Nacházíte se zde: Úvod
20.04.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Generál Antonín Mikuláš Číla, starodružiník

Email Tisk PDF

Když v úctyhodném věku 100 let umíral v roce 1983 jeden z legendárních zakladatelů České družiny na Rusi, doprovázeli jej na poslední cestě stovky přátel a příznivců vojenské historie, kteří nezapomněli na činy a zásluhy tohoto vzácného muže v průběhu jeho požehnaného a velmi plodného života.

Navždy si jej zapamatovali jako sokolského cvičitele, učitele tělesné výchovy a kreslení, nadaného výtvarníka, ale i jako statečného vojáka-starodružiníka, účastníka bitvy u Zborova, i všech bojů proti bolševikům na magistrále od Čeljabinska po Irkutsk, výtečného velitele pluku, brigády a divize, dekorovaného řadou vysokých řádů a vyznamenání. Má generace na něj vzpomíná jako na neohroženého člověka, který v dobách nesvobody a totality vždy hájil principy legionářské cti a soudržnosti, respektujícího masarykovské ideály demokracie a svobody. Tímto mužem byl dnes již notně zapomenutý brigádní generál Antonín Mikuláš Číla (posmrtně vyznamenaný v roce 1998 prezidentem Václavem Havlem nejvyšším oceněním České republiky – Řádem Bílého lva II. třídy), jemuž v osobnostních profilech vynikajících představitelů československého I. a II. národního odboje věnujeme naši poctu a uznání, přičemž si zároveň v květnu t. r. připomínáme i 25. výročí od generálova úmrtí.

Mladá léta a příchod do Ruska (1900-1914)
Antonín Mikuláš Číla se narodil 6. ledna 1883 v Nové Pace v prostředí jazykového i politického národnostního rozmezí na Jičínsku. Pocházel ze čtyř sourozenců; dětství neměl nijak radostné, neboť ve věku čtyř let ztratil matku. Tatínek se snažil dětem zajistit základní životní podmínky, sám však na všechno nestačil, takže výchovu částečně převzali příbuzní. Nakonec tíživou situaci vyřešil tím, že se oženil, ale k jeho vlastním dětem přibylo dalších šest, na což plat školníka v obecné škole nepostačoval. Malý Toník prožil školní léta v místních poměrech, učil se velmi dobře, avšak v jeho dvanácti letech jej postihla další tragédie – zemřel mu otec, živitel početné rodiny. Matka s deseti dětmi žila ve velké nouzi, dobří lidé pomáhali, jak se dalo, ale pro nedostatek finančních prostředků nemohl nadaný chlapec pomýšlet na středoškolská studia. Znovu však pomohli sousedé a známí a umožnili, aby Toník mohl jít do učení. V rodném městě byla silná hrnčířská tradice, takže rozhodování nebylo nijak obtížné, vyučil se hrnčířem a malířem porcelánu. Rád kreslil a maloval, ale také pilně cvičil ve zdejším Sokole, založeném podobně jako pražský v roce 1862.
Po vyučení se odhodlal díky svému výtvarnému nadání najít cestu do vyhlášené Odborné keramické školy v Bechyni, kde úspěšně vykonal přijímací zkoušky. V tomto krásném jihočeském městě prožil v letech 1900-1903 svá studia i léta dospívání. V průběhu studia byl uměním natolik přitahován, že dospěl k rozhodnutí se mu natrvalo věnovat. Po absolvování bechyňské keramičky bylo nutné rozšířit umělecké obzory, prosycené dobovou secesí, a získat další studijní zkušenosti. Přihlásil se ke studiu dekorativní a figurální malby na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde působil v ateliéru prof. Emanuela Dítě v letech 1903-1909. K profesím hrnčíře, keramika a kreslíře nyní přistoupila i další, poněkud společensky nejistá profese malíře-umělce z povolání. Mladý Antonín Číla pochopitelně tento obecně platný odsudek vnímal, zvláště když na škole i v pražském uměleckém životě kvetla avantgardní moderna, šířená fauvisty, expresionisty a kubisty z Paříže, Berlína a Mnichova. Návnadám však nepodlehl a volil ryze pragmaticky, protože s diplomem učitele kreslení a malby mohl existenčně zakotvit na kterémkoliv českém gymnáziu či na reálce, přičemž se dále mohl rozvíjet i jako výkonný umělec. Vedle uměleckých ambicí byl nadšeným sokolským cvičencem a propagátorem (vytvářel četné plakáty, diplomy, šibřinky), takže se nakonec v jeho případě propojil antický soulad duševní a fyzické harmonie v životní poslání.
