Jeden z mnoha četnických osudů – Josef Arazim

Tisk

Nejmenoval se Karel ale Josef, nepsal se Arazím, ale Arazim, nebyl v ruských, ale v italských legiích a nesloužil na pátračce v Brně, ale v Hradci Králové…

 

 

Ve své sedmé knížce s názvem Humoresky vážně jsem popsal, jak se rodil úspěšný televizní seriál Četnické humoresky. Pro zajímavost uvádím povídku vztahující se k jedné z ústředních postav. Na tomto místě je třeba uvést, že díky překlepu v Kalendáři československého četnictva na rok 1931 došlo nechtěně k přejmenování četníka Josefa Arazima na Arazíma.

 Zrodil se Arazím
Jak se říkám, do třetice všeho dobrého i zlého. Přepracoval jsem námět seriálu Případy z pátrací služby za využití reálií o královéhradecké pátračce. Ústřední postavou je četník Josef Arazím z pátrací stanice v Hradci Králové. Jak se  mi později podařilo zjistit, skutečný Josef Arazim se narodil 20. listopadu 1898 a v době 1. světové války byl od 5. října 1917 příslušníkem italských legií a bojoval u Doss Alto. Po několikaleté službě na královéhradecké pátrací stanici sloužil v hodnosti štábního strážmistra na několika četnických stanicích a později v hodnosti praporčíka jako zástupce velitele na četnické stanici Holice v Čechách. Dokonce se mi podařilo získat prospěch štábního strážmistra Arazima v hodnostní škole, tj. ve škole pro výcvik velitelů stanic, kterou absolvoval v letech 1935–1936. Sluší se podotknout, že na rozdíl od současnosti byla čtyřka nejlepší známkou.
Četnická pátrací stanice měla za úkol vyšetřování trestných činů spáchaných v obvodu krajského trestního soudu v Hradci Králové, který byl tvořen následujícími politickými okresy: Hradec Králové, Dvůr Králové nad Labem, Náchod, Nové Město nad Metují, Rychnov nad Kněžnou a Žamberk. Děj se odehrává v letech 1932–1938 a jednotlivé díly jsou věnovány případům, které Josef Arazím řeší a zároveň se v něm odráží jeho profesní vývoj od řadového četníka, to jest pomocné síly, přes zástupce velitele četnické pátrací stanice, až po dosažení jím vytoužené funkce velitele četnické pátrací stanice.
Seriál je tvořen případy, které se skutečně staly, pouze došlo k záměně jmen aktérů a místa, kde se skutečně udály a vystupují v něm skutečně existující četníci. Je třeba uvést, že v době zpracování námětu jsem neměl k dispozici přesný přehled funkcí, které jednotliví příslušníci královéhradecké pátrací stanice zastávali, proto jsem musel sáhnout k fabulaci. Smyslem seriálu bylo podat objektivní obraz o československém četnictvu a jím vykonávané pátrací službě, dnešní kriminální službě.
Dalšími pracovníky pátrací stanice, včetně uvedení dobového označení jednotlivých funkcí, jsou: vrchní strážmistr Jaroslav Šiktanc – velitel pátrací stanice, štábní strážmistr Václav Jaroš – kancelářský pomocník, štábní strážmistr Josef Ambrož – pomocná síla, štábní strážmistr Josef Jiroušek – řidič automobilu, štábní strážmistr Jaroslav Němec – fotograf, praporčík Bedřich Pomezný – pomocná síla, praporčík Jan Turko – kancelářský pomocník, strážmistr Vladislav Richard Jarý – řidič motocyklu, strážmistr Inocenc Vladimír Šebestík – vůdce služebního psa.

1. díl
Strážmistr Arazím je povýšen do hodnosti štábního strážmistra a v rámci povýšení jsou mu přány další úspěchy ve službě. Arazím pojme podezření na velkostatkáře Bergra, že přes zákaz obchoduje s mlékem, které není pasteurizováno. Velitel říkal: „Arazíme, tady narazíme,“ a stalo se. Arazím dostal trest 30 dnů domácího vězení za neoprávněné obtěžování váženého občana a bylo mu zakázáno pokračovat na případu. Aby nic nezkazil, byl pověřen vyšetřováním krádeží slepic. Ty však páchal specialista pověstný tím, že ho nikdy nikdo neusvědčil. Jeho dopadení se stalo pro Arazíma prestižní záležitostí. Dostal se však kvůli tomu ve formě interpelace až do parlamentu a poté, co slepičáře usvědčil, se mu i přes zákazy nadřízených podařilo po komplikacích usvědčit i velkostatkáře Bergra z neoprávněného odběru elektrického proudu. Při zřízení funkce zástupce velitele četnické pátrací stanice je Arazím pověřen jejím výkonem.
 

