Svéhlavá spisovatelka

Tisk

Velmi časně následujícího dne zastihl pan okresní starosta svou slečnu dceru, jak se chystá jeti na louku pro seno, ale nejela snad na žebřinovém voze, nýbrž dala se od čeledína vyzdvihnouti na podsedního koně před vozem a sedíc na něm po mužsku volala hlasitě přes celý dvůr: "Dobré jitro, tatínku! Musíme pro seno, šafář povídá, že před polednem ještě bouřka nepřijde. Budu pomáhati, naložíme vysoký vrch na voze!" Bujné dětinství dceřino dnes nepůsobilo otci tak nezkaleného potěšení jako jindy; mimovolně si vzpomínal na včerejší hovor. Věru, jeho Zdenka vypadala v tu chvíli málo žensky, spíše se podobajíc zdivočilému klučinovi. Nohy jí visely po obou stranách koňova těla pod krátkými, sezením ještě vzhůru povytaženými sukněmi a klátily se v nemotorných svých botkách i strakatých punčochách tak, že věru podívání na ni pěkné nebylo.

eliska-krasnohorskaTrhlina na její oblíbené modré halence se od včíra ještě zvětšila. "Sestup s koně, Zdenko," pravil pan Menšík, přistoupiv blíže k ní, aby jí pomohl dolů; "nepůjdeš teď na louku, slyšíš, nýbrž vypracuješ své úkoly." Po prvé za Zdenčina života promluvil k ní otec způsobem tak určitým. S úžasem největším naň hledíc neměla se ani dost málo k tomu, aby ho uposlechla. Založila ruce před sebou a dala se z plna hrdla do smíchu. "Ale, ale, ale, ty roztomilý, maličký tatínku! Co tě to napadá? Já abych pracovala? To je k smíchu! A proč děláš k tomu tak zlý obličej? Víš, jak teď vypadáš? Zrovna jako mademoiselle - víš, ta poslední, když se zlobila! Slečno Zdenko, jděte do váš pokoj, mais tout-de-suite. Est-ce que vous avez slyšet? - při tom vytahovala obočí až pod kudrlinky a vyvalovala oči - takhle!" I pokusila se pitvořiti obličej po vychovatelce. "Ach, bylo to neodolatelné!" volala. "Tedy s bohem, tatínku, adieu! K snídani se vrátím." Ještě mu rukou poslala hubičku, smějíc se naň čtverácky a již vesele hrčel vůz ze vrat dvora ven do svěží krajiny a ujížděl rosným jitrem na louku.

Nepřipomíná vám to něco? Kdybychom si odmysleli trochu archaický jazyk, mohli bychom tuto scénku aplikovat na mnoho dnešních teenagerů. A nejen na ně. Zvláště v posledních několika desetiletích by podobné scénky seděly na mnoho dětí předškolního i mladšího školního věku. A to především díky americké módě tzv. volné výchovy, která – přeloženo do normálního jazyka – znamená: děti si dělají, co je jim libo a dospělí to trpí, protože jinak by „bránili rozvoji dítěte“.

A vida, přitom se jedná o jednu z úvodních scének románu Svéhlavička, který vznikl v roce 1898.

Literatura pro dívky má u nás svou samostatnou tradici spojenou s vývojem české společnosti a literatury. První pokusy o dívčí literaturu úzce souvisí s vlasteneckými snahami v době národního obrození. Česká společnost v té době potřebovala literární typ ženy vlastenky, národně uvědomělé, která se aktivně podílí na českém životě a v českém duchu také vychovává své děti. Velkou překážkou v tomto snažení se však ukázalo být minimální vzdělání dívek. Zejména vzdělávání v českém jazyce tehdy bylo a ještě dlouho také zůstalo, pouhým snem. Mnoho autorek se pokoušelo o vytvoření takového typu literatury, který by nenásilnou cestou vedl dívky k větší samostatnosti a vlasteneckému cítění. Tato vlastenecká výchovná tendence přetrvávala ještě i tehdy, když Eliška upravovala knížku Emy von Rhoden Der Trotzkopf, která vyšla pod českým názvem Svéhlavička.  

Kromě vlastenectví, které je v té době jakousi samozřejmostí, spisovatelka zdůrazňuje cenu vzdělání. Do dívčí literatury vstoupila otázka aktivní činnosti ženy vychovávané poměrně moderně a vyznávající ještě zbytky národní ideologie své doby.

Životní boj

Eliška Krásnohorská, vlastním jménem Alžběta Pechová, se narodila 18. listopadu 1847 v Praze do rodiny s osmi dětmi. Tato česká básnířka, libretistka, spisovatelka a překladatelka byla také jednou z prvních žen v českých zemích, která se intenzívně zabývala emancipací žen – založila první dívčí gymnázium Minerva.

