Na přelomu května a června letošního roku jsem odjížděl z Francie a v kapse jsem měl prsť z hrobu. S českými veterány plk. v.v. Adolfem Kaletou z Hrádku a ppor. v.v. Miloslavem Adamíkem ze Stanislavic jsem navštívil Dunkerque, kde oba bojovali proti německým okupantům a kde shodou okolností zahynul necelý měsíc před koncem války dvacetiletý Josef Stryja z Hrádku.
Po návratu jsem s plk. Adolfem Kaletou navštívil jeho sestru Amálii Sikorovou, která bydlí v Návsí. Tu trošku hlíny jsem tam nabral naprosto bez přemýšlení a předal jí, což ji i po pětašedesáti letech od skonu bratra velmi dojalo.
Josef Stryja se narodil 13. února 1925 v Hrádku nad Olší. Své dětství prožil v osadě Grůň, uprostřed krásných Těšínských Beskyd v lokalitě Chodurka. Jeho otec pracoval v Třineckých železárnách v tak zvané „kuprovni“. Denně dojížděl vlakem do Třince, což zvláště v zimním období, kdy na horách napadlo hodně sněhu, nebylo jednoduché. Maminka byla v domácnosti, výchova dětí a práce v hospodářství ji naplno zaměstnávala. Rodiče vlastnili několik hektarů orné půdy a pastvin. Měl celkem šest sourozenců, z nichž však záhy po narození dva zemřeli. Josef Stryja po absolvování polské obecné a měšťanské školy vystudoval polské gymnázium v Jablunkově. Vyučil se zahradníkem u Grima v Českém Těšíně. Měl velmi rád přírodu, s oblibou sbíral květiny, staral se o záhony na zahradě u svého domku a práce v zahradnictví se mu stala koníčkem.
I když musel vstávat do práce ve tři hodiny ráno a topit ve sklenících, aby rostliny nezmrzly, práce ho velmi bavila. „Pamatuji si, že rád vázal kytice a věnce. Když ve vedlejší vesnici padl po výbuchu granátu mladý chlapec, bratr mu udělal na pohřeb hodně věnců, které byly uloženy u nás ve světnici. Byla jsem malá, ale vždy si našel čas, aby si se mnou hrál, samozřejmě všichni sourozenci ho měli pro jeho milou povahu velmi rádi,“ říká Amálie Sikorová.
Válka
Šťastných chvil s rodinou si však moc neužil. Jeho rodiče museli přijmout volksliste č. 3, slezskou národnost, pokud chtěli zůstat v Hrádku a to znamenalo, že Josef Stryja byl nucen nastoupit do wehrmachtu. Ocitl se ve Francii, odkud pravidelně posílal dopisy domů. Často psal, že má hrozný hlad.
„Rodiče mu posílali chlebové topinky,“ vzpomíná paní Amálie, „byly pečené na másle, aby se nezkazily. Když přijel jednou domů na dovolenou, bylo to v noci, zabouchal na dveře, ale po otevření nechtěl dovnitř, protože měl v šatech vši. Maminka zatopila v kamnech, nahřála v největším hrnci vodu a bratr se vykoupal v dřevěném „vaštroku“. Zatopila také ve spodní chlebové peci, po rozehřátí vyhrabala uhlíky, pro kontrolu tam naházela papír a když ten nevzplál, dala do pece uniformu a všechno jeho oblečení odvšivila.“ Kdy zběhl z wehrmachtu, se neví, ale v létě 1944 vstoupil do 1. čs. samostatné obrněné brigády ve Velké Británii, odkud psal znovu dopisy.
Ty přicházely později opět z Francie, kde se účastnil bojových operací u města Dunkerque. Podle dostupných materiálů padl při druhém útoku na továrnu Filature v neděli 15. dubna 1945. Plukovník v.v. Otmar Malíř popsal události následovně: „Druhá četa, které velel ppor. Vavruša, útočila po jižním břehu kanálu Berges à Furnes a měla se zmocnit skupiny domů u továrny. V 05.45 hodin četa vyrazila a brzy se zmocnila farmy Sterekermon. Z ní, už za světla, vyběhla v rojnici směrem ke konečnému cíli. Dostala se však do těžké dělostřelecké palby a hodně mužů, mezi nimi i velitel čety, bylo zabito a zraněno. Zbytek se ale dostal ke konečnému cíli. Než četa přikročila k zajištění dobytého úseku, podnikli Němci čelní a boční protiútok, při kterém obranu rozvrátili a zbytek čety zajali. Celkem bylo během útoku zabito 13 mužů, z toho z Těšínska voj. Wowra Emil, svob. Bronclík Adolf, Cielepa Emil z Polské Lutyně, Černík Jaroslav z Horních Bludovic, Havlík Oldřich z Dolní Suché, Kloza Eduard z Darkova, Musiol Josef z Německé Lutyně a Stryja Josef z Hrádku nad Olší. Celkem 16 mužů bylo zajato, z nich bylo 6 zraněno. Útoku se zúčastnilo 29 mužů, třicátý, vojín Hečko, radista, si před útokem vymkl nohu. Všech 16 zajatých se na základě dohody o výměně zajatců vrátilo 18. dubna 1945 zpět k brigádě.“ (viz Otmar Malíř, Občané Těšínska u Dunkerque, Těšínsko 2001 č. 4, str. 9 – 17).
Josefu Stryjovi nebylo dopřáno, aby se dožil konce války a osvobození své vlasti. Zemřel ve svých dvaceti letech, na začátku života, ale v paměti svých blízkých zůstal. Na zahradě jeho rodného domu mu maminka udělala symbolický hrob.
Paní Amálii Sikorovou trápila myšlenka, že někde v daleké zemi je opuštěný a zanedbaný hrob jejího bratra. Proto společně se svým manželem jeho hrob dvakrát navštívila . Bratr Josef Stryja je pochován na udržovaném hřbitově v La Targette. „Bylo to splnění mého životního přání a největší zážitek v mém životě,“ řekla Amálie Sikorová.
Památník a vojenský hřbitov čs. dobrovolníků ve Francii v La Targette byl vybudován zásluhou Sdružení čs. dobrovolníků ve Francii po 1. světové válce a je zde pochováno více jak 200 čs. vojáků. V roce 1958 bylo rozhodnuto uložit zde také ostatky československých vojáků, kteří padli na území Francie u Dunkerque v druhé světové válce. Vojín Josef Stryja byl vyznamenán Medailí za chrabrost před nepřítelem a povýšen do hodnosti praporčíka in memoriam.
Plk. v zál.
