Nacházíte se zde: Úvod
01.12.2020
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Zpravodajská brigáda

Email Tisk PDF

Chtěli bychom vám tlumočit společné zamyšlení výboru historické skupiny Zpravodajská brigáda (ZB) nad 70. výročím jejího vzniku jako jedné z odbojových organizací za 2. světové války. Přenesme se proto o 70 let zpět do poloviny března 1939…

V ten den se sníh s vodou snášel na Prahu již dostatečně zašpiněnou příchodem nacistické armády, zoufalí a zrazení občané se dívají  s pocitem beznaděje na pochodující okupanty. Tento obraz se nesmazatelně vryl do  srdcí naprosté většiny občanů tehdejšího již okleštěného a rozdělujícího  se  Československa.
A stejný smutek ovládl mysl a duše dnes již zbytku  tehdy mladých zanícenců, kteří brzy pochopili, že jejich republika  byla zrazena, že ideály svobody a demokracie a odkaz prezidentů T. G.Masaryka – Osvoboditele a Dr. Edvarda Beneše – Budovatele byly hrubě protiprávně pošlapány. 

Okupace začala a mladí byli mezi těmi, kteří nechtěli mlčet, stát se sklopenou hlavou, ale rozhodli se bojovat za pravdu, spravedlnost a obnovu státu.
Postupně  došlo ke spojení odbojové  skupiny Veleslava Wahla se skupinou „Zbojník“, složenou ze dvanácti  skautů pražského 5. vodního oddílu. Vznikl tak základ pozdějšího prvního praporu  Zpravodajské brigády čítající v roce 1945 více než 700 odhodlaných bojovníků, kteří splnili slib stvrzený vojenskou přísahou, že dovedou do vítězného konce boj proti okupantům a za obnovu státní samostatnosti. Beze zbytku jsme naplnili naši odbojovou zpravodajskou činnost, zahrnující oblast vojenskou, hospodářskou i politickou, neboť jsme naší londýnské vládě v průběhu války dodali tisíce cenných informací a zpráv. Navíc pak došlo za pomoci naší Zpravodajské brigády ke spojení významných odbojových organizací – například Revolučních odborů a Rady tří a dalších, což nakonec v nemalé míře přispělo k vytvoření České národní rady, kde byla brigáda zastoupena v osobě svého velitele.
Je třeba zdůraznit, že ZB byla odbojovou organizací, do níž se nepodařilo gestapu ani udavačům proniknout. Ztráty na životech nás však potkaly, ale až v posledních dnech nacistické okupace během povstání, po pětileté ilegalitě.
Je třeba také zdůraznit, že u zrodu Zpravodajské brigády byl de facto prezident Dr. E. Beneš, který před svým odletem do exilu pověřil Veleslava Wahla, posléze velitele brigády, specifickými zpravodajskými  úkoly. Po válce ho ještě s delegací mládeže ze ZB přijal na Hradčanech a vyslovil jemu a celé brigádě poděkování za odbojovou činnost. Prezident Dr. Edvard Beneš Veleslavu Wahlovi  poděkoval, komunistický režim  a prezident K. Gottwald ho po únoru 1948 popravili. Podobně jako Dr. Miladu Horákovou a další.
Velká část z nás, příslušníků Zpravodajské  brigády, prošla skautskou nebo sokolskou výchovou. Náš vztah k naší republice byl pochopitelně formován i působením našich škol a našimi rodinami. Byl formován Masarykovými  idejemi demokracie a humanity.  A existence demokratického státu byla  ve střední Evropě v té době  ojedinělým jevem, rozhlédneme-li se po tehdejších sousedních státech. Vše to předurčovalo naše další jednání, kterým jsme jako příslušníci mladé začínající generace  reagovali na  válečnou dobu.

