Vážená redakce.
Jsem dlouholetým spolupracovníkem Národního osvobození. Nelíbí se mi, že v případě bratří Mašínových dáváte více prostoru ideologickému pohledu, než objektivitě.
Je skutečností, že velká část veřejnosti je proti bratrům Mašínovým. Znamená to, že má problémy se svou minulostí, nebo nemá jasno v hodnotách, v identitě? Někteří historici tvrdí, že občané vlastenecky orientovaného Polska či baltských států by o bratrech Mašínových vůbec nepochybovali. Proč tedy u nás jejich odboj vzbuzuje vzrušené debaty, které mají navíc ideologický podtext? Proč naše veřejnost odsuzuje ty, kteří proti zločinnému režimu něco dělali, a na mnohonásobné zločince Picha-Tůmu, dr. Vaše, Slánského, Plačka, Pixu i mnoho dalších má však jiný - mnohem shovívavější - metr?
I v článcích a příspěvcích čtenářů, včetně Národního osvobození, jsou Mašínové často označováni za vrahy. Oplakáváni jsou mrtví policisté, milicionáři. Osoby, které se hlásily a patřily ke Gottwaldovu režimu. Podtrhuji slova „Gottwaldova režimu“, neboť i sama KSČ v šedesátých letech odsoudila zločiny a krvavé praktiky Gottwaldova režimu. Nezákonnostmi a násilnostmi totalitního systému v padesátých letech se zabývala například tzv. Pillerova či Kolderova komise. To však mnozí ve své zaujatosti vůči bratrům Mašínovým zřejmě neberou vůbec v potaz.
Útoků na Mašíny, podložené v naprosté většině pouze chabými argumenty, už bylo bezpočet. Národní osvobození, časopis s odkazem na nejlepší legionářské tradice, by rozhodně neměl dávat prostor pouze výlevům Jaroslava Maršáka, Pavla Šmidrkala a dalších. I když minulý i současný prezident ČR zaujímají vůči Mašínům rovněž vlažný, ne-li odmítavý postoj. Nezařazený poslanec Stanislav Huml glorifikuje strážmistra Jaroslava Honzátka a líčí jej jako hotové neviňátko, jako obyčejného obchůzkáře, „jenž pouze proháněl zloděje slepic a vyšetřoval pachatele dopravních nehod.“ Jsou Humlovy ataky, snaha Mašíny kriminalizovat, výsledkem jeho nevědomosti, nebo jde o účelovou manipulaci s veřejným míněním? Zná Huml a jemu podobní Honzátkův osobní spis? Měl by vědět, jak se tento „pouhý obchůzkář“ choval při ostraze státní hranice, u Hory Sv. Šebestiána od 27. února 1948 do ledna 1951. Za co byl odměňován, povyšován a posléze jmenován zástupcem velitele stanice SNB v Čelákovících. I případ Kašíka či Rošického není zdaleka takový, jak ho rozhořčení pisatelé líčí.
Národní osvobození, by nemělo být tribunou jednoho názoru, mělo by být otevřené argumentům všech stran. Nikdo nikoho nenutí klanět se Mašínům. I největší odpůrce ale musí uznat, že byli výjimeční. Byli tím, čím je formovala rodina, tradice, jakými je učinila doba. Pravdu, byť mnohdy drsnou, Mašínové nikdy nepřikrašlovali. Na rozdíl od oponentů, používajících mělké fráze, ideologická klišé a hlavně dvojí metr. Značná část české veřejnosti je ale bohužel stále ovlivněna účelovými dezinformacemi. Třetí odboj bagatelizuje a na krutosti a zločiny tehdejšího režimu pohlíží velmi shovívavě...
A to přesto, že Gottwaldovi pochopové v té době zabíjeli nejlepší československé spoluobčany: gen. Heliodor Píka 21. 6. 1949, mjr. Miloslav Jebavý 18. 7. 1949, plk. Josef Gonic, 18. 7. 1949, pplk. Vilém Sok 18. 7. 1949, kpt. Karel Sabela, 18. 7. 1949, pplk. Květoslav Prokeš 5. 11. 1949, mjr. René Černý 23. 5. 1950, mjr. Miroslav Plešmíd 25. 5. 1950, mjr. gšt. Jaromír Nechanský 16. 6. 1950, JUDr. Milada Horáková 27. 6. 1950, plk. František Skokan 7. 10. 1950, mjr. Claudius Šatana 7. 10. 1950, pplk. Josef Robotka, 12. 11. 1952 či plk. Jiří Souhrada, jenž byl utýrán na Mírově v březnu 1951, atd, atd.
Eufemisticky se těmto zločinům říkalo „zostřený třídní boj“:..
Jaroslav Čvančara
