Nacházíte se zde: Úvod - Komentáře
24.05.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Komentáře

Oslavujeme konec druhé světové války nebo osvobození od nacismu?

Email Tisk PDF

Činnost různých národů za války jako základ odlišného vnímání „osvobození“ 

Rumuni stáli nejprve na straně nacistického Německa a později se připojili k osvobozenecké Rudé armádě. Slováci udělali podobný obrat, ale jejich povstání bylo potlačeno a následoval krvavý nacistický teror. Bulhaři provedli také podobný převrat, ale ti se na německé straně neangažovali a Sověti je prakticky osvobodili podobně jako nás. Maďaři se angažovali na straně Německa a byli vlastně poraženým národem. Podobně Chorvati. Titova partyzánská armáda se připojila k Sovětské armádě, porazila Chorvaty a osvobodila Slovince. Srbové jsou jistě za sovětskou pomoc vděčni.

 

Pieta v Praze

Email Tisk PDF

Dnes, tj. 10. 7. 2014, ráno v Praze na Vítězném náměstí. Pomník čs. zahraničním vojákům bojujícím v II. světové válce si lidé spontánně zvolili jako jeden z těch, kde lze vzdát poctu čtyřem českým vojákům padlým tento týden v Afghánistánu. Svíčky, květiny, stuhy s nápisy na rozloučenou svědčí o hrdosti na padlé a také o tom, že si veřejnost váží jejich oběti. Právě ve chvíli, kdy jsem pomník fotila, přišli tři mladí pánové zapálit své svíčky. Řekli mi, že se o tom dočetli na Facebooku a na webu Ministerstva obrany.

 

Co děláme v Afghánistánu?

Email Tisk PDF

 

Včerejšími médii proletěla zpráva o smrti čtyř českých vojáků, kteří zahynuli po sebevražedném útoku talibanského atentátníka. Incident se stal v úterních ranních hodinách v blízkosti vojenské základny Bagrám v severovýchodním Afghánistánu.

 

„Nezemřeli zbytečně...“

Email Tisk PDF

vlci-mak-new-02-web...řekl dnes prezident republiky Miloš Zeman k úmrtí čtyř českých vojáků na vojenské misi v Afghánistánu. Podobně se vyjadřují i další, avšak část české veřejnosti se stále nevzdává svých představ o neválčení a o tom, že když budeme „ti hodní“, tak nás „ti zlí“ nechají na pokoji. Nebo si stále myslí, že být vojákem znamená povalovat se v kasárnách a že riskovat život pro druhé a brát přitom plat znamená „být žoldákem“.

 

Vražda nebo justiční zločin? Vražda!

Email Tisk PDF

Je mezi tím rozdíl nebo se někdy může jedno rovnat druhému? Za slovem vražda se skrývá zlý úmysl, který je dokonán tím nejhorším, co může člověk člověku udělat – násilným ukončením života. Vrahy jsme mívali za zločince – a po zločinu následuje spravedlivý trest – většinou. Jsou ale výjimky – když vraždu posvětí sama justice. Občas se tomu říkalo justiční omyl. Ovšem to by nesměla justici řídit vláda „ve jménu pracujícího lidu“.

Taková byla před šedesáti pěti lety poprava generála Heliodora Píky. Aktivní prokurátor Vaš vynesl jediný možný a předem dohodnutý a „shora“ nařízený rozsudek – trest smrti.

 

Zaslouží si českoslovenští letci pomník?

Email Tisk PDF

Již několik týdnů media i odborníci, historici, architekti, úředníci a bůhvíkdo ještě diskutují o podobě a umístění pomníku čs. letcům sloužícím v období II. světové války v Britském královském letectvu, neboli zkratkou RAF. A já si připadám jako v Jiříkově vidění nebo jako v Nerudově povídce Kam s tím.

 

Kdyby pršelo ve čtyřicátém druhém!

Email Tisk PDF

Kdyby takhle pršelo před dvaasemdesáti lety, možná by Heydrich nezemřel. Možná by tak nezemřelo i několik set českých vlastenců, které nacisté popravili jako odplatu za Heydrichovu smrt. Možná by Ležáky a Lidice nelehly popelem. Možná, možná…..

Jak trocha vody může ovlivnit osud tisíců!

Ale je tomu opravdu tak? Už jsem dnes opět četla na Facebooku, že to za to nestálo. Že smrt jednoho tyrana byla vykoupena krví mnoha statečných a mnoha nevinných. Stále ještě řada lidí zaujímá tenhle „socialistický“ postoj, který se zde šířil desítky let jen proto, aby se nemusela přiznat zásluha západnímu odboji.