2. díl
Při zákroku pátrací stanice proti pachateli pokusu vraždy jednoho četníka byl zastřelen psovod pátrací stanice strážmistr Alois Tauber a jeho pes Argo. Na místo zavražděného psovoda nastoupil nový psovod strážmistr Inocenc Vladimír Šebestík se svým psem Vořechem, který při nasazení na svůj první případ – vloupání do sýpky, označí podle stopy jako pachatele kostelníka, za což si vyslouží nedůvěru svého pána. Vyšetřováním se však zjistí, že neprávem, neboť kostelník byl se zloději ve spojení a typoval jim objekty k napadení, za což měl podíl na odcizených věcech.

 3. díl
V obvodu pátrací stanice vznikl při bouřce požár jedné usedlosti a poté se s požáry v obvodu jakoby roztrhl pytel. Docházelo při nich i ke krádežím peněz a věcí. Četníci zadrželi 13letého chlapce, který ve zmatku při hašení požárů odcizoval uvedené věci. Přesto však požáry pokračovaly a mezi lidmi začaly kolovat řeči o neschopnosti četnictva. Do těchto pomluv se zapojila stará kořenářka, které byly ukradeny ze zahrádky celé včelí úly. Na adresu četnictva tvrdila, že se četníci starají pouze o blaho bohatých a na chudé nemají čas, a proto se rozhodla pachatele dopadnout zaříkáváním. Pracovníkům pátrací stanice tyto pomluvy velmi vadily a snažili se proto dopadnout zakladatele požárů, ale i pachatele krádeží úlů. Jeden ze sedláků dostal vyděračský dopis s tím, že pokud nesloží na stanovené místo finanční částku, bude jeho statek zapálen. Četnictvo místo uložení peněz po několik dní střežilo. Došlo však k tomu, že po požití medoviny koupené četníky v konzumu k oslavě narozenin jednoho z nich všichni dostali silný průjem a měli obavy, jestli proto nepro... (pásli) příchod vyděrače. U majitele konzumu zjistili, že medovina nebyla uzrálá a také se dozvěděli jméno osoby, která do konzumu dodala med. U této osoby byly nalezeny odcizené úly, čímž byl objasněn případ krádeže úlů. Po několika dnech se podařilo zadržet vyděrače, ale přesto že byli již zadrženi dva pachatelé, požáry v obvodu pokračovaly. Četníky byl po čase vypátrán pyroman, který některé požáry zakládal a poté se podílel na jejich hašení, čímž se ukájel.

4. díl
Pátrací stanici byl předán případ krádeže peněz v řeznickém krámě. Šetřením četníci zjistili, že v inkriminované době v krámě byla známá zlodějka se svojí dcerou. Zlodějku dali do vazby, ale stále se jim nepodařilo nalézt usvědčující důkaz – odcizené peníze. Jelikož měli vážné podezření, že zlodějka peníze snědla, drželi ji nadále ve vazbě a nechali kontrolovat její stolici. Vzhledem k tomu, že utíkala soudcova lhůta, rozhodl se Arazím pro radikální řešení – klystýr ricínovým olejem. Během čekání na výsledek byl štábní strážmistr Arazím časně ráno přivolán k případu loupežného přepadení. Šetřením bylo zjištěno, že loupež byla fingovaná. Údajná poškozená se svojí matkou a milencem zinscenovali přepadení poté, když se žena dozvěděla o příjezdu svého manžela, při kterém hrozilo vyzrazení její nevěry. Ricínový olej udělal své a kromě opatření důkazu nadosmrti vyléčil zlodějku z páchání trestné činnosti. Arazím se po zkušenostech se ženami v těchto případech utvrzoval v tom, že je stejně nejlepší život bez ženy, a tím pádem bez starostí s tím spojených.