Antonín Číla nechtěl být uměleckým bouřlivákem, ani netoužil po zapojení do proudu modernistických revolucionářů, a stejně tak postupovali i jeho bratři Bohumír a Otakar, kteří se stali akademickými malíři a restaurátory. Nelákala jej ani učitelská práce v domácím prostředí, hledal spíše možnosti uplatnění v zahraničí. V roce 1909 jej upoutala nabídka carských ruských orgánů, nabízejících českým sokolským činovníkům pracovní příležitosti v různých částech země, s přáním zavést český tělovýchovný model na ruských školách. Touha po velkém Rusku, osvoboditeli ujařmených slovanských národů, byla v českém národě od dob buditelských poměrně silně, byť nerealisticky zakotvena. Vlastenecky orientovaného Čílu tato možnost uchvátila a přihlásil se jako sokolský pracovník k cestě do Ruska. Pracovní uplatnění našel na gymnáziu v Oděse, kde jej přijali na místo profesora kreslení a tělocviku. Zároveň začal vyučovat v carské kadetce a na vojenském gymnáziu tamtéž. Brzy na sebe upozornil skvělými pedagogickými výsledky, zvláště když myšlenky Tyrše a Fügnera uvedl rychle do praxe. Založil v Oděse sokolskou jednotu, stal se jejím prvním náčelníkem a spolu se svými cvičenci se v roce 1912 zúčastnil VI. všesokolského sletu a závodů v Praze. Jeho jméno se šířilo městem a pronikalo i do vzdálenějších míst ruské říše. Vyvrcholením těchto sokolských aktivit se stal rok 1912, kdy car a jeho rodina pořádali v Petrohradě veřejná cvičení středoškolského žactva. V následujícím roce se podobná cvičení studentstva uskutečnila v Petrohradě znovu, tentokráte však Antonín Číla poznal Jeho Veličenstvo cara Mikuláše II. osobně, byl mu představen a převzal od něho své první vyznamenání – Medaili Za vzornou službu.

Válečná služba v České družině a v Čs. vojsku na Rusi (1914-1920)
Po vypuknutí 1. světové války v roce 1914 dospěl rakousko-uherský občan Antonín Číla k zásadnímu rozhodnutí: přihlásil se dobrovolně do carské ruské armády s úmyslem bojovat proti velkoněmeckým snahám v Evropě. Mezitím vyslyšel výzvy českých krajanských kolonií na Rusi, apelující na české a slovenské občany, aby pomohli národní věci a vzepřeli se habsburské monarchii. V srpnu 1914 přijeli do Oděsy čeští agitátoři České družiny Zdeněk Reimann z Petrohradu a Alois Tuček z Moskvy, kteří se pokusili získat pro vstup do národního vojska v ruských službách zdejší krajany. Na ustavující schůzi byla ustavena Oděská komise České družiny, za jejího předsedu byl jednomyslně zvolen Antonín Číla, jenž byl zároveň pověřen náborem v Nikolajevě a Chersonu. Celkem se mu podařilo získat prvních 25 dobrovolníků, kteří pod jeho velením vyčkávali dalších pokynů. Z Oděsy do ukrajinského Kyjeva odcházel s pocitem dobře vykonaného díla. Dne 25. srpna 1914 se pod jeho velením vydala na cestu skupinka 18 dobrovolníků (z původně přihlášených 42 členů - pozn. aut.), která počátkem září dorazila do Kyjeva, kde byla na základě rozkazu č. 7 dne 4. září 1914 oficiálně přijata za členy České družiny.
Velitel České družiny pplk. Lotocký nařídil, aby se z prvního transportu dobrovolníků z Petrohradu, Moskvy a Oděsy vytvořila I. rota, jejímž velitelem se stal kapitán Dmitrij N. Zembalevský. Starodružiníci absolvovali poměrně krátký výcvik ve střelbě a praktickém cvičení v poli, po němž následovala na den sv. Václava 28. září 1914 na Sofijském náměstí v Kyjevě slavnostní přísaha několika stovek dobrovolců. Antonín Číla byl přidělen jako řadový vojín-střelec do I. roty České družiny, ale pro nesporné kvality se stal zástupcem velitele 4. čety I. roty družiníků i členem jazykové komise pro povely a výcvik. Kromě toho se zapojil i do organizačních věcí družiníků a spolu s V. Čečenským vyzval ve známém časopise Čechoslovan (pro nedostatek finančních zdrojů zanikl v prosinci 1914 - pozn. aut.) naše sokolské krajany na Rusi, aby se přidali na stranu spravedlivého zápasu za obnovu národní identity. K Čílovým zásluhám mj. patří i zavedení oslovení „bratře“, které v Kyjevě mezi družiníky platilo za poctu a všeobecně se v mužstvu ujalo.