Byli jsme si vědomi, že přes veškerou tragičnost situace, v níž se republika ocitla,  není možné rezignovat.
Že je nutné se i v těžkých podmínkách nacistické okupace  vzchopit k odporu a mobilizovat síly pro byť i velmi vzdálené osvobození republiky, v něž jsme věřili.  Nebylo to  nikterak snadné zvláště ve specifických a pro hitlerovce z mnoha hledisek navýsost  příznivých podmínkách tehdejšího protektorátu Čechy a Morava. Navíc nikdo z vedení armády předem s podobnou situací nepočítal a jen vzdáleně si ji v mysli připouštěl. Proto ani nebyly předem s dostatečným  předstihem  organizovány připravené a příslušnou výzbrojí vybavené kádry, které by se mohly okamžitě a účinně ujmout ilegální ozbrojené  činnosti v okupovaném státě. Vše se pak  muselo provádět v závodě s časem a s  mizivými prostředky. Ani nebyly dostatečné bezprostřední zkušenosti s hitlerovským  nepřítelem, který disponoval dokonale vycvičeným, zkušeným, technicky vybaveným  a perfektně  organizovaným a s krutostí postupujícím  potlačovacím aparátem. Ten se navíc mohl okamžitě  opřít,  jak sami dobře víme z našich  zkušeností,  o velkou  a ochotně poskytovanou pomoc zdejších občanů německé národnosti, dokonale znalých domácích poměrů a u naprosté většiny z nich otevřeně projevujících zcela  negativní a nenávistný vztah vůči všemu českému.
Okupanti si byli od samého počátku dobře vědomi toho, že jeden z hlavních úderů na potlačení odporu musí být veden právě  proti těm  odbojovým organizacím, které nějak souvisely s bývalou československou armádou, jakou byla například Obrana národa. Příznivé podmínky jim k tomu  nesporně poskytla i skutečnost, že se domácí odboj formoval za pochodu a bez dřívějších zkušeností a dopouštěl se tak i řady chyb. K  potlačení odporu, podle  představ okupantů definitivnímu, nebyl povolán nikdo jiný než samotný Reinhard Heydrich se všemi z toho vyplývajícími  důsledky. Odpovědí byl atentát a  jeho provedení by nebývalo možné bez opory o domácí odboj, v němž od počátku sehrál velkou úlohu rovněž Sokol. Ztráty byly těžké…

 Stále se objevují pokusy znevážit domácí odboj nebo ho dokonce vymazat, jakoby se národ nechtěl bránit a zbaběle na vše rezignoval.
Proti takovému líčení tohoto období v našich dějinách  je nutné  ostře protestovat. V této souvislosti uveďme jeden citát: „Všimli jste si, že jsem v posledních třech dnech začal pěkně rychlým tempem. Mou zásadou bylo skutečně odstranit a zničit odbojové skupiny a organizace. Chtěl bych poznamenat, že jsme policejním šetřením došli k názoru, že tyto organizace byly mnohem vyspělejší a účinnější, než můžeme z propagačních důvodů v tisku připustit.“ Pochází z proslulé Heydrichovy  řeči na Hradě k příslušníkům SS, policie, NSDAP a dalším soukmenovcům. Tady asi komentář není nutný. A je to pádná  odpověď některým našim publicistům a historikům.
Bylo pro nás naprostou samozřejmostí, že nastoupíme za ty, které nacistický nepřítel likvidoval. Nikdo nás nemobilizoval, nepovolával. Mobilizovalo  nás naše svědomí a vědomí toho, že republika  je v ohrožení, že jí musíme pomoci. Jako jednotlivci  jsme k tomu hledali cestu a postupně ji také  nacházeli, a to s plným vědomím všech nejvážnějších možných rizik, včetně ztráty života.
Není to jen historie naší ZB. Řada dalších ilegálních organizací  pokračovala v tom, co zde vytvořila Obrana národa a na ni navazující činnost Petičního výboru a Rady tří, s nimiž byla ilegální ZB ve spojení. Základ vytvořený Obranou národa trval dál, nacistům se jej nepodařilo vymazat  i přes Heydrichovo běsnění, a stejně tak jeho následovníků. Bylo pro nás naprostou samozřejmostí, že jsme po zapojení do odbojové  činnosti skládali vojenskou přísahu podle směrnic československé armády, že jsme se podřídili ilegálnímu  vojenskému vedení, které podle pokynů zahraničního vojenského centra naši činnost zaměřilo, kromě přípravy ozbrojeného povstání, na soustavnou a koordinovanou  zpravodajskou činnost. Proto se hlásíme k československé armádě jako její domácí odbojová historická složka. Mimochodem, z našich řad vyšli čtyři generálové a další důstojníci.  Svou vojenskou přísahu jsme splnili a podle svých  možností  svým dílem přispěli k tomu, že Československá republika patřila ke státům, které se spolu se spojenci podílely na porážce hitlerovského nacistického režimu. V kritické době, kdy byli gestapem likvidováni  odbojoví pracovníci, jsme nastupovali jako další čerstvá směna na jejich místo a přispěli posléze k tomu, aby odboj dál pokračoval a aby to, co přinesl osmičkový osudový rok před sedmdesáti lety a navazující rok 1939, dopadlo zcela jinak, než k čemu měl přivést potupný Mnichov. Z  doslova hrstky mladých lidí, kteří se v roce 1939 rozhodli k odporu, a návazně na to ze skupiny vlastenecky zapálených skautů,  postupně za pomoci bývalých  příslušníků československé armády vyrostla organizace o síle tří praporů, které se významně podílely nejen na zpravodajské činnosti, ale i  na Českém národním povstání. Spolu s jinými odbojovými organizacemi, s partyzánskými skupinami a brigádami  a spolu s vojáky naší západní i východní zahraniční armády, jichž si ve všech jejich složkách nesmírně vážíme za jimi prokázané hrdinství, jsme tak  pomohli uhájit svobodu naší republiky, naší vlasti.