 5. díl
V háji na rozhraní obvodů dvou četnických stanic docházelo k napadání a znásilňování žen jdoucích tudy do nedaleké továrny neznámým pachatelem, který přijížděl na kole. Případy nebyly nejprve díky studu poškozených vůbec oznamovány. Mezi ženami zavládla nejistota a strach. Proto se stalo prestižní záležitostí obou četnických stanic i pátračky vypátrat a zadržet pachatele těchto činů. Četníci skrytě háj hlídali, avšak bezúspěšně. Jakmile přestali, došlo opět k napadení další ženy. Mladý četník z pátrací stanice, strážmistr Vladislav Richard Jarý, však pachatele zadržel tím způsobem, že se převlékl do ženských šatů a vydal se do háje. Poté co byl napaden, omráčil úderem násilníka a než se tento vzpamatoval, stál nad ním Jarý již v uniformě a pronášel zatýkací formuli. Velitel tamní četnické stanice požádal pátrací stanici o pomoc při řešení případu služebné, která byla pohřešována již 12 let. Poněvadž bylo pátrání bezvýsledné, vzniklo podezření, že mohla být zavražděna. Vzhledem k tomu, že se nepodařilo nashromáždit přímé důkazy, byl takticky vyslýchán její milenec, se kterým před svým zmizením čekala dítě. Dotyčný se po delším výslechu přiznal, popsal způsob jejího zavraždění i odstranění mrtvoly, označil místo, kde byla zakopána a poté její hrob sám vykopal.

 6. díl
V obvodu pátrací stanice docházelo k případům vloupání do škol, při kterých pachatel odcizoval na místech činu různorodé věci a učební pomůcky, které následně odhazoval, jelikož mu byly nepotřebné. Na místě činu vždy zanechal kromě nepořádku, svého lejna i otisky prstů, které sloužily nejprve k vytipování všech jím spáchaných skutků a podle studia modu operandi i k jeho odhalení. Pachatel totiž ve dne navštěvoval pod různými záminkami školy, ve kterých si odjišťoval okna, jimiž následně do škol vnikal. Při pátrání po něm získali četníci poznatek k muži, který nechal zakládat k humanitárním účelům vkladní knížky poštovní spořitelny pro "nejpotřebnější" děti. Z muže se vyklubal podvodník, který pozměňoval uložené finanční částky a na pozměněné vkladní knížky neoprávněně vybíral vysoké finanční částky. Četníky byl dopaden muž, který měl protézy, neboť si v mládí nechal ujet vlakem nohy, aby získal od pojišťovny pojistnou částku. Po dodání do vazby se oběsil na tkanicích od protéz. Arazím je povýšen na praporčíka.

 7. díl
Po vánočních svátcích byla pátrací stanice vyrozuměna o nálezu mrtvolky měsíčního dítěte u jedné polní cesty. Pátráním bylo zjištěno, že dítě na Štědrý den odložila jeho matka, několikrát trestaná tulačka, neboť jí dítě bylo na obtíž. Šokující však byl výrok soudu, který neodsoudil pachatelku pro vraždu, nýbrž pro odložení dítěte za přitěžujících okolností, neboť dítě odložila na místě veřejnosti přístupném a mohl mu tudíž kdokoliv pomoci. Druhý případ, který otřásl Arazímem, byla vražda četníka z jedné četnické stanice, který pátral o Silvestrovské noci po vyděrači. Praporčík Josef Arazím byl na návrh penzionovaného velitele pátrací stanice jmenován na jeho místo a bude vyslán do školy pro výcvik velitelů stanic. Rekapituluje svůj dosavadní život, lamentuje nad zkažeností společnosti a přesvědčuje se o nutnosti plnění svého poslání, kterému se plně věnoval – výkonu pátrací služby a hledání spravedlnosti byť trochu podivnými a svéráznými způsoby. Strážmistru Jarému, který mu vzhledem k tomu, že je svobodný, dělá jakousi "posluhovačku", slibuje, že mu najde děvče a ožení ho, aby si mohl založit rodinu a nedopadl jako on sám.
Z televizních obrazovek je známo, že můj původní sedmidílný námět, který jsem záhy rozšířil na třináct dílů, zaznamenal určitých změn. Poté, co se realizace projektu ujalo brněnské studio České televize, byl děj seriálu přenesen z královéhradecké pátračky na brněnskou. Z uvedených kriminálních případů byly filmově zpracovány pouze některé a hlavně došlo ke změně křestních jmen některých aktérů. Tím došlo k tomu, že z Josefa Arazíma se stal Karel…
První fotografii četníka Josefa Arazima jsem nalezl v pozůstalosti po bývalém vůdci služebního psa na pátrací stanici v Nitře a později zástupci velitele kutnohorské četnické pátračky praporčíku Rudolfu Votrubovi, jehož dnes již zesnulý syn mi poskytl nepřeberné množství materiálu. Četničtí psovodi Votruba a Arazim se setkali se svými svěřenci v Ústavu pro chov a výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích u Prahy. Popisuji to v jedné povídce z mé poslední vydané knihy Četnický pes Alto.

