Nacházíte se zde: Úvod
23.03.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Zdeněk Škarvada - Keep floating! v mé mysli trvá dodnes

Email Tisk PDF

Zdeněk Škarvada se narodil 8. listopadu 1917 v Olešnici na Blanensku jako nejmladší ze tří synů. Již jako chlapec začal stavět  modely letadel a snil o tom, že se stane leteckým konstruktérem.

 

Jeho otec, knihař, však chtěl, aby se syn věnoval stejnému řemeslu. Teprve, když bylo Zdeňkovi 17 let, otec svolil, aby si podal přihlášku do Školy leteckého dorostu při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. To rozhodlo o jeho dalších životních osudech.

Ve škole jej čekaly náročné přijímací psychotechnické testy a lékařská prohlídka. Z počtu 2500 přihlášených bylo přijato pouze 60 žáků a Z. Škarvada byl mezi nimi. V říjnu 1935 nastoupil ke studiu, které začalo šestitýdenním pěšáckým výcvikem. Ten měl prověřit psychickou i fyzickou odolnost mladých mužů. Pak následovala teorie letectví, k praktickému výcviku létání došlo až za sedm měsíců, a to na letounech Praga E/39 a  Praga E-41.  Po absolvování základního výcviku byli žáci rozděleni do skupin podle toho, zda měli pokračovat jako piloti stíhacích letounů nebo piloti letounů vícemístných. Nadaný Zdeněk byl zařazen ke stíhacímu výcviku.
 
V praxi
Dne 30. března 1937 byl vyřazen v hodnosti svobodníka z vojenského učiliště jako pilot letec a po složení přísahy nastoupil ke 41. letce 4. leteckého pluku v  Hradci Králové. Zde byl také povýšen do hodnosti desátníka, a to 1. října. Po reorganizaci letectva v roce 1938 byl přeložen do Pardubic ke 3. peruti 4. pluku. Zde byl vybrán velitelem jednotky mjr. A. Hessem k výcviku pro akrobacii s letouny Avia B-122. Když byla v květnu toho roku vyhlášena mobilizace, jednotka se přesunula na polní letiště u Heřmanova Městce a pak na malé letiště u Kralup. Po odvolání mobilizace se vrátila zpět na mateřské letiště v Pardubicích. To již byl Zdeněk Škarvada četařem. V červenci se jednotka zúčastnila letecké přehlídky u příležitosti  10. všesokolského sletu v Praze.
1. září ukončil Z. Škarvada operační výcvik a byl jmenován polním pilotem letcem. O několik dní později, po vyhlášení druhé mobilizace, se jednotka přesunula do Nitry na Slovensku, ovšem po odvolání se museli piloti bez boje vrátit zpět na své letiště.

Okupace
Když 15. března 1939 obsadili letiště příslušníci německé okupační armády, dostali letci i zákaz vstoupit na letiště. Poslední březnový den pak byli všichni propuštěni do civilu. Zdeněk se vrátil do Olešnice, ale když se dověděl o formování čs. jednotky v Polsku, rozhodl se, že se také on zapojí do odboje. 8. června 1939 odjel vlakem do Ostravy a pokračoval do Radvanic, odkud byly organizovány odchody do Polska. Večer stejného dne se vydal Z. Škarvada s pětičlennou skupinou na cestu. Po přechodu hranic ale skupinka narazila na polského pohraničníka, který je odvedl k výslechu. Poláci ponechali na svém území jen dva letce (kromě Z. Škarvady zde byl ještě S. Plzák), ostatní vrátili zpět přes hranice. Piloti byli odvezeni do Orlové a do Fryštátu a po několika dnech propuštěni. Zdeněk Škarvada pokračoval do Krakova a zde se hlásil na čs. konzulátu. Protože Poláci neměli zprvu o čs. vojáky zájem, uvolnila pro ně francouzská vláda 4000 míst v Cizinecké legii s tím, že po vypuknutí války budou propuštěni k čs. jednotkám. I  Zdeněk Škarvada se rozhodl odjet do Francie. Když však čekal v přístavu Gdyně na nalodění, přijel až na molo pplk. L. Svoboda a představitelé polské vlády a nabídli letcům vstup do polského letectva. Třináct z nich se rozhodlo zůstat na polském území, konkrétně v Deblinu, kde bylo letecké vojenské učiliště. Z. Škarvada byl přijat do polského letectva 26. července. Hlavní náplní našich pilotů bylo létání a výuka polského jazyka. Letadla polského letectva však byla velmi zastaralá, většinou to byly starší typy francouzských letounů, Zdeněk pilotoval Potez-25 a Breguet-19.