Kyjevské carské vojenské orgány vydaly v říjnu 1914 rozkaz k přesunutí 749 příslušníků České družiny na frontu do Haliče, aby se zařadili do sestavy III. armády pod velením generála Radka Dimitrijeva. Vysláním České družiny do pole bylo mravním závazkem, přesahujícím veškerou loajalitu k bývalé domovině, neboť tímto krokem vypověděli družiníci Rakousko-Uhersku válku. Družiníci, soustředění ve čtyřech rotách, se od příchodu na frontu rozdělili do půlrot, sloužících ve všech ruských divizích, a podle nařízení vrchního velení byli používáni k výzvědným účelům, zejména v místech, kde proti nim stály rakousko-uherské pluky. Právě v tomto momentě se ukázalo, jak se dá tvůrčí a umělecká činnost dokonale využít ve prospěch výzvědné činnosti, neboť A. Číla dokázal díky svému kreslířskému talentu detailně zobrazit nepřátelské linie, za což byl zaslouženě odměněn Medailí Za chrabrost IV. stupně. Antonín Číla se v úseku jihozápadní fronty zúčastnil na konci roku 1914 většiny bojových operací v rámci 21. arm. sboru a 44. pěší divize v úseku Machové, Bochně, Kajmu, Bierzanova u Tarnova, včetně pozdějšího ústupu carské armády v květnu 1915 z polské Haliče přes Karpaty až k Brestu Litevskému. Při jedné z těchto ústupových akcí byl nedávno povýšený desátník Číla raněn, načež došlo k jeho přesunu do zátylí a hospitalizaci v Kyjevě, po němž následovala zotavená v Oděse. Zde v budově místní sokolské jednoty pořádal a vedl kurz předvojenské výchovy a přirozeně se věnoval i cvičení. Dne 18. května 1915 byl Antonín Číla armádním rozkazem jihozápadního frontu č. 647 (spolu s J. Syrovým a J. J. Švecem - pozn. aut.) povýšen do hodnosti praporčíka, což bylo vůbec poprvé, kdy čeští vojáci obdrželi ruskou důstojnickou hodnost, bez předchozí důstojnické hodnosti dosažené v rakousko-uherské armádě. Zároveň byl přidělen do velitelské funkce jako mladší důstojník I. roty, přičemž byl v průběhu dvou let několikrát za vynikající bojové a velitelské činy vyznamenán. Byla to právě I. rota, která nesla titul „rota georgievská“, neboť ke dni 31. prosince 1915 byla dekorována 114 svatojiřskými kříži a medailemi, což představovalo téměř plný počet důstojníků a mužstva, dekorovaných za chrabré činy těmito vysokými poctami.
Na počátku roku 1916, kdy se Česká družina zformovala na 1. čs. střelecký pluk, docházelo k náboru zajatých tarnovských Čechů a Slováků, hlásících se jako dobrovolníci do zamýšleného početního stavu čs. armády na Rusi. Ruští velitelé pověřili A. Čílu, aby převzal výcvik první čety, sestávající se ze 42 členů, kteří se po výcviku a slavnostní přísaze hrdě nazývali novodružiníky. Krátce nato došlo z rozkazu velitele Družiny č. 191 k pokynu, aby byl zřízen tzv. „sokolský oddíl“, skládající se z elitních příslušníků mužstva. Hlavním výcvikem „Sokolů“ byl pověřen A. Číla. Ke konci dubna se vydala 1. rota pod Čečkovým velením do Karpat, kde se zařadila do sestavy 21. arm. sboru, rozloženém u Medzilaborců, přičemž svou výzvědnou a pátrací činnost konala v rámci 33. a 44. pěší divize. Po reorganizaci České družiny do dvou pluků (vytvořena Čs. střelecká brigáda) byl jmenován velitelem 12. roty I. čs. střeleckého pluku a po vytvoření 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova se stal velitelem jeho 7. roty. Po návratu k jednotce se v dubnu roku 1916 stal členem vojenského komitétu II. valného sjezdu delegátů Svazu československých spolků na Rusi, konaného ve dnech 25. 4. – 1. 5. v Kyjevě. Jak bylo v ruských poměrech zvykem, museli čeští vojáci přijmout též pravoslavnou víru, což se na konci roku projevilo i druhým jménem Antonína Mikuláše Číly.