 První krytí
Erární služební psi četnictva nesměli být bez zvláštního povolení ministerstva vnitra ani připouštěni ani kryti. Rovněž před krytím soukromých fen, jejichž používání ve službě bylo povoleno, bylo nutno vyžádat si souhlas ministerstva vnitra a udat přesná rodokmenná data psa, který má fenu krýti. Za zvýšený náklad na výživu feny v době vrhu a v laktační periodě byl majitel psa povinen odevzdat po odstavu mláďat pro služební účely četnické správě bezplatně jedno mládě.
Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze, které řídilo pyšelský Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva, však zjistilo, že  mláďata, která bezplatně odevzdávají vůdci vlastních služebních psů k dispozici četnické správě, nejsou vždy plnocenná. Takováto mláďata musela být po krátké době vyřazována a prodána jako neplnohodnotná za nepatrné částky, aniž by jich mohlo být plně využito.  Proto bylo nařízeno, aby vůdci vlastních služebních psů, jejichž krytí bylo povoleno, byli upozorněni na to, že jsou povinni odevzdat mládě úplně zdravé a vývinu schopné a podat o tom důkaz potvrzením zvěrolékaře.
Již v době konání pyšelského kurzu nabídl strážmistr Votruba Alta ke krytí některé z erárních služebních fen. První Altovou nevěstou byla fena Sylva z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Hradci Králové. Pokud se týká březivosti fen, tak ta trvá od 58 do 65 dnů. Od čtyřicátého dne bylo četnickou správou nařízeno, aby fena neskákala a od padesátého dne byla vzhledem k březivosti považována za neschopnou k pátrací službě.
Koncem dubna 1932 byl Alto prohlédnut zvěrolékařem a očkován proti vzteklině. Od MVDr. Hyhlíka se strážmistr Votruba dozvěděl, že Alto byl se svým původním majitelem štábním strážmistrem Josefem Měsíčkem z pátrací stanice v Liberci již v XII. kurzu, ale onemocněl v jeho průběhu psinkou, a byl tudíž vyřazen. Po vyléčení byl Alto prodán  štábnímu strážmistru Vychodilovi z trenčínské pátračky, od něhož Rudolf Votruba Alta zakoupil. Zvěrolékař při prohlídce neshledal na psu žádné vady. Sám vytvořil stopu, aby se přesvědčil o Altově čichu. Pes stopu bez zaváhání vypracoval a vyhledal i všechny zvěrolékařem zahrabané předměty, tudíž byl uznán jako naprosto zdravý a schopný výcviku. Až na konci srpna 1932 se strážmistr Votruba z dopisu Sylvina majitele štábního strážmistra Josefa Arazima dozvěděl, že Sylva měla 4 mláďata, dvě feny a dva psy. Dostali jména Kora, Kreta, Konsor a Kord. Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva je přidělil následovně: Korda obdržel štábní strážmistr Jan Turko ze stanice Kuks –- oddělení Pardubice, Konsora štábní strážmistr Karel Hejna ze stanice Trmice – oddělení Ústí nad Labem, Kretu strážmistr Vojtěch Štícha ze stanice Škvorec – oddělení Benešov a Koru strážmistr František Šotola ze stanice Kašperské Hory – oddělení Prachatice. V dopise štábní strážmistr Arazim uvádí: „Mládata byla pěkná a silná. Psi byli barvy šedé, pálené a feny barvy žlutě pálené. Stálo mě to hodně,  ale mohu se pochlubiti, že jsem státu odvedl mláďata ty nejlepší. Práce jsem s tím měl také dosti a nyní zase budu míti práci se Sylvou, než jí dám tréning.“ K používání psa v pátrací službě dále uvedl: „Ono se kolikrát žádá také od psa nemožnosti, já již mám zde na pátrací stanici hodně zkušeností neb jsem rekvírován až i třicetkrát ročně. Z toho mám také někdy pouze dva výsledky, ono to pokaždé vypátrat nejde, i kdyby tam bylo třeba dvacet psů těch nejlepších.“ Reagoval tak na tehdejší situaci, kdy se přikládaly služebním psům větší schopnosti, než ve skutečnosti měli. Ovšem veřejné mínění, díky medializaci jejich výsledků o nich bylo přesvědčeno a služební psi používaní četnictvem byli doslova postrachem zločinců. V příloze dopisu byly dvě fotografie, a to ve stáří 3 neděl, na níž je Josef Arazim s fenou Sylvou a její rodinkou, a na druhé jsou mláďata ve stáří 4 neděl.
Prostřednictvím nakladatelství Pragoline mi byl doručen dopis psaný dcerou Josefa Arazima Alenkou. Dostala se jí do ruky má knížka Humoresky vážně a velmi ji potěšila pasáž o jejím otci. Píše, že již při vysílání seriálu Četnické humoresky ji jméno jednoho z hlavních aktérů zaujalo, neboť se vyskytuje velmi málo. Ale až po přečtení mé knihy se dozvěděla, jak to všechno bylo, a že její tatínek je skutečným předobrazem jedné ze seriálových postav. Závěrem dopisu mi vyjádřila poděkování za dobré ztvárnění vzpomínky na jejího tatínka. Neváhal jsem ani na okamžik a telefonicky jsem kontaktoval paní Alenku a dohodl jsem si s ní osobní setkání. Nad hromádkou dokumentů a fotoalby jsme strávili krásné odpoledne. Paní Alence jsem poskytl informace o jejím otci z pozůstalosti četníka Rudolfa Votruby. Získanými informacemi jsem si doplnil mozaiku poznání o četníku Josefu Arazimovi.

