Padesát let - půl století - je dlouhá doba. Mladíci se změnili v starce, starci v prach a popel. Změnily se vesnice i města, tvářnost krajin, vybledly vzpomínky na mrtvé a z paměti zmizely jejich podoby. Mně však zůstaly v paměti hluboce vryty vzpomínky na utrpení a smrt statisíců, milionů. Na mrtvé, kteří zemřeli rukama pochopů na přání šílených vůdců, hlásajících nelidskou ideologii.
Na události, které se odehrály před padesáti lety, já, Erich Schön, jeden z mála evropských židů, kteří přežili běsnění nacistů, nikdy nezapomenu. Narodil jsem se ve Vsetíně, tenkrát spíše městečku, než městě. Tam jsem prožil dětství, léta studentská, dobu zrání. Cítil jsem se šťasten. Ne, že bychom byli my Židi příliš oblíbení, historické přežitky v tomto malém, konzervativním městě existovaly. Měl jsem však rodinné zázemí, byl jsem milován rodiči, sourozenci, příbuznými. Z pěti sourozenců jsem byl nejmladší. Nežili jsme v přepychu, ale přílišným nedostatkem jsme netrpěli. Žili jsme tak, jak žilo tisíce rodin malých židovských obchodníků. Po ukončení reálného gymnázia, obchodní školy a dřevařského kurzu jsem začal pracovat v dřevařině. Po hubených létech koncem dvacátých let přišla tučná léta třicátá. Nedaleký Zlín se prudce rozvíjel a ve Vsetíně se počala připravovat stavba zbrojovky. Prostě, žeň pro dřevařské firmy. Úzce jsem pracoval se svým přítelem a spolužákem, již stavitelem Václavem Juráněm ve Vsetíně a Janem Tkadlečkem ve Zlíně.
V tom pracovním shonu a zmatku jsem nezapomněl žít. Přišla láska k Elly, později manželství a prvorozený syn Otto. Co jsem potřeboval ke štěstí více. Žil jsem ve šťastném manželství, měl jsem dobré přátele a pracoval jsem v prosperujícím obchodě. Ve své přílišné spokojenosti jsem nepozoroval, jak se svět a lidé mění.
Přišel rok 1939, s ním do Vsetína německé vojsko a nacisté. Pocítil jsem náhle strach. O svou rodinu i o sebe. Ten pro mne tak vzdálený fašismus byl najednou u nás. Ještě jsem ale netušil, jak se změní život můj i život nás všech.
Jednou, bylo to na jaře 1939, přišel za mnou tajuplně se tvářící Václav Juráň s prosbou o pomoc. Ne však pro sebe. Mladí lidé, vojáci, hlavně důstojníci, se nechtěli smířit s potupnou německou okupací. Věřili, že nacismus se nezastaví a bude pokračovat ve své expanzivní politice. Přece jen musí dojít k válce. Chtěli se dostat ven, za hranice, bojovat za svobodu jako před dvaceti lety jejich otcové. Václav věděl, že znám dobře lesy na moravsko-slovenském pomezí, nyní hranici mezi Velkoněmeckou říší a Slovenskem, jejím satelitem. Věděl, že znám nejen lesní cestičky, ale i lidi schopné utíkající vojáky převést do bezpečí.
Váhal jsem a měl jsem strach, že to své malé štěstíčko ztratím. Pak jsem si však uvědomil, že odmítnout nemohu. Přikývl jsem. Počátky naší ilegální práce byly snadné. Gestapo se ještě nezabydlelo, hranice nebyly přísně střeženy. Uprchlíků bylo stále více a více. Jednou se stalo, co se stát muselo. Malá skupina byla na hranicí chycena pohraniční stráží a předána gestapu k tvrdému výslechu. Někteří z nich nevydrželi. Při výsleších padlo i mé jméno. Pak přišel den, kdy mne odvedli.
Nevím, co mně zachránilo život. Snad bylo pro gestapáky překvapení, že Žid se odvážil na odpor, snad ještě nebylo rozhodnuto o konečném řešení židovské otázky. A tak již roku 1939 začalo mé putování po fašistických věznicích a koncentračních táborech.
Spolu se svým švagrem Milanem Kulkou jsem putování zahájil v Dachau. V únoru 1941 jsme byli převezeni do nově budovaného tábora „Auflager Bau” v Neuengammu u Hamburku. Zde 21. března 1941 zemřel na následky těžké fyzické práce a podvýživy Milan Kulka. První z mých blízkých. V prostředí koncentračního tábora však na smutek nebyl čas. Smutek a žal ubíral sil. A já jsem chtěl žít, chtěl jsem ještě vidět Elly a Ottu.
Osvětim
Pak přišla doba ještě horší… V červnu 1942 jsem začal pracovat ve strojírenském podniku Walter Werke Jastram, který byl nově postaven v Neuengamm. Ale usmálo se na mne i štěstí. Vymanil jsem se ze skupiny „musulmanů”, jejichž údělem byla v co nejkratší době smrt vysílením. Stal se ze mne kvalifikovaný vězeň – zámečník, který měl větší naději přežít.