Bojů u Zborova a Travotluk v roce 1917 se zúčastnil jako velitel 7. roty 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova na Rusi (jeho bojovými druhy byli např. L. Svoboda a K. Klapálek –pozn. aut.), načež se stal velitelem 1. praporu a později i zástupcem velitele pluku. Po kratším odpočinku se v zámeckém prostředí hraběte Karvického setkali v srpnu 1917 bráškové s prof. T. G. Masarykem, který jim přišel osobně poděkovat za skvělou práci v poli i za propagaci čs. vzájemnosti. Po vzniku Čs. armádního sboru na Rusi (přejmenovaného od 1. ledna 1918 na Čs. vojsko na Rusi), ústupu čs. vojska z Ukrajiny směrem k Sibiři a vypuknutí protibolševického tažení se pluk stal součástí tzv. Čeljabinské skupiny, jíž velel plk. S. N. Vojcechovský. Ve dnech 20. – 23. 5. 1918 probíhal v Čeljabinsku sjezd vojenských zástupců čs. legií, jehož se zúčastnil za důstojníky 3. pluku A. M. Číla. Zde se radili, jakou vojenskou strategii zvolit a jak postupovat vůči sovětům, přičemž pověřili Čílu úlohou vyjednavače. Na podmínky odzbrojení, navržené bolševiky, nemohlo v konci května 1918 velení Československého vojska na Rusi z pochopitelných důvodů přistoupit. Výsledkem se stala četná bojová vystoupení čs. legií v rámci tzv. Penzenské a Čeljabinské skupiny. V rámci I. divize pluk úspěšně bojoval v Čeljabinsku (A. M. Číla město znovu dobyl bez jediného padlého čs. vojáka - pozn. aut.), na Urale, u Zlatoustu, Trojicka a zejména obsazoval železniční stanice u Kyštýma, Kuzinu, na trati Tjumeň-Jekatěrinburk, Tavatuje, Věrch-Nějvinsk apod. Ve dnech 23. – 26. července vedl Číla se svým oddílem útoky po východouralské trati, kde sváděli urputné boje s bolševiky. V ranních hodinách 26. července vítězně vkročili do Jekatěrinburku, a právě jejich akce patřila k velkým úspěchům bojové strategie a taktiky. Vedle nepřetržitých bojů, zvláště s bolševickou Rudou armádou, a diplomatických jednání prožil A. M. Číla ve chvílích odpočinku v Jekatěrinburku, jehož byl velitelem, i velmi radostné okamžiky, seznámil se zde se svou vzácnou životní družkou Ninou Krukovskou (svatba se konala v květnu 1920 ve Vladivostoku - pozn. aut.).
Po získání pozic ve městě i na trase Sibiřské magistrály od Uralu po Vladivostok byl A. M. Číla 22. srpna 1918 povýšen na kapitána a 18. prosince téhož roku do hodnosti majora. V témže roce se mu dostalo velkého uznání, neboť byl z rozhodnutí britského krále Jiřího V. poctěn Řádem Za vynikající službu (D.S.O.), čímž se zařadil mezi deset čs. důstojníků, jimž byl tento vysoký řád v letech 1918-19 udělen (plk. K. Kutlvašr, plk. L. Prchala, plk. K. Voženílek, plk. L. Krejčí, plk. R. Medek, pplk. J. B. Wuchterle, pplk. M. Němec, pplk. V. V. Klecanda, pplk. B. D. Všetička a mjr. dr. ing. J. Čermák - pozn. aut.). Dne 1. ledna 1919 došlo k zásadní reorganizaci Čs. vojska na Rusi. 6. ledna byl A. M. Číla jmenován do hodnosti podplukovníka a určen zatímním velitelem pluku, načež od března do května převzal funkci velitele Čs. 3. střeleckého pluku. V červnu 1919 byl jmenován velitelem 10. střeleckého pluku (od roku 1920 Pěšího pluku 10 Jana Sladkého Koziny), spadajícího do III. čs. divize, s nímž hájil sibiřskou magistrálu u Kamrčagy, od srpna bojoval v okolí Krasnojarska. Po dobytí města se stal velitelem jeho i čs. posádky, a tam setrvali do počátku ledna 1920, kdy je vystřídali bolševici. A. M. Číla velel rovněž zadním vojům a byl v únoru 1920 v Irkutsku určen velitelem této stanice, a zároveň pověřen zásadním diplomatickým a vojenským úkolem: střežit zlatý carský poklad a předat jej do rukou sovětů, které převzaly od 25. 1. 1920 vládu nad Irkutskem od umírněného socialistického Politického centra – celkem se jednalo o 48 vagonů zlatých mincí a surového ryzího zlata. Na základě úmluvy mezi čs. armádním velením a bolševickou vládou předával jako velitel za českou stranu 1. března 1920 tento poklad pod dozorem komisařů orgánům sovětské státní moci. Posléze opustil jako poslední Irkutsk a se svými oddíly dorazil 18. května 1920 do Vladivostoku, kde se 1. června nalodil jako velitel transportu s mužstvem (2000 mužů + 40 žen) na americkou loď Edellyn. Do vlasti dorazili v srpnu 1920.

