Nacházíte se zde: Úvod - Komentáře - Kniha o tom, čeho se máme bát...
23.10.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Kniha o tom, čeho se máme bát...

Email Tisk PDF

Číst obsáhlé knihy je v dnešní době obtížná věc; těžko si na dlouhý text uděláme čas, kromě toho je nad ním zpravidla třeba i přemýšlet, nechat jej na sebe působit. Je to ale pořád jedna z nejlepších věcí, k čemu volný čas využít. K jedné z nejočekávanějších knih letošního nakladatelského roku určitě patří Čtyřicet dnů od autora Franze Werfela, pražského rodáka, rakouského básníka, dramatika a spisovatele, člověka s dvojí religiózní tradicí a složitou lidskou i uměleckou cestou. Vydali ji nakladatelství Vyšehrad v překladu Hanuše Karlacha.

 "S knihami je to jako s lidmi - jen velmi malý počet něco znamená, zbytek se ztrácí v množství."   (Voltaire)

 

big ctyricet-dnu-vqr-28894Werfel knihu napsal v období od července 1932 do března 1933, avšak dílo se v hrubých rysech zrodilo již v roce 1929, kdy autor na jedné ze svých cest pobýval v Damašku. Když viděl v jedné místní továrně na koberce pracovat zmrzačené a hladem zbědované děti arménských uprchlíků, byl mu tento žalostný pohled rozhodujícím podnětem k tomu, "aby říši mrtvých, kam přichází všechno, vyrval neuvěřitelný osud arménského národa". Otřesen zážitky s vykořisťovanými dětmi a předchozími osobními setkáními s živořícími uprchlíky, kteří přežili deportaci, z tisku a dobových dokumentů, rozhodl se tehdy již slavný spisovatel oslavit arménský národ tak, jak dovedl – literárním dílem. Vytvořil románovou epopej, díky které byl později v Arménii uctíván téměř jako světec. Ale ještě před tím, kdy už musel ve světě hledat útočiště před nacistickým nebezpečím (v roce 1938 po anexi Rakouska ze své vlasti emigroval), pálí jeho knihy Hitlerovi stoupenci na hranicích po celém Německu.

Dodnes čtenáře uchvacuje vytvořený plastický obraz tureckého "rubání" bezbranných lidí a mravní síla příběhu, líčícího hrdinství skupiny špatně vyzbrojených arménských rolníků, kteří dokázali čelit za nepřestavitelných strastí mnohonásobné přesile nepřátel. Jejich vůdce Gabriel Bagratjan, jenž dlouhá léta žil ve Francii šťastně ženat s Francouzskou, aniž si kdy uvědomoval svůj původ, se zpočátku při návštěvě svého rodiště domnívá, že se svému národu odcizil. Ale v nejtěžší hodině, kdy jeho lidu neúprosně hrozí záhuba, najde cestu a vyburcuje v lidech vůli k odporu, i když jako tragický hrdina obětuje vše, co je mu drahé. Werfelova vnitřní potřeba oslavit arménský národ, o kterém Evropa strašlivě málo ví, o tom, jaký je, jaká byla jeho historie, vychází i z téměř geneticky dané spontánní sympatie vůči těm, kdo jsou tak či onak ohroženi, utlačováni, ponižováni.

Adolf Hitler na námitky při plánování "konečného řešení", jež vyústilo v holocaust, mimo jiné řekl: "Copak si dnes někdo vzpomene na Armény?" Myslel tím více než milion Arménů, které v letech 1915 až 1917 vyvraždili Turci, spojenci Německa a Rakouska-Uherska v první světové válce.