Válka
1. září 1939 bylo Polsko napadeno Německem a výcvik byl přerušen. Letiště v Deblině bylo bombardováno a letci přelétávali bez map, kam se dalo. Všichni se snažili uniknout před postupující německou armádou. Při jednom z těchto přeletů došel Z. Škarvadovi benzín a on musel přistát v poli. Pomohl mu později jeden z nejúspěšnějších pilotů v Bitvě o Británii Josef František, který viděl Zdeňka sedat k zemi. Přistál vedle něj, i když  v hornoplošníku RWD-8 byla dvě místa, na předním sedadle byly balíky a výstroj. Zdeněk tedy do kokpitu strčil jen nohy, půlkou těla ležel na křídle a takto letoun odstartoval. Po dosednutí ale musel Z. Škarvada pokračovat pěšky k rumunským hranicím. S dalšími uprchlíky dorazil do osady Křemenec na Volyni. Když ale 17. září vstoupila na Ukrajinu Rudá armáda, musel si Zdeněk opatřit od místních úřadů registrační průkaz, protože bez dokladů byl člověk okamžitě jako podezřelý odeslán do internačního tábora. Z Křemence se skupina čs. vojáků vydala na dlouhou cestu do Českého Kvasilova, kde již byla početná skupina čs. emigrantů. Zde jako pomocníci místních zemědělců přečkali Čechoslováci zimu.
V březnu 1940 se pak vydali na další cestu – přes Kyjev, Kursk a Voroněž do tábora Oranki a odtud pak do Suzdalu. Až v červenci byl Z. Škarvada zařazen do transportu do Oděsy, odkud pak transport pokračoval sovětskou lodí Svanetia do Istanbulu. Pak absolvoval složitou a dlouhou cestu lodí přes Dardanely do Port Saidu, vlakem do Ismailie, pak do Suezu, odtud lodí do indické Bombaje a dál opět lodí do Liverpoolu. Dne 27. 10. 1940 parník SS Narkunda zakotvil u anglických břehů.
Dne 11. listopadu byl Z. Škarvada přijat do RAFVR, prošel několika kurzy a poté byl v červenci 1941 přidělen k 19. stíhací peruti, která byla v té době dislokována na základně Dyce ve Skotsku. Zde byl přidělen k letce B. U této jednotky, která byla využívána zejména k hlídkám nad konvoji, plujícími z USA do Velké Británie, pilotoval letouny typu Hurricane Mk.IIA. 
V listopadu 1941 byli tři příslušníci 310. čs. perutě (Z. Škarvada mezi nimi) vysláni na válečný křižník HMS Curacao, aby se s lodí seznámili, což bylo velmi důležité pro spolupráci válečného námořnictva s letectvem při hlídkování nad konvoji. V příštím měsíci se pak “třistadesítka” stěhovala na základnu Perranporth v hrabství Cornwall. To již byla vyzbrojena letouny Spitfire. Krátce po tomto přesunu absolvoval Z. Škarvada kurs pro navigační důstojníky u 2. School of Air navigation for Station Navigation Officers v Granage.