 Pokračování
Josef Arazim se narodil 20. listopadu 1898 v obci Sedlčánky v politickém okrese Český Brod a byl římskokatolického vyznání. Jeho otec byl tesařem a matka zemědělskou dělnicí. Arazimovi měli osm dětí, z nichž dvě v útlém věku zemřely. Mladý Josef postupně absolvoval čtyři třídy pětitřídní školy v Čelákovicích, jednu třídu dvoutřídní školy v Sedlčánkách  a dva ročníky pokračovací školy v Čelákovicích. Jelikož mu v roce 1911 zemřel otec, musel on i ostatní sourozenci pomáhat matce se splácením dluhů na rodinném domku. Pracoval jako tesařský pomocník.
Na jaře roku 1916 byl odveden a 11. května téhož roku byl coby nováček prezentován k 10. pěšímu domobraneckému pluku k 6. kumpanii v Mladé Boleslavi. Po několika dnech odjela jednotka k polnímu výcviku do Vatens-Volders v Tyrolích. Po měsíčním výcviku  odejel 20. června 1916 jako vojín do Inšpruku a po vyzbrojení jednotka odsud odjela přes Trident do Sunguntálského údolí a zde se zúčastnil ofenzívy u Borga. V měsíci srpnu byl přeložen k 37. pěšímu pluku v Doboji. V den svých 18. narozenin odjíždí do pole v Itálii a postupně se zúčastnil bojů u Hermády, Svaté Kateřiny, Monta Kuku, Dobrdu, Tolmína, Zmrzlého vrchu a Santa Lucie. V červnu 1917 byl na italské frontě přiotráven plynem a strávil 3 neděle v polním lazaretu v Santa Lucii.
Při ofenzívě na Maršaku u Santa Lucie přeběhl 26. července 1917 do italského zajetí a po projití několika provizorními zajateckými tábory byl dán do zajateckého tábora v Padule. Zde se 5. října 1917 přihlásil do čs. zahraniční armády. V březnu roku 1918 odejel s pracovním praporem z Paduly za frontu u Mantovy, kde byl zařazen jako střelec k 1. rotě kulometů VII. divize XII. pěší brigády.
Po dvouměsíčním polním výcviku ve Folinu byla jednotka počátkem července 1918 poslána na frontu u Gardského jezera, Ferrary a Doss Alta. Po skončení války odjela 21. 12. 1918 jednotka čs. legií z Padovy přes České Budějovice do Hodonína, odkud byla ihned vyslána na Slovensko. Střelec Josef Arazim se zúčastnil bojů o Bratislavu, Nové Zámky, Kúty, Ipol, Šahy, Zvolen a Lučenec. Počátkem roku 1920 byl přeložen k 34. pěšímu pluku do Opavy a ke dni 21. ledna 1921 byl demobilizován.
Až do konce července se zdržoval v rodných Sedlčánkách, kde pracoval jako tesařský pomocník. Vzhledem k nedostatku pracovních příležitostí se rozhodl pro službu v čs. četnickém sboru. Po absolvování přijímacího řízení nastoupil 1. 8. 1921 coby četník na zkoušku k zemskému četnickému velitelství v Čechách a byl zařazen jako podřízený četník na četnickou stanici Nové Hrady u Vysokého Mýta. Od března 1922 absolvoval v Pardubicích pětiměsíční školu pro výcvik četníků na zkoušku a 1. 8. 1922 byl přijat do definitivního stavu četnického sboru a povýšen do hodnosti strážmistra. Josef Arazim byl za své působení v legiích několikrát vyznamenán. V roce 1922 obdržel Revoluční medaili a spojeneckou Medaili vítězství a dále dvě italské medaile: Fattiche di Guera v roce 1923 a Unita di Italia v roce 1927. Byl členem Československé obce legionářské. Doba dvou let a tří měsíců odsloužená v legiích se mu pro potřeby doby odsloužené ve vojsku počítala trojnásobně.
