních sociálních států. Ale v politické oblasti by jistě zůstal určitý totalitní prvek, asi jako v Jugoslávii. Vzhledem k tomu, co dnes o dalším vývoji víme, bylo by to jistě velice přínosné, dnes bychom byli určitě mnohem dál, alespoň bychom měli zkušenosti se soukromým podnikáním. Proč tedy ti hlupáci přišli, vždyť tentýž vývoj prodělali o dvacet let později? Kdyby nás tenkrát následovali, byli by na tom také lépe. Dá se říci, že na tom prodělali stejně jako my.

Je dost těžké dnes rozšifrovat, proč to vlastně udělali? Dostali strach z tohoto vývoje? Vpád do Československa opravdu nepřinesl nikomu nic, vyjma vojenských výhod pro SSSR, který zde vytvořil předsunuté základny. Ale o ty potom už nešlo, mohly zde být základny, ale náš vnitřní vývoj mohl být nezávislejší. Proč zastavili i vnitřní vývoj? Nedokážeme se dnes asi dost dobře vžít do fanatických komunistických mozků, kterým se nepodařilo postavit komunistický režim na přirozených společenských mechanismech a museli každou věc řešit ideologicky a neustále zasahovat do každodenního života, což v podstatě znamená totalitu. Režim nefungoval sám, pokud se ideologicky nezasahovalo, rozpadal se. Největší část energie byla spotřebována na udržení režimu, nikoliv na jeho rozvoj. To režim vnitřně velmi vyčerpávalo a s jeho expanzí potom docházelo stále více k vyčerpání a konec se blížil.  
Komunistické myšlenky téměř v každé zemi, podporované určitou skupinou obyvatel, mohly být využity SSSR k provedení různých revolucí. Sověti vládli pomocí místních komunistů, kterých bylo vždy dostatek. Šlo jim o realizaci eschatologické vize lepšího života, které věřili. Nicméně postupně nastávala doba opadávání této přízně. Vyklouzla jim Jugoslávie, Albánie, později Rumunsko, ale už předtím miliardová Čína. Ve Vietnamu probíhala válka, kterou komunisté nakonec vyhráli. Podpora těchto válek a obsazování území si vyžádala obrovské prostředky. Slábnoucí podpora místních komunistů znamenala stále větší náklady na udržení tohoto stavu pomocí sovětské síly. To se projevilo naplno v Afganistánu, kde nastal ozbrojený odpor. Slábnoucí hospodářství nemohlo trvale udržet takovou zátěž. Z toho se lze poučit, že nelze vnucovat svoji vůli území, na kterém není převažující souhlasící skupina obyvatel. To vidíme na některých příkladech i dnes.

 

Po vpádu

Sovětskou okupaci v r. 1968 nemůžeme srovnávat s nacistickou. Naši občané se k sovětským vojákům chovali jako k lidem, kteří sdílí stejný nedůstojný osud a byli zmanipulováni, mysleli si, že voják se samopalem na tanku pochopí, že byl zneužit. Vyplývá to i z transparentů, které vidíme na snímcích. A nakonec jsme to prožívali. Nepřátelství směřovalo k režimu, nikoliv k lidem, kteří na tom byli ještě hůře než my. Jinak je okupace dostatečně zmapována a události jsou ve sdělovacích prostředcích rozebírány.

Po návratu Dubčeka a dalších představitelů z Moskvy byla stále naděje, že bude možno v nějaké nepříliš extrémní míře pokračovat v demokratizačním procesu, v domnění, že Sovětům šlo o to získat na našem území základny, ale do našich vnitřních poměrů zasahovat nebudou. Jenže nová klika nasazená v komunistické straně plnila jiné příkazy z Moskvy. Pomalu prosazovala svoji vůli omezovat demokratické chování a svobodné vyjadřování. Lidé rezignovali. Stahovali se do soukromí a všechno záleželo na zbytku demokraticky smýšlejících reformních komunistů, kteří byli postupně vytlačováni a získáváni pro novou protidemokratickou a protilidovou politiku. Přesto chování lidí naznačuje, že se stále domnívali, že je možno něco podstatného zachovat. Dokonce i v rozhlase jsem slyšel zoufalé výzvy: „Zůstaňme svobodnými lidmi!!!!“ Palach se upálil, protože se domníval, že lidé se nějak zvednou, že s pomocí Dubčeka a ostatních zbytkových reformních komunistů zvrátí nepříznivý vývoj. To všechno předpokládá přesvědčení, že Sověti nám do vnitřních záležitostí nějak podstatně nezasahují, pokud zachováme určité mantinely. Zdálo by se to logické. Ale Sověti si museli být jisti bezvýhradnou podporou vlády. Vždyť se chystali k dobývání světa, nikoliv k nějakým reformám.

 Závěr

Při okupaci v r. 1968 převládalo vědomí, že Rus je stejnou obětí režimu jako my. Dnes obvyklá nenávist k Rusům u dnešní mladé generace tenkrát nebyla. Nebyla ani potom, nebyla dokonce ani v devadesátých letech. Není přímým následkem r. 1968, ale výsledkem usilovné protiruské propagandy, která události r. 1968 používá jako nástroj v politickém boji proti současnému Rusku, které s tím nemá nic společného. Tenkrát šlo o boj proti totalitnímu komunistickému režimu, který sužoval Rusy možná více než nás. Oni to jen méně chápali, ale nakonec pochopili totéž o dvacet let později. Tyto události se s dnešním paradigmatem srovnávat nedají, jsou vlastně z jiného světa.

Teprve porážka v Afganistánu pohnula pýchou Sovětů a donutila je přemýšlet nad příčinami a analyzovat svoji vnitřní situaci. Všechny objektivní analýzy končily v šuplíku, vždyť i Hanzelka a Zikmund předkládali Brežněvovi svoji analýzu, která se ovšem k němu nedostala. To vypovídá především o tom, že světovou velmoc vedla klika zatrpklých paranoidních fanatiků, chtějících zoufale zachovat zdiskreditovanou a nefunkční ideologii tím, že budou dělat expanze a porazí západní kapitalisty. Nakonec režim v Rusku padl v přesvědčení Rusů, že do expanze a vůbec celého komunistického společenství dávají příliš mnoho peněz a ruský člověk z toho nic nemá, akorát zažívá bídu a útlak. Dnes to ovšem kritizují jako nepříliš sofistikované, protože následoval rozpad SSSR a následné oslabení mezinárodního postavení Ruska. Dnes se snaží Rusko svoje mezinárodní postavení obnovit v mnohem horší situaci, se zhruba polovinou obyvatel někdejšího SSSR a s absencí jakékoli ideologické přízně obyvatel světa.

 Vlastimil Podracký

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!

 

O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624