Zajetí
Dne 4. února 1942 se vrátil ke své jednotce, ohlásil příchod a vtom za ním přiběhl Leopold Šrom, pilot, s nímž se střídal v letounu. Ten právě nastupoval dovolenou a měl možnost využít odletu transportního letounu. Poprosil tedy Zdeňka, aby jej zastoupil na půl hodiny, která mu zbývala do konce služby, protože jinak by mu letoun odletěl. Zdeněk mu ani nestačil odpovědět, že si potřebuje odpočinout po cestě, a Polda už utíkal k letadlu. V tom okamžiku ohlásil zvuk sirény poplach a Zdeněk musel sednout do stíhačky. Čtyři Spitfiry vzlétly, ale jak začaly nabírat výšku, motor Zdeňkova letounu začal ztrácet otáčky. Protože se nemohl dovolat ostatním ani pozemní kontrole, otočil se ke zpáteční cestě a rozhodl se vyskočit, protože mu bylo jasné, že letoun zpátky na pevninu nedotáhne a ani na neklidné moře se toho dne nedalo přistát. Otočil Spitfira na záda a vyskočil, zůstal ovšem viset na zaseknutém padáku. Po nekonečných vteřinách se mu podařilo padák uvolnit a dopadnout do studených, neklidných vln.
„Padák jsem před dopadem neuvolnil, jak praví instrukce a zlý vítr mě proto náležitě protáhl vlnami. Trvalo dosti dlouho, než jsem se uvolnil z popruhů a zaplantaných šňůr. Pak následoval zápas s člunem. Honem uvolnit z pouzdra, přivázat a nafoukat. Ale běda, další zrada. Zatímco plovací záchranná vesta se nafoukla bleskově, dinghy zůstala sotva rozložená jako stará matrace a lahvička stlačeného vzduchu nevydala více jak dva-tři chlapské dechy. Snažím se pumpovat ručním měchem, ale jak dobře to šlo tenkrát tam doma při nácviku a instruktáži! Jak dobře jde všechno v učebně! Proč to nejde alespoň právě tak v praxi, právě teď, když mám vodu nejen v botách?
Pumpuji ručním měchem, ruce bolí, je mi zima. Hrozná zima. Jak dlouho to všechno trvá? Svět začíná šednout. Přestávám ho vidět, ztrácí se i ten maličký horizont uprostřed vln a všechno se mění v neviditelno. Je 4. února 1942 a moje hodinky plné vody se zastavily ve 12.42 GMT (Greenwich Main Time). Poslední myšlenka, která mně prošla hlavou, než jsem ztratil spojení se světem, byla Keep floating! Kdo ji našeptal? Vždyť v mé mysli trvá dodnes.” Tolik vzpomínka generála Z. Škarvady na jeho osudný den.
I když se u perutě rozběhla pátrací akce a pět Spitfirů se vydalo na záchrannou výpravu nad mořem, aby pátralo po ztraceném pilotovi, veškerá snaha byla marná, na rozbouřených vodách letci nic nespatřili a byli nuceni se vrátit na základnu s nepořízenou.
Zdeněk po určité době ztratil v ledové vodě vědomí, ale zahlédla jej hlídka z německé válečné lodi, která proplouvala kolem a vylovila jej. Na palubě se Zdeněk probral a byl předán v přístavu  Brest  Luftwaffe a převezen na tamní letiště, kde se nacházel tábor pro zajaté letce. O den později byl převezen do tábora Dulag Luft ve Frankfurtu nad Mohanem, kde strávil dva týdny na samotce. Pak byl odeslán do zajateckého tábora Stalag VIIIB v Lammsdorfu, v květnu 1942 pak do tábora Stalag Luft III v Saganu a v říjnu pak do Stalag Luft I v Barthu. Takto byli zajatci přemísťováni, aby se nestačili seznámit důkladněji s prostředím tábora, Němci se tak snažili zabránit útěkům zajatých vojáků. Proto ani v Barthu neskončila „pouť ” Zdeňka Škarvady  po zajateckých táborech. V září 1943 byl přemístěn do Mühlbergu, do tábora Stammlager IV, pak do tábora Stalag Luft IV v Heidekrugu a odtud bylo převezeno na tři tisíce zajatců přes Baltské moře na lodi Insterburg do Polska do tábora Stalag Luft VI v Gross Tychow.
Ve všech táborech to bylo ovšem stejné – špatná strava, špatné hygienické podmínky, zima, špatné zacházení se zajatci. Účinnou pomoc poskytoval Mezinárodní červený kříž v podobě balíčků s potravinami, cigaretami, oděvy, dekami a dalším potřebným materiálem.
Dne 6. ledna 1945 nastoupili zajatci tábora v Gross Tychowě přesun do vnitrozemí Německa. Tento „pochod smrti”, který řada z nich nepřežila, skočil až v 2. května 1945, kdy byli zajatci osvobozeni americkou armádou po bezmála 1000 kilometrech pochodu.