Ve svých vzpomínkách věnuje Krásnohorská hodně místa matce, kterou po mnoha stránkách obdivovala jako statečnou, moudrou, laskavou ženu, nesmírně obětavou a přirozeně vzdělanou. Jí vděčila spisovatelka za pěknou a čistou češtinu, kterou vynikala v mládí mezi spolužačkami, mluvícími německy, nebo nepěknou česko-německou komoleninou. Umělecké sklony a estetické cítění zdědila Krásnohorská rovněž po rodičích. Její otec maloval a také paní Pechová oplývala vrozenou láskou k umění, v mladých letech psala jednoduché verše a sama k nim malovala obrázky. Když Krásnohorská dorůstala, měla díky kulturnímu zaměření rodičů a celé rodiny možnost setkat se s mnoha umělci. Pechovi totiž často zvali domů hudebníky, malíře i budoucí literáty. Častými návštěvníky zde byli například hudebníci Karel Bendl, Hynek Palla, pianista Václav Hořejšek, malíři Josef Fiedler – pozdější zakladatel pražské fotografické dílny, Čeněk Hrbek, Jan Volf – karikaturista Humoristických listů aj. Z pozdějších literátů byli nejčastějšími hosty Josef Durdík a Adolf Heyduk. V tomto „domácím kroužku mládeže“ se budoucí spisovatelka poprvé setkává s dívčím románem: „Jeden z mladíků těch mi opatřil balík francouzské četby z knihovny muže, jehož nechci zbytečně jmenovat; by to muž největšího charakteru, vzdělanec a idealista prvořadý, ale kterak se mohlo stát, že půjčil třináctiletému děvčeti takový výběr četby, nemohu si vysvětlit, leda – že sám snad nic z toho nečetl! Byly to nejerotičtější romány George Sandové s povážlivými svými teoriemi, Rousseauova Nová Heliosa a jiné spisy rázu příbuzného.“

Styk s mladými přáteli byl Krásnohorské, i jedním ze způsobů, jak si prohloubit vzdělání. Školní vzdělání dívek končilo tehdy zhruba ve dvanácti letech a bylo zaměřeno zejména na výuku cizích jazyků a ručních prací. Když ve dvanácti letech skončila školní docházku, její zvídavý intelekt nebyl plně vytížen. Četba a domácí práce ji neuspokojovaly.

Tato nedostatečnost školní výuky, kterou Krásnohorská poznala a vědomí, že většina dívek nedostane ani to málo vzdělání jako ona, byly pro ni prvními praktickými poznatky o situaci ženy v tehdejší společnosti. V budoucnu to pro ni byla hnací síla ve snaze prosadit první české dívčí gymnázium a možnost vysokoškolského studia žen. Touha učit se byla opravdu veliká, a tak po škole manželů Svobodových začala budoucí spisovatelka navštěvovat ústav slečen Krausových na Malé Straně, kde se učila šít a vyšívat spolu s dcerkami z úřednických rodin. Po konfliktu se spolužačkami, které ji měly za „buřičku“, ústav opustila a mezi třináctými a čtrnáctými narozeninami pomáhala v ústavu manželů Svobodových vyučovat mladší žákyně základům francouzštiny.

Důležitým mezníkem v životě Elišky Krásnohorské, tehdy ještě Pechové se stal rok 1863. Byla poprvé pozvána do společnosti, a to na domácí ples do domu F. L. Riegra. Zde se Eliška Pechová seznámila s předními osobnostmi tehdejšího českého kulturního a politického světa. Kromě Riegra poznala např. J. E. Purkyně, Vítězslava Hálka, nebo F. V. Jeřábka. Nesmírně důležité pro ni bylo zejména setkání s Karolínou Světlou, která se už tehdy stávala veřejně činnou ženou a která se stala budoucí literátce, své pozdější následovnici v boji o vzdělání žen, jakousi patronkou.

V té době jí však zemřel otec a matka se s dětmi přestěhovala do Prahy. Brzy nato se Elišce přihlásily první příznaky celoživotní choroby. Silné bolesti jí ztěžovaly nejen běžné denní úkony, ale také znemožňovaly návštěvu knihoven, divadla a jiné sebevzdělávací aktivity. Oporou jí byla Karolína Světlá, která jí půjčovala knihy. Také ji vybídla, aby vybrala ze svých básní a následně některé doporučila Hálkovi k otištění do Lumíra a Nerudovi do Rodinné kroniky. A tak v roce 1863 Eliška Pechová poprvé publikovala své verše. Básně v těchto časopisech podepsala už svým pseudonymem. Tehdy se zrodila Eliška Krásnohorská.

V roce 1868 absolvovala Krásnohorská léčbu v lázních Sedmihorky, kde jí ošetřující lékař a ředitel sanatoria otevřeně sdělil, že její zdravotní stav je takový, že ve vlastním zájmu nemá mít děti ani se vdát. Jako všechny tehdejší neprovdané ženy se tedy za poskytnutý přístřešek a stravu stala služkou a vychovatelkou v rodině své sestry v Plzni. Navíc byla pod stálým dohledem matky, která se strachovala o její zdraví. V Plzni strávila sedm let, ale velmi toužila vrátit se do Prahy.  