Díky výsledkům dosahovaným ve službě byl strážmistr Arazim dnem 15. května 1925 jmenován zástupcem velitele četnické stanice Nové Hrady u Vysokého Mýta. Ještě v roce 1925 byl přemístěn na četnickou stanici do Poličky. Počátkem roku 1926 absolvoval dvoutýdenní lyžařský kurz v Jablonci nad Jizerou. V roce 1927 byl strážmistru Arazimovi na četnické stanici v Poličce přidělen erární služební pes airedaleteriér jménem Dereš, se kterým absolvoval 12týdenní kurz pro výcvik služebních psů četnictva v Pyšelích u Prahy. V návaznosti na zřízení pátracích stanic, ke kterému došlo 1. ledna 1928,  byl strážmistr Arazim počátkem března 1928 přemístěn se služebním psem Derešem na četnickou stanici v Hradci Králové coby vůdce služebního psa, s nímž měl být k dispozici královéhradecké pátrací stanici, na kterou byl odvelen od počátku září téhož roku.
V roce 1929 absolvoval na Karlově univerzitě třítýdenní kriminologický kurz a se služebním psem Derešem redresurní kurz pro starší služební psy v Pyšelích. Vzhledem k tomu, že byl Dereš vyhodnocen jako nezpůsobilý k další službě, byla strážmistru Arazimovi přidělena fena německého ovčáka Sylva, s níž ihned absolvoval základní výcvik. Zároveň se stal členem Sportovního klubu pro policejní a ušlechtilé psy se sídlem v Praze. Od září 1929 byli vůdci služebních psů zařazeni do systemizovaného stavu pátrací stanice. Strážmistr Arazim kromě funkce psovoda vykonával i funkci pomocného fotografa a měl na starost vedení evidence potulných cikánů a evidence lupičů pokladen. Za svoji služební činnost byl hodnocen jako „dobrý“ a od roku 1929 jako „velmi dobrý“. V roce 1931 byl po deseti letech služby povýšen na štábního strážmistra. V roce 1932 obdržel spolu s kolegy z pátrací stanice pochvalné uznání zemského četnického velitele za dopadení dvou nebezpečných lupičů pokladen a  jejich usvědčení. Oba byli odsouzeni na šest roků těžkého žaláře.
V roce 1933 absolvoval kurz řízení osobních automobilů a po složení zkoušek obdržel řidičské oprávnění. 20. května 1933 Josef Arazim na okresním úřadě v Hradci Králové uzavřel sňatek s Miladou Zemanovou a 13. března 1934 se manželům Arazimovým narodila dcera Alenka.
Od 1. září 1935 nastoupil štábní strážmistr Arazim na 10 měsíců do pražské školy pro výcvik velitelů stanic a ve funkci vůdce služebního psa Sylvy na pátrací stanici jej vystřídal štábní strážmistr Jan Turko, který v roce 1932 dostal přiděleno Sylvino mládě, psa Korda. Během studia se štábní strážmistr Arazim zúčastnil kursu esperanta pro četníky. Po úspěšném absolvování školy setrval několik měsíců na královéhradecké pátrací stanici a od 15. září 1936 byl přemístěn na četnickou stanici Opatov v Čechách v politickém okrese Litomyšl a byl pověřen vedením této stanice. Dnem 30. června 1938 byl povýšen na praporčíka. Během zářijových událostí byl přemístěn jako velitel na četnickou stanici do Nové Kočbeře v politickém okrese Dvůr Králové nad Labem, ale po podpisu mnichovského diktátu byla tato stanice evakuována a došlo k přemístění zde sloužících četníků na četnickou stanici ve Dvoře Králové nad Labem. Počátkem prosince byl praporčík Arazim přemístěn coby zástupce velitele stanice na četnickou stanici Holice v Čechách v politickém okrese Pardubice.
