Když se ráno po probuzení kouknu z okna na Evropskou ulici v Praze, dokážu si udělat představu o dopravní situaci na sousedním Kulaťáku. Dnes stála kolona vozidel do nedohledna. Takže co se dnes děje? Jsou dvě možnosti. První – na Kulaťáku či v některé z přilehlých ulic, kudy ráno proudí stovky vozidel, někdo někoho naboural. Druhá – u hlavního vchodu do Generálního štábu AČR se něco chystá. A když je tato jinak malá a bezvýznamná ulička uzavřena, doprava v okolí to okamžitě pocítí.

Léta jdou a přikrývají historii dalšími a dalšími nánosy lidského konání a událostí, v nichž můžeme listovat podle letopočtů a přemýšlet, která je významnější. Nedávno jsme se s přáteli opět dohadovali, zda je pro koncepci výuky dějepisu opravdu nutné, aby žáci a studenti trávili mnoho času různými prvo-druho-třetihorami, starým Římem, Spartou či Atlantidou a bůhví jakými starými státy vůbec. Historik, filozof či člověk jinak hojně vzdělaný by mohl namítnout, že je třeba vědět, odkud lidstvo vzešlo, jak vzniklo a jaké chyby při své cestě do 21. století dělalo. Nepochybně má pravdu. Domnívám se však, že jsou znalosti základní a znalosti nadstandardní, které si nadprůměrný student zjistí a nastuduje, pokud se bude problematice věnovat hlouběji.

Trumpem pokračuje proces, který už začal Obama, umenšovat výdaje na americký vliv ve světě. Je to proces, který je přirozený a jednou musel přijít. Zdržovaly jej určité okolnosti, jako byl třeba dovoz arabské nafty, který musel být zajištěn i mocensky, závazky v NATO a boj proti terorismu.

Přednášku na toto téma přednesl státní tajemník SS-Gruppenführer Karl Hermann Frank 24. června 1941 ve Východním ústavu v Krakově za přítomnosti generálního guvernéra General Gouvernementu (obsazené Polsko) Hanse Franka. Obrázek o tom, jak by bylo naloženo s Čechy, kteří by se nechtěli „přizpůsobit“, nechť si udělá každý sám.

Je směšné, jak se individualisté přou o tom, zda by dítě mělo samo rozhodovat, jakou chce básničku, nebo jestli by mělo být ohlupováno hned na začátku života výchovou k univerzální bytosti bez pohlaví. 

V levičáckém myšlení je stále přítomen názor, že občan není zodpovědný sám za sebe, za všechno je zodpovědný stát. Levičákovi ovšem nic nevyhoví, i kdyby pečení holubi padali samovolně do úst, nebylo by to pravé ořechové, nejspíše by chyběla omáčka.

Je zapotřebí připomínat tento zoufalý protestní čin, nicméně je taktéž zapotřebí jej vysvětlovat v rámci doby a nedělat z něj něco jiného. Situace byla tenkrát naprosto specifická a nemyslím si, že dnes je zcela dobře chápána. Proto se pokusím jako pamětník tuto situaci objasnit.

V jubilejním roce založení Charty 77 jsme si vědomi, že po vzoru našich předchůdců bychom měli obnovit občanskou angažovanost. To předpokládá si uvědomit problémy, které nás ohrožují. Doba se za 40 let změnila natolik, že ohrožena je dnes především demokracie a rozhodování lidu, ale i kulturní a fyzická existence národa. Celá tato situace není náhodná, je výsledkem předcházejícího vývoje v komunistickém a postkomunistickém režimu. Toto prohlášení je směřováno ke všem občanům, politickým stranám a hnutím, ke všem organizacím a veřejným orgánům.

Na pultech knihkupectví se před několika týdny objevila nová kniha Jaroslava  Čvančary –   Anthropoid, příběh československých vlastenců, kterou vydalo Centrum české historie.Je to Čvančarova nejnovější rozsáhlá kniha o československém odboji proti německé okupaci Československé republiky v letech 1938–1945.

Je pravda, že bychom se normálního mírového života nemuseli obávat, hospodářské prognózy jsou dobré, ale bude svět ještě takový, jaký byl posledních 25 let?  Po dlouhé době Evropu zasáhly důsledky válek ve světě, na které jsme dosud pohlíželi jako na příběhy, které se nás netýkají. Vždy si vzpomenu na knihu Jana Bati Nové knížectví, ve které uvádí, jak se Brazilci zpočátku dívali na zpravodajství z války v Evropě a říkali: „Ti filmaři v Hollywoodu si taková zvěrstva vymýšlet nemusí, méně vraždění by stačilo,“ a to tak dlouho, než je zaplavily vlny uprchlíků.