Bylo málo Mašínů…
V Národním osvobození vycházejí nehorázné nelegionářské články (např. Kačor, Šmidrkal, Maršák, Hrabica). „Nesnesitelní“ hrdinové 3. odboje, bří Mašínové a Milan Paumer, nedají komunistům spát. Postavili se na odpor zrůdnému komunistickému režimu se zbraní v ruce: a byli mrtví. „Nevinní“ mrtví říkají komunisté dodnes. Byli to ovšem členové KSČ, miliónové strany, která nemilosrdně perzekvovala po únoru 1948 „třídní nepřátele“. Vykřikovali „Kdo nejde s námi, jde proti nám.“ Ozbrojená menšina držela v šachu neozbrojenou většinu. Zatýkání, zastřelení na hranicích, mučení, zmrzačení mužů i žen, vraždění ve věznicích, popravy, perzekuce. Politické popravy nestály komunistům ani za soucit. Statisíce politických vězňů (a jejich rodiny a příbuzní perzekvováni na komunistické „svobodě“ za ostnatými dráty). Činnost protikomunistických odbojových skupin, Mašínů a dalších, kteří skutečně bojovali se zbraní v ruce, a s nasazením vlastního života, je v naší problematické zemi dosud odsuzována. Naštěstí jsou tu již mladí lidé, kteří začínají rozum brát.
Mašínům se podařilo zemi obehnanou ostnatým drátem a ploty s vysokým napětím na podzim roku 1953 opustit. Přežili nepřežitelné, a to jim bývalí komunisté, příslušníci zločinné organizace, nikdy neodpustí. Mstili se na jejich matce, Zdence Mašínové, mučili ji ve vězení bez poskytnutí lékařské pomoci, zemřela. Zdeňka, sestra obou bratrů, byla zavřena, perzekvována a další a další přátelé z jejich okruhu vězněni.
Po únoru již neexistovala v Poděbradech ulice gen. Josefa Mašína, legionáře, popraveného nacisty v roce 1942. Přítelkyně jeho ženy Zdenky z nacistického koncentráku JUDr. Milada Horáková byla zákeřně popravena (1950), komunističtí kati, společně s JUDr. Polednovou-Brožovou a dalšími s perverzním potěšením sledovali její osmiminutové dušení a umírání. Rodinný přítel Mašínů, gen. Heliodor Píka, byl popraven (1949) jako desítky dalších…
Političtí vězni, kteří nezemřeli, byli rehabilitováni, napřed hrstka v roce 1968, někteří až po roce 1989 a dalším postkomunistická justice oprašuje zbytkové tresty dodnes. Ale mládí, zdraví, možnost mít děti a pracovat pro jejich dobro jim už nikdo nevrátí. Rehabilitace ukazuje, že byli nespravedlivě odsouzeni, zabiti… Rehabilitací to však pro soudruhy končí, vůbec si nepřipouští, jaké zločiny páchali na nevinných lidech, na statisících politických vězňů a jejich rodinách a příbuzných. Komunisté si na stránkách NO a jinde stěžují, že zákon o třetím odboji přiznává jeho aktivním účastníkům jakési směšné odškodné, dehonestují dopředu ty, kteří se o ně možná přihlásí. Naproti tomu slušní občané by si měli stěžovat, že na tato odškodnění mají platit všichni občané a nejde jen k tíži těch komunistů, kteří se na těchto zločinech a napáchaných škodách podíleli, nebo je svým mlčením i schvalovali. Z vedoucí úlohy, kterou si dokonce dali do ústavy, vyplývá i nekonečná odpovědnost. To by si i redakce NO měla uvědomovat.
Bylo málo Mašínů! Bohu žel!
Tak co to bylo soudruzi za dobu, když komunisté perzekvovali i naprosto nevinné nekomunisty? – Kdo nejde s námi jde proti nám. V 50. letech si komunisté popravili i několik soudruhů z vlastních řad a v této jediné „činnosti“ se k nim bří Mašínové a spol. připojili a počet mrtvých komunistů trochu málo rozšířili.