Dne 9. března 1939 byl odkomandován na Slovensko do Trenčína, ale vrátil se již 14. března a záhy onemocněl anglickou chřipkou. Nadále zastával funkci velitele četnické stanice Holice v Čechách. V dubnu 1940 uzavřeli manželé Arazimovi římskokatolický sňatek na faře v Hradci Králové.  Z holické četnické stanice byl několikrát odkomandován: v roce 1941 na měsíc na pardubické nádraží jako velitel protisabotážních hlídek, na jaře v roce 1943 na týden do Pardubic jako velitel sběrného tábora cikánů a na podzim téhož roku na dva měsíce do Zvířetic ke službě u pracháren. V červnu 1943 složil předepsané zkoušky z německého jazyka. Během četnické služby za okupace sabotoval nařízení a rozkazy, likvidoval udání na české lidi, pomáhal a radil postiženým osobám, napomohl k útěku několika osob hledaných gestapem, například komunistům Dr. Rudolfu Fanfulíkovi a Anně Ducháčkové,  v případě nálezu ilegálně držených zbraní je nechal zahodit do rybníka, kde byly následně nalezeny, zachránil rodinu Březinových z Dolních Ředčic před vyvražděním pro zatajování větších zásob potravin, poslouchal zahraniční rozhlas a zachránil před zatčením učitelský sbor v Holicích pro pořádání tzv. benešovských schůzí a poslech zahraničního rozhlasu.
V den svých 45. narozenin byl v roce 1943 coby italský legionář předčasně penzionován, neboť nebyl přijatelný pro protektorátní režim. Poté pracoval jako skladník v obuvnické firmě Hirsch v Holicích a získával zpravodajské informace o válečném podniku Kečkemet, které předával partyzánům v okolních lesích. Partyzánům poskytoval také oblečení a potraviny. Po upozornění, že je jeho činnost po penzionování sledována, ji utlumil.
Při vypuknutí květnového povstání se 5. května 1945 přihlásil na četnické stanici v Holicích do služby. Se zbraní v ruce v povstalých Holicích, kde byly tvořeny zátarasy proti ustupující německé armádě, zajišťoval bezpečnostní službu. Tehdy ještě dosti silné německé jednotky uspořádaly proti městu vojenskou trestnou výpravu i za využití náletů. Během této akce bylo 6. května odpoledne přes 70 povstalců zabito a zhruba 300 osob zadrženo. Ze zadržených bylo vybráno 29 původců povstání, mezi nimi i Josef Arazim, kteří byli postaveni do příkopu a měli být na místě bez jakéhokoliv rozsudku zastřeleni. Velitel trestné výpravy své rozhodnutí změnil a zatčení byli naloženi do aut a odvezeni spolu se třemi zastřelenými německými vojáky do lesa u Vysoké, kde měli být zastřeleni. Zde však nastal boj s partyzány, po kterém byli zatčení převezeni do lesa Harta u Vysokého Mýta, kde měla být poprava provedena. Jelikož popravčí četa již nebyla na místě, byli zatčení pěšky odvedeni do Vysokého Mýta, kde byli drženi v prozatímním vězení.  Poprava měla být provedena 9. května popravčí četou nebo ustupujícím oddílem SS. Díky postupu Rudé armády však byli zatčení 8. května v pozdních nočních hodinách propuštěni a vyměněni za německé zajatce v Holicích. Během bombardování Holic byly Milada Arazimová s dcerou Alenkou zasypány v provizorně zbudovaném protileteckém krytu a obě byly těžce zraněny, dům, ve kterém bydleli, byl zasažen leteckou pumou, byt byl demolován  a rodina přišla o 3 kubické metry palivového dříví, které při nastalém požáru shořelo.
Ihned po propuštění, ačkoliv byl po prožitém věznění a nervovém vyčerpání, se Josef Arazim hlásil opět do služby. Revolučním národním výborem v Pardubicích byl pověřen prozatímním vedením četnické stanice v Albrechticích, kam nastoupil ještě 10. května a kde provedl zajištění dosavadního velitele stanice pro kolaboraci s Němci.
Josef Arazim, stejně jako jeho kolegové, musel dokládat svoji činnost během okupace a dokazovat, že nespolupracoval s okupanty. Byl převeden do Sboru národní bezpečnosti a v červnu 1945 vstoupil do Komunistické strany Československa. U příležitosti výročí dne vzniku samostatného československého státu byl 26. října 1945 povýšen do hodnosti vrchního strážmistra, a to s účinností od 28. 10. 1941.