Lidé se většinou nestávají hrdiny prvoplánově. Stávají se jimi proto, že dělají to, co jim velí jejich morálka, čest a svědomí. Jan Kubiš a Josef Gabčík plnili svůj vojenský úkol – úkol, jež obdrželi od svého velitele a o němž věděli, že jeho splnění je pro ně takřka rozsudkem smrti – pokud se nestane zázrak. Nestal se díky jednomu zrádci – Karlu Čurdovi.

Jan Zelenka Hajský, rodina Novákova, Oktábcovi, Královi a mnozí, mnozí další, nemuseli dělat vůbec nic. Mohli si jen tiše sedět doma za pecí, schovávat své sokolské kroje a s nimi také svou čest. Mohli se vymlouvat na to, že musí myslet na děti, že nemohou pomáhat, co kdyby se jim něco stalo…

 

Editorial 4/2013

Email Tisk PDF

Vážení čtenáři,

dnešní svět, plný elektroniky a rychlých zpráv, má určitě své nevýhody, ale také přináší poznání. Předcházejícím generacím trvalo týdny či měsíce, než se dozvěděli zprávu z druhého konce světa. My ji můžeme číst, ale i vidět, prakticky obratem, jen s ohledem na časový posun. Když se před sto a více lety dělo něco na jiném kontinentu, nemělo to takový dopad na země vzdálené tisíce kilometrů. Dnes jsme účastníky všech katastrof, které se odehrávají na zeměkouli, prakticky v přímém přenosu. Sledujeme ničivé orkány na Floridě, sněhové bouře v Kanadě, genocidu v Africe či válku a utrpení v dalších zemích. A nevíme, zda zítra nepotkáme stejný obrázek i v naší ulici.

Nedávno jsem na internetu zhlédla videozáznam, na němž islamisté ničí hroby britských vojáků v Tobruku. Kopají do náhrobků, rvou je ze země a poté je rozbíjejí na kousky. Nakonec vzali útokem mohutný kamenný kříž. Když jej nedokázali dostatečně poničit kvůli jeho výšce, tloukli palicemi do podstavce v šílené snaze odlomit alespoň kus vzácného kamene.

Můžeme si říci – pár vandalů. Ale není tomu tak. Myslím, že to je vědomě pěstovaná neúcta člověka k člověku, neúcta k životu i smrti. Z čeho jiného se rodí války, než právě z takového pohrdání tím nejcennějším. Často v reakci na obsah našeho časopisu slýchám věty typu: „Jděte mi už do háje s válkou, to není naše věc.“

Není? Ale může být. Rychlostí blesku se může jakákoli hysterie rozšířit nejen po jedné zemi, ale po všech kontinentech. Nezapomínejme na to. A i když je někdy těžké neustále připomínat válečné doby vzdálené pár desítek let, je to nutné. Aby zítra nezmizely hroby a kříže na našich hřbitovech. Protože když zmizí, zmizí vše, co nazýváme morálkou, slušností a láskou.

Jindra Svitáková

 

Editorial 2-3/2013

Email Tisk PDF

Vážení čtenáři,

po dění posledních dnů je mi opět smutno z naší politické reprezentace a nedá mi to, abych připravený úvodník nevyměnila za nový a nepodělila se s vámi tentokrát o pár myšlenek. Nedávno jsem slyšela názor jednoho mladého učitele, že pokud se politická scéna v tomto státě nezmění, je připraven se s celou svou rodinou vystěhovat do zahraničí. Několik let pracoval ve Velké Británii a byl překvapen, je tam lidé respektují zákony, právo je vymahatelné a především – udržuje se tam úcta k lidem, k představitelům státu a práva, kterou tito svým chováním podporují. Život tam určitě není jednoduchý, jako asi nikde, ale tyto elementární zákonitosti tam fungují naprosto samozřejmě.

Nevím, zda po událostech minulého týdne, kdy si na půdě našeho nejvyššího zákonodárného sboru vyměnili názory předseda vlády a ministr obrany na účast na pohřbu člověka, který celý svůj život zasvětil boji za svobodu svého lidu a své země, mají tito mladí lidé ještě důvod zde žít. V každé běžné demokracii by byli takoví politici „sedmou velmocí“ a veřejností vůbec, ale především svými stranickými a vládními kolegy, donuceni okamžitě rezignovat a navždy zmizet z veřejného života. Ne tak v České republice – naopak budou dělat jakoby nic a dál se honosit svými tituly a funkcemi.