 Toto slovo nepovažujeme za vyčpělé, jak by si to dnes bohužel  mnozí přáli a ve svém působení na mladou generaci a širší veřejnost vůbec činí pro jeho znevážení, co seč mohou.
My si ho vážíme, není to pro nás staromódní předsudek,  nestydíme se za ně a svůj vztah k rodné zemi jsme spolu s ostatními příslušníky domácího a zahraničního odboje dokázali. Stejně jako dokázali svým postojem a svými činy jak v zahraniční armádě, tak při SNP mnozí příslušníci bratrského slovenského národa, co pro ně znamená vlastenecký vztah k rodnému Slovensku a tradice Československé republiky a její armády, k níž se přihlásili. 
Pro nás doma bylo  nesmírnou morální  posilou vědomí, že se hned od počátku okupace v zahraničí zformovalo reprezentativní československé státní vedení v čele s prezidentem a že se postupně v exilu  zformovaly československé vojenské orgány, s nimiž domácí odboj mohl navázat kontakt. Vůdčí politickou úlohu v tom nesporně sehrál právě Dr. Beneš. Bez jeho úsilí a úsilí jeho blízkých spolupracovníků by se Československo nestalo členem  vojenské protihitlerovské vítězné aliance. Dr. Edvard Beneš byl pro nás, kteří jsme vstoupili do vojenských složek domácího odboje, naším vrchním velitelem. Věřili jsme mu a nezklamal nás. Posilovala nás jeho poselství z Londýna, stejně jako slova Jana Masaryka, která  k nám přicházela po radiových vlnách. A velmi důležitá byla pro nás a naše spojení se zahraničím i pomoc  výsadků ze západu i z východu. V důsledku všeho toho můžeme konstatovat, že přes tragické události Mnichova československá armáda nepřestala existovat, nepřerušila svou kontinuitu, měla svého vrchního velitele a trvala dál jak ve svých zahraničních jednotkách, tak i doma v odbojových organizacích včetně naší. A co je důležité, bojovala za osvobození Československa jako nedílná součást vojenské spojenecké protihitlerovské aliance. A jsme hrdi na to, že jsme mohli k tomu jako příslušníci Zpravodajské brigády spolu s dalšími odbojáři svým dílem přispět. Současná česká armáda by si měla trvale připomínat všechny ty, kdo byli nositeli a pokračovateli  tradic  a plnili její úkoly  na domácí frontě.  Je to nedílná  součást její minulosti a tuto kapitolu nelze opomíjet.   
Je nutné se zmínit ještě o jedné věci. O otázce dodávek zbraní pro odboj, kterých, jak víme, byl zoufalý nedostatek. Na shoz zbraní jsme jako brigáda byli připraveni a dvakrát na základě vyslaného hesla v radiodepeši v pohotovosti na smluveném místě ho očekávali, avšak bez kladného výsledku. Je charakteristické, proč se tak stalo. O tom se zmínil prezident Beneš velmi brzo po svém návratu do vlasti při setkání s představiteli České národní rady a odboje. Přibližně zazněla tato slova: „Cítíme vůči vám velikou vinu. Slibovali jsme zbraně, vše jsme připravili, ale spojenci rozhodli jinak a museli jsme se podřídit.“
Připomeňme si pro ilustraci v této souvislosti osud členů České národní rady, kde byla ZB rovněž zastoupena, a dobře známou historii amerického generála Pattona. Zde spojenci také rozhodli. A spojenecké dohody rozhodly i o dalších poválečných  osudech Československa, jejichž součástí byly i poválečné osudy naší Zpravodajské brigády, které byly pro řadu našich příslušníků naplněny velkou hořkostí. Byly i oběti na životech.  To se týká i jiných odbojových organizací a stejně tak i velmi mnohých  příslušníků naší zahraniční armády. Zažili jsme jako oni i to, že za minulého režimu se o nás nesmělo psát, a když,  tak velmi opatrně a jen na okraj. Jak to kupodivu souzní  s tím, jak dnes opět  jiní, z jiného politického tábora, se zase  snaží z naší minulosti odboj buď vůbec  vymazat nebo snižovat jeho význam či jeho určitou  část zamlčovat. Minulostí se dá na zakázku velmi snadno manipulovat, zvláště když žijících očitých  svědků začíná kvapem ubývat…
Dnes na to vše již pohlížíme zpět s odstupem sedmi desetiletí  jako veteráni války vedené proti hitlerovskému nacismu, který se stal hrozbou pro celý tehdejší svět.