Počátkem roku 1946 byl vrchní strážmistr Arazim odkomandován na čtyři měsíce na stanici SNB do Horního Slavkova u Lokte v okrese Aš, kde prováděl strážní službu při odsunu Němců. Až v únoru 1946 bylo formálně zrušeno rozhodnutí o jeho předčasném přeložení do trvalé výslužby z roku 1943. Od počátku června 1946 byl přemístěn jako velitel stanice SNB do Všestar a od počátku listopadu téhož roku byl opět přemístěn jako velitel stanice SNB do Kratonoh.
V roce 1946 byl předložen návrh na povýšení vrchního strážmistra Arazima na poručíka výkonného, ale ten nebyl  z neznámých důvodů realizován. Namísto toho musel opět dokladovat svoji činnost za okupace. Totéž se opakovalo i v letech 1947, 1948 a 1949.
Počátkem roku 1949 se manželům Arazimovým v Kratonohách narodil syn Zdeněk. V dubnu 1949 byl vrchní strážmistr Arazim přemístěn ze zrušené stanice v Kratonohách jako velitel stanice SNB Nový Hradec Králové. Na konci roku 1949 byl na dva týdny přechodně přidělen k Pohotovostnímu oddílu Hradec Králové.
Po náležitém prokádrování byla vrchnímu strážmistru Arazimovi za jeho činnost v době okupace dne 9. srpna 1949 udělena Pamětní medaile za věrnost a brannost Slovenska 1918–1938 a na konci roku 1949 obdržel Pamětní odznak druhého národního odboje.
Sepisování životopisů a dokládání činnosti za okupace, ale i poměru k novému lidově-demokratickému zřízení pokračovalo i v roce 1950. V roce 1955 byl tehdy staršina SNB Josef Arazim opět podroben kádrové prověrce. V této době byla zjištěna jeho „provinění“ spočívající v tom, že se v době služby coby psovod na četnické pátrací stanici v Hradci Králové údajně podílel na zákrocích při demonstracích a stávkách, a že se měl účastnit vyšetřování dvou osob pro nábor do intervenční španělské brigády. Následně na to mu bylo kádrovým oddělením v Hradci Králové oznámeno rozvázání služebního poměru a hrozící následné disciplinární řízení k odnětí hodnosti, což by znamenalo ztrátu penzijních požitků.
Josef Arazim se po podrobném vysvětlení situace, že pátrací stanice se zabývaly vyšetřováním zločinů a nikoliv potlačováním demonstrací a stávek, a s popisem své činnosti za okupace obrátil se žádostí o milost na Kancelář prezidenta republiky, která jeho žádost postoupila k vyřízení ministerstvu vnitra. Výsledkem prověření jeho žádosti bylo sdělení ministerstva vnitra, že bude přeložen do trvalé výslužby, avšak s přiznáním odpočivného důchodu. V té době nemocný Josef Arazim, který se podrobil odkládané operaci žaludku, ukončil služební poměr příslušníka SNB koncem listopadu 1955.
Krátce po penzionování začal Josef Arazim pracovat jako strážný v národním podniku Kovošrot Hradec Králové a poté od roku 1961 jako vrátný v Parku oddechu a kultury v Hradci Králové. Jelikož na podzim roku 1962 prodělal infarkt, ukončil pracovní poměr a začal pobírat od roku 1963 starobní důchod. Přesto na zkrácený úvazek nadále pracoval jako vrátný. Na podzim roku 1968 utrpěl zlomeninu nohy a byl upoután na lůžko. Počátkem roku 1969 v domnění změny politického klimatu žádal Josef Arazim o uznání svých zásluh v legiích a v odboji za účelem zvýšení důchodu – marně. Josef Arazim zemřel v Hradci Králové 14. listopadu 1975 ve věku nedožitých 77 let.

JUDr. Michal Dlouhý