Tam se vrátila v srpnu 1874. Základ k obživě jí má poskytnout redigování Ženských listů, které jí umožnila Karolína Světlá. Ženské listy měly podtitul Orgán pro vzdělávání žen a dívek českoslovanských, vycházely jednou za měsíc, a to vždy k prvnímu dni v měsíci. Jejich náplní byly statě týkající se ženské problematiky, povídky na pokračování, které psaly Světlá, Krásnohorská a Podlipská (mnohdy pod pseudonymy), cestopisné črty, dopisy čtenářek, ale i čtenářů apod. Funkci odpovědné samostatné redaktorky plnila Krásnohorská celých třicet pět let, uměla časopis nejen převést přes prvotní finanční potíže, ale hlavně dokázala postupně zvedat jeho kulturní úroveň.

Koncem roku 1891 nastoupila Krásnohorská do funkce starostky Ženského výrobního spolku. Program emancipace žen viděla v možnosti vyššího a vysokoškolsky odborného vzdělání a k tomu napnula všechny své síly.

Zorganizovala přes 4 000 podpisů pod petici říšské radě za otevření (státního) dívčího gymnázia, aby dívky získaly maturitu a poté získaly povolení studovat na univerzitě. Liknavý postoj vídeňské vlády a nezájem veřejnosti a českých žurnalistů ji přiměl k založení soukromého dívčího gymnázia.

V červnu 1890 Krásnohorská vypracovala provolání Vzdělanstvu českému!, v němž ohlásila budoucí založení Minervy, spolku pro ženské studium, který toto dívčí gymnázium bude vydržovat. Žádost o povolení spolku podepsal místodržitel František hrabě Thun 16. července 1890. Žádost o otevření gymnázia povolil ministr školství Paul Gautsch 26. července 1890. Na ustavující valné hromadě 27. září 1890 pak Minerva, spolek pro ženské studium převzal první středoevropské soukromé dívčí gymnázium Minerva do své péče. První zápis do školy se konal 16. září 1890 a přihlásilo se 51 žákyň. Tak bylo zahájeno první dívčí gymnázium v Rakousko-Uhersku.

V roce 1897 bylo ministerstvem povoleno studium žen na filozofické fakultě a o tři roky později také na fakultě lékařské. Tak se konaly první promoce žen, a tak se také Krásnohorská konečně dočkala své promoce a stala se doktorkou filozofie.

Nejslavnější román

V době, kdy Krásnohorská napsala Svéhlavičku (1898), začala potřeba vlastenectví ustupovat, a tak typ nadšené vlastenky ztrácí postupně svou původní důležitost. Krásnohorská byla jednou z prvních autorek dívčích románů u nás, a tak stála před nelehkou úlohou – vytlačit z čtenářské obliby německé romány a nahradit je českými. Oblíbeným německým příběhům z penzionátu musela čelit stejnou tématikou. Přebírala německé romány, které upravovala úměrně českým poměrům. Ve své tvorbě se obracela ke středním měšťanským vrstvám, kde převládala obliba němčiny a němčení. V této sféře byly za vrchol vzdělanosti žen považovány právě vědomosti získané v penzionátech. Svéhlavičku lze označit za první knihu dívčí literatury u nás. Vyšla celkem devětkrát a stala se spisovatelčinou nejvydávanější knihou.

Cyklus Svéhlavička není jediným dílem Elišky Krásnohorské. Věnovala se poezii a napsala další dívčí románky. Známá jsou její libreta k operám Bedřicha Smetany, Josefa Suka a dalších. Významná byla její činnost překladatelská. Překládala díla Puškina, Byrona, Mickiewicze, známý je rovněž její překlad libreta opery Carmen.

Je těžké uvěřit, že všechny tyto aktivity zvládala Krásnohorská při své těžké chorobě.

Až v roce 1906 se ze zdravotních důvodů vzdala vedení Minervy, v roce 1910 se vzdala funkce předsedkyně Výrobního spolku a v r. 1911 zanechala i redigování Ženských listů.

V červenci 1923 se ohlásily první příznaky choroby, která zavinila její smrt, a sice nemoc žaludku. Zemřela 26. listopadu 1926 v Praze, je pohřbena na Olšanských hřbitovech.

V roce 1931 jí byla odhalena socha z bílého mramoru na Karlově náměstí v Praze, jejíž autorkou je sochařka Karla Vobišová. Stejná sochařka vytvořila roku 1927 i pamětní desku Elišky Krásnohorské na nynější budově Českoslovanské obchodní akademie v Resslově ulici.

Jindra Svitáková
Foto: Wikipedia (Matěj Baťha, CC BY-SA 2.5, David Sedlecký, CC BY-SA 3.0)

Literatura:
Vendula Hájková: Místo Svéhlavičky Elišky Krásnohorské ve vývoji dívčí četby. Bakalářská diplomová práce, 2005, FF Masarykovy univerzity

eliska-krasnohorska-2