Každá společnost, jež nevnímá své historické kořeny, je zaslepená. Neví, co umožnilo její existenci a kam má tedy směřovat. Její „Quo vadis?“  je plné otazníků.
Čas ubral Zpravodajské brigádě na někdejším počtu jejích  příslušníků. Letos uplynulo už 70 roků od jejího vzniku. Proto považujeme za důležité  vydat svá svědectví o tom, co je podle nás tmelem národního společenství a jeho existence. Vlastenectví, respektující i jiné národy s jejich nezadatelnými právy,  spojuje lidi v jeden soudržný celek. Sobectví, konzumní chamtivost,  osobní lhostejnost či  zbabělost a partikulární zájmy společnost rozbíjejí. Společné sdílení ideových a mravních zásad,  jež uplatňoval prezident T. G. Masaryk,  pomáhalo národu uvědomit si  právě v době sociální a existenciální krize  své právo na život, vystoupit na jeho obranu a dává mu dnes i oprávnění na důstojné a respektované místo v demokratické Evropě.
Je velmi varující, co se  odehrává v ulicích  různých míst naší země, včetně žhářského aktu. Jsme velmi dobří pamětníci toho, jak podobnými pochody, které dnes mají i své silné  mezinárodní propojení, začalo to, co vedlo za ryčného doprovodu bubnů a píšťal a s hořícími pochodněmi  k mohutné erupci válečného zla, které zasáhlo celý svět.  Právě proti  němu  jsme se postavili na odpor a doufali, že po jeho potření se už nebude více  opakovat. A dnes si právem klademe otázku: Mýlili jsme se snad v našich nadějích? Tady nejde o dav frustrovaných  hlupáků, jak to 4. května 2009 zaznělo na vzpomínkovém shromáždění k Pražskému povstání z úst jednoho z vystupujících, jistě  v dobrém úmyslu. To je jen jeho část. Ta druhá část z nich jsou velmi chytří jedinci i s vysokým IQ a  s propracovanou teorií a ideologií. O to je to nebezpečnější. Měli  jsme možnost to  dokonale poznat.  

Nechceme mentorovat, jenom bychom byli rádi, aby se  ti, co přišli po nás,  a stejně tak i mladá generace, hlouběji  zamysleli nad našimi zkušenostmi a nad tím, co vzkazujeme.

Výbor historické skupiny Zpravodajská brigáda

 

PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!