Kdyby takový trapas potkal vás, jak byste zareagovali? Myslím, že většina z nás by se hodně dlouho vyhýbala pobytu ve společnosti a pokud by se to stalo v zaměstnání, například byste veřejně pomluvili obchodního partnera, asi byste stáli s aktovkou na ulici rychlostí blesku.

Naši politici však nejsou z těch, kteří se za své chování stydí či za něj platí daň v podobě ztráty zaměstnání. A pověst člověka? Tu si buď nepřipouštějí, nebo si myslí, že zákonitě patří k jejich úřadu a lidi se jim budou klanět, protože oni jsou ti, co objednávají a platí. Ale kdo nakonec všechno zaplatí? Ani jeden z aktérů to nebude, z jejich kapsy totiž nejde jedna jediná koruna. Jsou to naše peníze, a pokud si to všichni „tam nahoře“ neuvědomí, nebude lépe.

A pro koho jsou tyto kapky nejvíce hořké? Pro nás, neziskové organizace, které se snaží prosadit ve společnosti kladné morální hodnoty – úctu a pomoc starým lidem, bezbranným dětem, týraným zvířatům, ale také úctu a lásku k vlasti, její historii a touhu po vzdělání.

Bez vzdělaných lidí bude Česká republika další banánovou.

Až na to, že ty banány tady nebude mít kdo jíst.

Protože děti chytrých a vzdělaných lidí je budou jíst v jiné zemi – a čeština se pro ně stane zapomenutým jazykem jejich prapředků.

Tak koho si to příště zvolíme?

Přeji krásné vánoční svátky a v roce 2014 konečně klidné a inspirativní dny všem, kteří se chovají slušně k druhým, váží si sami sebe a berou na sebe důsledky svých činů

Jindra Svitáková

 

Editorial 1/2013

Email Tisk PDF

ob-2013-01-150Vážení čtenáři,

nedávno jsem slyšela v mediích rozhovor s dvěma mladými českými studenty, kteří studují v zahraničí. Mimo jiné prohlásili, že se necítí být Čechy, ale Evropany. Zvláštní, co myslíte? Alespoň pro mne určitě. Slýchám takové názory i od lidí, o nichž by se dalo říci, že díky své profesi, umělecké, vědecké a podobné, ovlivňují veřejnost více, než my běžní občané.

Když se však nad tím zamýšlím právě v těchto dnech narození královského potomka ve Velké Británii, nepředpokládám, že by Britové zapřeli příslušnost ke své vlasti a hlásili se k Evropě jako své domovině. Tak se ptám, udělal by to Francouz, Španěl, Němec, Rus? Řekl by a opravdu cítil, že jeho vlastí je celý kontinent?

Jakým jazykem budou tihle „noví Evropané“ mluvit? Jaký jazyk budou učit své děti, v jaké řeči budou volat Boha v bolestech či nemoci? V jakém jazyce budou psát ze světa svým rodičům a prarodičům? Anglicky? Evropsky?

A ptám se dál, proč se stydí za to, že jsou Čechy? Ano, jsme malá země, ale naše tradice jsou velmi bohaté a český jazyk, jež má kořeny ve staroslověnštině, kterou k nám přinesli slovanští věrozvěstové již před 1150 lety, má delší historii než mnoho jiných, jimiž mluví velké evropské národy. Nechápu, jak je možné se stydět za příslušnost k národu, z něhož vyšli takoví velikáni jako Karel IV., císař římský, Jan Amos Komenský, jemuž se ne nadarmo říká ve světě učitel národů, ale i Bedřich Hrozný, jeden z nejvýznamnějších světových orientalistů, světově proslulí skladatelé Bedřich Smetana, Leoš Janáček, či vědci jako prof. Otto Wichterle a další. O některých z nich se dozvíte i v tomto čísle Historického kaleidoskopu. O některých třeba příště.

Jen by bylo třeba, aby o nich věděli i mladí lidé – a aby si pamatovali, že až jim bude nejhůř, budou hledat svůj domov – a jak potvrzuje mnoho emigrantů, kteří našli svůj druhý domov v zahraničí – ten opravdový je jenom jeden. A jedna je mateřská řeč. Pamatujme si to. A snažme se být Čechy, kteří mohou žít kdekoli ve světě, hrdi na to, odkud přišli a kam patří.

Hezké léto!

 Jindra Svitáková

 
Strana 4 z 6

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!