Nevěděl jsem však, že v tu dobu již byl vypracován a schválen plán na „konečné řešení židovské otázky“. Plán na vyvraždění miliónů evropských židů. Byl dán rozkaz k postupnému přesunu židovských vězňů do koncentračního tábora Osvětim (Auswitz), asi
Spolu s dalšími vězni z Neuengamm jsem tam byl dopraven v říjnu 1942. Osvětimský komplex nás svou velikostí ohromil, i když v té době ještě nebyl dobudován. Komplex byl rozdělen do tří, relativně samostatných sektorů: Stammlager – hlavní tábor Osvětim I., kde bylo soustředěno velitelství SS a uvězněni hlavně političtí vězni. Birkenau – Osvětim II. byl co do velikosti největší a byl určen hlavně pro Židy jako tábor vyhlazovací. Od Osvětimi I. byl vzdálen asi
Já a moji čtyři přátelé, kteří jsme byli odtransportováni z Neuengamm, jsme měli opět štěstí. Pro svou kvalifikaci získanou ve Walterwerke Jastram jsme byli zařazeni do komanda údržbářů. Život v tomto vězeňském komplexu byl organizován podle představ, které se měly v budoucnu realizovat v „Tisícileté nacistické říši”. Na vrcholu pyramidy byli důstojníci, poddůstojníci i mužstvo Waffen SS zajišťující správu tábora a strážní služby vně i uvnitř tábora. Život a příkazy velitelů Waffen SS se řídil prostřednictvím vězeňské samosprávy. V čele samosprávy byl Lagerälteste, jemuž byli podřízeni velitelé bloků (Blockältesten), kteří měli k dispozici různé pomocníky. Na práci komand, pracovních skupin, dohlíželi kápové. Všechno to byli převážně profesionální zločinci, slepě vykonávající příkazy a pokyny mužů SS. Vězni byli prakticky bezprávní otroci, ke kterým si mohli dovolit muži SS a příslušníci vězeňské samosprávy cokoliv, bití i zabití, aniž by byli nějak potrestáni. V táboře vládl teror, korupce a strach. Vězni měli strach o život, dohlížitelé měli strach z epidemických chorob a možné vzpoury obrovské masy vězňů. Korumpovat se dalo vším možným, počínaje šperky, drahokamy, zlatem, trochou polévky, skývou chleba i těly dětí. Panská rasa žila v přepychu, jejich pohůnci v relativním blahobytu na úkor statisíců bezprávných otroků.
Zdánlivě dokonalá organizace byla však postupně narušována. Neustále se rozšiřující tábor vyžadoval stále se zvětšující samosprávu, do které bylo nutno přibírat kromě brutálních, ale neschopných zločinců i politické vězně. Tito měli jen jeden zájem – narušit tuto vražednou mašinérii a chránit nejen sebe, ale i jiné, hlavně politické vězně. Jejich tragédie spočívala v tom, že nemohli zachránit všechny, ale jen poměrně malé skupiny, o kterých si mysleli, že by byli vhodní pro spolupráci. Toto bylo dilema, které nás sužovalo. Uvnitř tábora vznikaly skupiny odporu, postupně nabývající síly. Jádrem těchto skupin byly vězni pracující ve vězeňské administrativě, vězni-lékaři, členové komand pracujících ve skladech, kde byly skladovány věci odebrané vězňům při příchodu do tábora. Aktivně se podíleli na tomto odporu i vězni ze „Sonderkomand”, kteří byli svědky posledních chvil vězňů. Pracovali při odklízení mrtvol z plynových komor a jejich odvozu do krematorií. Já, jako vězeň-údržbář, který měl poměrně dost volný pohyb po táboře, jsem byl rovněž členem skupiny odporu.
Ve druhé polovině ledna a počátkem února 1944 začaly přicházet transporty českých Židů z Terezína. V jednom z nich byla i má matka Malvína se sestrami Eliškou a Josefinou, bratry Ottou a Albertem. Jednou po večerce jsem se s bratry setkal. Vyprávěli mně, že otec zemřel již v květnu 1941, když ho silně nachlazeného a nemocného gestapo transportovalo do koncentračního tábora Sachsenhausen. Od nich jsem se tak dozvěděl, že má žena Elly a syn Otto jsou již v Terezíně připraveni k transportu do Osvětimi.
Má maminka a sestry zahynuly. Maminka byla jako stará a nemocná při selekci poslána na nákladní auto, které odváželo vězně do blízkých lesů, kde byly ukryty plynové komory. Sestry odmítly nemocnou maminku opustit a byly odvezeny společně s ní. Zahynuly i s dalšími 6 000 souvěrci v plynových komorách. Jejich těla byla nejdříve zakopána, po dostavbě krematorií vykopána a spálena. Z transportů, které přijely z Terezína, bylo vybráno na otrocké práce asi 7 000 vězňů, přežilo jen asi 1 000. Neplakali jsme. Jak jsem se již zmínil, smutek a pláč vysiluje. Boj desetitisíců vězňů o přežití pokračoval.