Osvobození
Ale již po dvou dnech byl Zdeněk Škarvada přepraven do Velké Británie a 5. května 1945 se hlásil v Cosfordu, kde byl podroben lékařské kontrole a dostal měsíc na zotavenou. Pak absolvoval Refresh Course, tedy kurs pro obnovení letecké způsobilosti, a v srpnu 1945 se vrátil do vlasti. Byl přidělen ke štábu velitele 10. leteckého stíhacího pluku v Praze-Kbelích a v dubnu 1947 (to již byl ženatý se Zdenou Janečkovou) nastoupil ve Vojenské letecké akademii v Hradci Králové školu pro učitele létání na stíhačkách. V září téhož roku začal působit jako instruktor létání na letišti v Pardubicích. Stal se rovněž velitelem školní letky a v květnu 1949 byl převelen k 8. leteckému pluku v Brně jako stíhač a náčelník štábu, později se stal velitelem této jednotky.
Ovšem ani jeho nemohly minout poúnorové čistky v československé armádě. V březnu 1950 byl odvolán z funkce velitele a byl převelen do Olomouce na místo náčelníka zásobovací služby leteckého skladu. Ovšem po měsíci byl přeřazen do zálohy a degradován do hodnosti vojína pěchoty. V té době už měl dva syny. Začal pracovat v Brně ve Stavebních závodech, n. p., v dřevoskladu a ohýbárně armatur. Když byl ale vyhozen z bytu, musel si hledat jinou práci. Přestěhoval se s rodinou do Jevíčka a začal pracovat v hlubinném dole v Březině u České Třebové, nejprve jako horník, posléze u strojní vrtačky. Prošel kurzem vrtmistrů, stal se středním technikem a začal studovat střední hornickou školu v Brně. Když mu byl opět v roce 1964 odebrán byt, přestěhoval se do Ostravy. Začal pracovat opět na dole jako průzkumník u rozvědky hlubinných slojí.
Teprve v roce 1965 se dočkal navrácení vojenské hodnosti majora letectva v záloze a po roce byl povýšen na podplukovníka letectva. V roce 1968 mu byl udělen titul Zasloužilý vojenský letec.
I když v roce 1972 odešel do důchodu, pracoval stále, nejprve jako pomocník taviče v huti, později ve Stavoprojektu jako pomocný měřič. Do opravdového odpočinku odešel až v roce 1990.
V říjnu stejného roku byl povýšen na plukovníka a 8. května 2000 byl jmenován brigádním generálem.
Dnes žije Zdeněk Škarvada v Ostravě-Porubě se svou druhou manželkou Ivankou a i přes nastávajících 90 let je stále aktivní, zúčastňuje se řady společenských akcí a těší se relativně dobrému zdraví.Určitě i díky svému životnímu heslu Keep floating! (Nevzdávej to, drž se).

PhDr. Jana Horáková

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!

 

O magazínu

Kontakt na redakci:
Máte-li pro nás jakékoli tipy, chcete-li publikovat zajímavé informace z historie vašeho místa, znáte-li osudy lidí, kteří pomáhali bojovat za svobodu naší vlasti, kontaktujte šéfredaktorku: Jindra Svitáková, tel: 604 206 677, e-mail: redakce/@/historickykaleidoskop.cz

Vydavatelem tohoto on-line magazínu je Centrum české historie, o.p.s.  - www.centrumceskehistorie.cz
Historický kaleidoskop v tištěné podobě, který vycházel do jara 2016, můžete zakoupit na www.ceskatrikolora.cz 

Licence Creative Commons
Toto dílo podléhá licenci Creative Commons Uveďte původ-Neužívejte komerčně 4.0 Mezinárodní License.
ISSN 2464-7624