V prolhaných stanovách KSČ (1953) se v článku 8. píše: Za porušení stranických povinností se ukládají jednotlivým členům strany podle rozsahu provinění tyto stranické tresty: napomenutí, důtka, dočasné odvolání z veřejné funkce a zbavení stranické legitimace, důtka s výstrahou, vyloučení ze strany, vyloučení ze strany s trestním oznámením. O popravě ani slovo. Ovšem o boji s třídním nepřítelem se ve Stanovách KSČ píše, ale ne o mučení, ubití, popravování.
Mašínové měli právo bojovat všemi stejnými prostředky jako komunisté – a zabít každého, tedy i řadového člena tohoto nemravného zločineckého systému. (Těch mrtvých nekomunistů včetně miminek, ďáblický hřbitov aj. – masové poúnorové hroby.)
Komunisté nebyli vystaveni nepřetržitému násilí a diskriminaci jako nekomunisté (mj. v každém pracovním dotazníku byla rubrika, kam se zapisovalo či nezapisovalo členství ve straně). Komunisté se mohli znelíbit svým nadřízeným, a zřídka přijít o život, ale jinak za podporování zrůdné strany prosperovali. Kdo nejde s námi, jde proti nám.
Komunisté perzekvovali i bojovníky proti nacismu ze západní i východní fronty. Za odboj proti nacistům?! Ty, co bojovali po roce 1948, nepovažují za bojovníky, ale za vrahy(?). Jak je to možné? Je smutné, že řada nekomunistů, kteří to nemají v hlavě srovnané, se s komunisty ztotožňují. (Mrtvý nekomunista – to nikoho nepohoršuje.) Jak si představují boj proti komunistům v 50. letech? Básničkami pronášenými doma pod peřinou? Samizdaty?
Každý, kdo podporoval zločineckou Komunistickou stranu, byl pro nestraníky nepřítelem a nemuselo jít zrovna o Klementa Gottwalda či Rudolfa Slánského, kterého si komunisté sami popravili, ale ne proto, že by se postavil na stranu nestraníků; později ho rehabilitovali. Přitom popravený komunista Slánský byl ten, který krvavý komunismus v Československu rozjížděl. Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. (Jeho syn Rudolf dokázal po popravě otce vstoupit do KSČ.)
Dodnes nejsou potrestáni ti, kdo podporovali zločinnou stranu a žili na úkor nestraníků, včetně estébáků, esenbáků, bachařů, pohraničářů, vojáků, soudců aj. Ač nebyla válka (pouze studená), v ČSR to byla krvavá válka, kdy nestraníci byli v naprosté nevýhodě drženi za plotem, kam si pro ně StB docházela. Měli trpělivě čekat, až teror (za 40 let ) vyšumí? Už za 2. světové války po potlačení domácího odboje o nás Poláci říkali, že jsme nebojovali, protože jsme to měli zakázané nacisty.
Zmatený svět
Komunista Kačor volá po pokání, zemřelý Radek prý tak neučinil. Já zase volám po pokání – estébáků, esenbáků, bachařů, pohraničářů, vojáků, soudců o komunistické garnituře a milicionářích ani nemluvě. Ostatně podle soudruha Vojty Filipa přece Gottwald nikoho nezabil, on jen podepisoval (rozsudky smrti…). Oni se ani necítí provinilí. A chtějí, aby se provinilí cítili bratři Mašínové, Milan Paumer aj.
Kdo nejde s námi, jde proti nám… Komunisté se vyznamenali. Ty, co skutečně šli proti nim, nemilosrdně popravovali; ty, co ani nestačili proti nim nic pořádného udělat, odsuzovali na řadu let. Rozvraceli rodiny, ničili životy, vraždili. Dnes si to nepřipouští, vyrovnali se s tím, někteří nekomunisté se s nimi ztotožňují. S faktem, že jim pár komunistů (milicionářů) Mašínové zabili, se dodnes vyrovnat nedokázali. Máme si to nechat líbit? Neměli bychom je konečně pohnat před obdobu Norimberského tribunálu?
V Praze 4. prosince 2011
PhDr. Olga Bezděková