Rodinný tábor
V září 1943 za mnou přišel můj přítel Rudolf Gabien z komanda „Canada” a sdělil mně překvapující zprávu. Z Terezína přijel podivný transport, který neprošel selekcí, vězňům byla ponechána jejich zavazadla. Ihned jsem běžel se na ten transport podívat. K táboru B-2 šel zástup, jak jsme se později dozvěděli, 5 007 vězňů k barákům, původně určeným jako stáje pro koně wehrmachtu. Tyto baráky byly bez oken, přístupu vzduchu a světlo pronikalo jen otvory ve střechách. A další zvláštnost. Rodiny nebyly rozděleny. Ženy s dětmi byly umístněny na jednu stranu baráku, muži na druhou. To však nebylo vše. Ostříhání dohola, registrování a tetování bylo provedeno v barácích a mohli mít také civilní šaty. Od ostatního tábora byli však přísně izolováni a bez povolení se s nimi nesměl stýkat žádný vězeň z jiného tábora.
Překvapení však nebylo u konce. Na druhý den navštívil vězně dokonce velitel tábora Obersturmführer SS Hans Schwarzhuber v doprovodu lékaře SS MUDr. Josefa Mengeleho a několika vězňů. „Uvítací” projev Schwarzhubera byl uklidňující. Budou mít vlastní samosprávu, která bude v přímém styku s důstojníky SS, nemocní a staří vězni budou pod dozorem lékařů-vězňů a děti obdrží zvláštní příděl másla. Mohou psát svým příbuzným a přátelům do Terezína i celého světa a mohou od nich dostávat balíčky s potravinami. Také jim představil jejich táborového vězeňského velitele Lagerälteste Arno Boehma a jeho pomocníky, velitele bloků. Vězni však nevěděli, že Arno Boehm je kriminální zločinec a brutální vrah, kterého si přivezl velitel Osvětimi Rudolf Hoes ze svého bývalého působiště. Jeho pomocníci se od něho moc nelišili.
Speciální, tak zvaný „táborový telegraf” roznesl obsah projevu Schwarzhubera po celém Birkenau. Vyprávělo se, že tito vězni mají být vyměněni za zajaté německé vojáky, a proto mají taková privilegia. Tábor B-2b se začal nazývat „Český rodinný tábor”. Tragické bylo, že těmto pověstem uvěřili i vězni v tomto táboře. Několik známých mně zdůrazňovalo, že díky transportu jen o vlásek unikli jisté smrti. Svatá prostoto. My, Židé, až legendárně proslaveni svou chytrostí a moudrostí, jsme zapomněli, co je to „nordická lest”. Nikoho nenapadlo, že hlavním cílem je vězně uklidnit a experimentálně si ověřit nový vražedný systém, určený pro masové vyvražďování vězňů .
"Dobrotu” Reichsfürehra SS Himmlera naznačovaly i další skutečnosti. Barák 31 byl přeměněn ve školu a kulturní středisko, které si mohly děti vyzdobit malbami. Jakýmsi ředitelem se stal Freddy Hirsch, který byl také sportovním instruktorem. Na první kulturní vystoupení dětí byl pozván i Hans Schwarzhuber s poddůstojníky SS, kterým se vystoupení dětí velmi líbilo. Freddy byl pak vyzván, aby vše popsal a napsal také své představy o výchově dětí v táboře. Vězni v rodinném táboře se přes hrůznost prostředí koncentračního tábora cítili šťastni. I mne, v beznaději lágru potkalo štěstí. V rodinném táboře jsem se jednoho dne setkal se svou ženou Elly, synem Ottou, tchýní Hedwigou a sestrou mé ženy Palmou i jejím jedenáctiletým synem Borisem. I když jsem již dobře znal záludnost nacistů a nedělal jsem si iluze o budoucnosti, přece jen toto setkání mně dodalo sílu k přežití a touhu po záchraně mých milých. Jako údržbář jsem mohl občas přijít do rodinného tábora pod záminkou oprav. Nikdo ovšem nesměl vědět, že tam mám blízké příbuzné. Čas od času jsem se s nimi mohl krátce setkat.
I život v rodinném táboře se pomalu dostával do lágrového stereotypu. Elly byla zaměstnána v kanceláři správy tábora, Otto chodil do školy a stal se z něho ambiciózní student. Muži pracovali na dostavbě tábora a ženy na úpravě okolí baráku, na opravách šatů a prádla. Byl klid.
Jednoho dne přinesl do tábora poddůstojník SS krabici poštovních lístků se zpáteční adresou: Arbeitslager Birkenau bei Neu Berun, Lagerstrasse, Baracke Nr. .... Tyto lístky byly vězňům rozdány s tím, aby napsali svým přátelům v Terezíně i do neutrálních států jako jsou Portugalsko a Švýcarsko. Lístky pak byly hromadně odeslány z Židovské obce v Berlíně. Jak dosvědčili později vězni z terezínského transportu, který přijel do Birkenau 20. prosince 1944, byly lístky opravdu odeslány. V tomto transportu bylo asi 5 000 mužů, žen a dětí. Tak se počet vězňů v „Rodinném táboře” téměř zdvojnásobil.
Pokračování příště
Erich Kulka, upravil a přepsal: Drahomír Brzobohatý
