Je směšné, jak se individualisté přou o tom, zda by dítě mělo samo rozhodovat, jakou chce básničku, nebo jestli by mělo být ohlupováno hned na začátku života výchovou k univerzální bytosti bez pohlaví. 

V levičáckém myšlení je stále přítomen názor, že občan není zodpovědný sám za sebe, za všechno je zodpovědný stát. Levičákovi ovšem nic nevyhoví, i kdyby pečení holubi padali samovolně do úst, nebylo by to pravé ořechové, nejspíše by chyběla omáčka.

Je zapotřebí připomínat tento zoufalý protestní čin, nicméně je taktéž zapotřebí jej vysvětlovat v rámci doby a nedělat z něj něco jiného. Situace byla tenkrát naprosto specifická a nemyslím si, že dnes je zcela dobře chápána. Proto se pokusím jako pamětník tuto situaci objasnit.

V jubilejním roce založení Charty 77 jsme si vědomi, že po vzoru našich předchůdců bychom měli obnovit občanskou angažovanost. To předpokládá si uvědomit problémy, které nás ohrožují. Doba se za 40 let změnila natolik, že ohrožena je dnes především demokracie a rozhodování lidu, ale i kulturní a fyzická existence národa. Celá tato situace není náhodná, je výsledkem předcházejícího vývoje v komunistickém a postkomunistickém režimu. Toto prohlášení je směřováno ke všem občanům, politickým stranám a hnutím, ke všem organizacím a veřejným orgánům.

Na pultech knihkupectví se před několika týdny objevila nová kniha Jaroslava  Čvančary –   Anthropoid, příběh československých vlastenců, kterou vydalo Centrum české historie.Je to Čvančarova nejnovější rozsáhlá kniha o československém odboji proti německé okupaci Československé republiky v letech 1938–1945.

Je pravda, že bychom se normálního mírového života nemuseli obávat, hospodářské prognózy jsou dobré, ale bude svět ještě takový, jaký byl posledních 25 let?  Po dlouhé době Evropu zasáhly důsledky válek ve světě, na které jsme dosud pohlíželi jako na příběhy, které se nás netýkají. Vždy si vzpomenu na knihu Jana Bati Nové knížectví, ve které uvádí, jak se Brazilci zpočátku dívali na zpravodajství z války v Evropě a říkali: „Ti filmaři v Hollywoodu si taková zvěrstva vymýšlet nemusí, méně vraždění by stačilo,“ a to tak dlouho, než je zaplavily vlny uprchlíků.

Příliš mnoho lidí se dnes „osvobodilo“ z pout domova, zbavilo se zodpovědnosti za prostředí, které člověka zrodilo a vychovalo. Neukotveni se pohybují světem fyzicky nebo ve svých myslích, bez pevných vazeb k jiným, unikají přirozeným povinnostem ke svému rodu a kultuře předků, spoutáni jen svojí nicotou. Souboru takových „odloučenců“ je potom lhostejné v jakém stavu po sobě zanechají zemi.

Pokud je trvalost lidské populace v zorném poli lidského snažení, není možné zanedbat prostředí přirozeného života zajišťující reprodukci. Trvalý lidský rod vyžaduje domov – prostředí k dobrému životu, kolektiv ke spolupráci, štěstí a reprodukci.

Číst obsáhlé knihy je v dnešní době obtížná věc; těžko si na dlouhý text uděláme čas, kromě toho je nad ním zpravidla třeba i přemýšlet, nechat jej na sebe působit. Je to ale pořád jedna z nejlepších věcí, k čemu volný čas využít. K jedné z nejočekávanějších knih letošního nakladatelského roku určitě patří Čtyřicet dnů od autora Franze Werfela, pražského rodáka, rakouského básníka, dramatika a spisovatele, člověka s dvojí religiózní tradicí a složitou lidskou i uměleckou cestou. Vydali ji nakladatelství Vyšehrad v překladu Hanuše Karlacha.

Stále přetrvávající názor, že období druhé světové války je již zcela zdokumentováno a poznáno, je zřejmě mylný. Právě naopak jsou v její historii ještě stále bílá místa, která sice nejsou velká, ale zato významná. Patří k nim i kausa Dr. Ing. Hanse Kammlera, vysokoškolsky vzdělaného, extrémně pracovitého a pečlivého, ale na druhé straně chladného, bezohledného, vypočítavého člověka, o jehož drakonických opatřeních se raději mlčelo.