Arméni obývali úbočí Kavkazu mezi Ruskem a východním Tureckem od nepaměti. Psal se 24. duben 1915. V tento den se mladoturecké vedení Osmanské říše v Istanbulu rozhodlo, že nadešel čas vyřešit arménský problém jednou provždy, a to tak, že zlikviduje "nespolehlivou " arménskou menšinu pod rouškou přesídlení z politických (hrozba rostoucího arménského nacionalismu) a vojensko-strategických (obava ze znepřáteleného Ruska) důvodů. „Menšinou“ se rozuměly téměř dva miliony Arménů – národa, jenž jako první na světě přijal křesťanství za státní náboženství a svou víru zapáleně střežil i po vzestupu islámu v 7. století. Likvidace probíhala systematicky, prostřednictvím řady oficiálních „nouzových opatření“. Nejdříve vládní skvadra nechá zatknout a popravit přes 200 (podle jiných odhadů až 2000) arménských vůdců a představitelů národní intelektuální elity, a poté začne systematicky ničit ostatní arménské etnikum v celé islámské říši (zejména ve východní Anatolii). Vzápětí byli všichni muži ve věku od 20 do 45 let od svých rodin odděleni a naverbováni na frontu, starší Arménci do 60 let nastoupili na nucené práce v zásobování armády. Nakonec byl z „bezpečnostních důvodů“ evakuován zbytek populace. V praxi to znamenalo systém sběrných táborů, odkud se ženy, děti a starci nucenými pochody přesouvali na jih. Ti, kteří nezemřeli již při cestě vyčerpáním, hladem, nemocemi, na následky znásilňování anebo při některém z masakrů, došli po jednom nebo dvou měsících až do mezopotámských pouští, kde – ponecháni osudu – zahynuli žízní a hladem. A tak zařazení do karavan znamenalo pro Armény téměř jistý rozsudek smrti.

K realizaci plánu byly nasazeny armádní, policejní i dobrovolnické jednotky, kterým pomáhaly loupeživé bandy, většinou z řad Kurdů, kteří se vyznačovali obzvláštní surovostí. Výjimečně krutě bylo zacházeno s kněžími a biskupy, jejichž mučení končící smrtí bylo oblíbenou zábavou tureckých velitelů. Kolony deportovaných se stávaly se svolením úřadů veřejnými trhy otroků, především hezkých dívek. Celé toto plánovité a rozsáhlé vyvražďování, které si svou příšerností nijak nezadá s dnešním řáděním takzvaného Islámského státu, bylo vedeno někdejším tureckým ministrem vnitra Talaata Bejem, iniciátorem a organizátorem této první genocidy 20. století. Jejím výsledkem je jeden až půldruhého milionu mrtvých a téměř stejně těch, kteří uprchli do okolních zemí Blízkého východu.

Při poválečném rozdělování území si východ Arménie zabral Sovětský svaz (až do rozpadu SSSR v roce 1990) a na západě se usadili Turci. Zmizení celého národa tehdy mocnosti prostě ignorovaly. Proto také Arméni patří k národům s největší diasporou na světě. Turecko však dodnes popírá, že by kdy provádělo plánované etnické čistky, ačkoliv podepsalo jako člen OSN Úmluvu o genocidě jako vrcholném zločinu. Přitom děsivost toho, co na Arménech Turci v roce 1915 páchali, je tak drtivá, že když v roce 1921 stanul před berlínským soudem arménský student Solomon Teherjan za to, že zastřelil na ulici již zmíněného tureckého ministra vnitra Talaata Beje, pod tíhou toho, co on a další líčili o zvěrstvech Turků, byl soudem osvobozen. Zvláště v dobovém kontextu, kdy se Turecko snaží o přijetí do Evropské unie, která jej plánuje využít k řešení problémů s uprchlíky z jiných převážně muslimských zemí, se nabízí řada otázek: Proč stále Turci popírají své vraždy a odmítají uznat arménskou genocidu? Proč setrvávají na svém celé jedno století trvajícím historickém lhaní? Je nutno pohlížet na Turecko vzhledem k těmto jeho postojům a historickou zkušenost s opatrností?

Již první vydání románu "Čtyřicet dnů" v roce 1933 bylo jednoznačně přijato jako varovné a umělecky přesvědčivé humanistické poselství a jako takové vešlo do dějin literatury 20. století. Neobvykle aktuální a působivé je i v současné době. Kniha vychází k připomenutí tří loňských výročí: sto let od genocidy arménského národa Turky, sto dvacet pět let od spisovatelova narození v domě naproti pražskému Masarykovu nádraží a sedmdesát let od jeho úmrtí v daleké Kalifornii na infarkt.

Bohumil Tesařík

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!