Kariéra v čs. armádě (1920-1938, 1945-1948)
Návrat do vlasti nebyl vůbec jednoduchý, šest krutých válečných let se podepsalo na zdraví, zejména starodružiníků. Přišly ovšem i jiné problémy, které vyústily v celkovou skepsi z poválečného vývoje, zvláště když do života legionářů pronikaly četné nesváry i názorové rozdíly, projevené mj. vznikem několika legionářských jednot a organizací. Plukovník pěchoty Antonín M. Číla v čs. armádě zakotvil natrvalo. Nejprve byl v říjnu 1920 jmenován velitelem Pěšího pluku 10 Jana Sladkého Koziny v Brně, od roku 1921 se stal členem zastřešující organizace s celostátní působností: Československé obce legionářské (založena 15. 1. 1921) a později vstoupil i do Kruhu starodružiníků, hájícího zájmy brášků-zakladatelů České družiny. V lednu 1922 byl MNO jmenován velitelem 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě (setrval zde do roku 1928), načež absolvoval kurz pro vysoké důstojníky a generály École supérieure de guerre v Paříži. Po jeho absolvování jej MNO povýšilo do hodnosti brigádního generála (od 28. 6. 1923) se zatímním určením ve funkci velitele 4. pěší divize v Hradci Králové (definitivně ji převzal brig. gen Ludvík Krejčí - pozn. aut.). Zcela mimořádného ocenění se generálovi Čílovi dostalo v roce 1924, kdy jej za mimořádnou odvahu ve válečných letech 1914-1918 poctila lotyšská vláda nejvyšším státním oceněním: Vojenským řádem Lačplesise (Medvědobijce) II. třídy (tímto vzácným řádem, udělovaným pouze v letech 1920-1928, bylo v této třídě dekorováno 61 nositelů – 18 domácích a 43 zahraničních osobností - pozn. aut.).
V letech 1928-1934 působil jako zástupce Zemského vojenského velitelství v Brně (v té době vykonával velitelský post arm. gen. Sergej N. Vojcechovský) a v letech 1934-1938 zastával funkci předsedy Odvolacího kárného výboru MNO v Praze. V roce 1938 došlo ke generálově penzionování, ale během květnové a zářijové mobilizace branné moci byl znovu povolán a pověřen funkcí velitele oblasti 5. armádního sboru v Trenčíně. Po 15. 3. 1939 a následném vzniku Protektorátu Böhmen u. Möhren se v rámci možností a věku zapojil do domácího ilegálního odboje, byť jako vysoký legionářský představitel starodružiníků byl systematicky hlídán německými bezpečnostními orgány. Po vypuknutí Pražského povstání v květnových dnech roku 1945 se zúčastnil (spolu se svými syny Jiřím a Mikulášem) některých akcí v Praze XVIII.-Dejvicích, souvisejících s operační i štábní činností, zvláště v okolí bývalé Buštěhradské dráhy a dejvického nádraží. Poválečná reaktivizace generála A. M. Číly do řad čs. armády vzhledem k věku již nenastala; o to více se mohl věnovat úkolům v obnovené Československé obci legionářské, jež vyplynuly z nových politických poměrů.
Od roku 1945 až do své smrti působil jako předseda Kruhu starodružiníků, což po nástupu komunistů k moci znamenalo značné sebeobětování. V této historicky záslužné činnosti osobně svým postojem veřejně deklaroval připomínku významných událostí ze života čs. legií v letech 1914-1920, když kladl věnce a kytice k hrobům bratří či je vyprovázel na jejich poslední cestě. Pravidelně se zúčastňoval všech akcí, totalitnímu režimu nepohodlných (účast u hrobu T. G. Masaryka v Lánech, u pravoslavného chrámu v Resslově ulici, kde hrdinně padli čs. parašutisté nebo na pietních setkáních, pořádaných každoročně v listopadu velvyslanectvími a vojenskými přidělenci Francouzské republiky a Spojeného království Velké Británie a Severního Irska, Kanady, Austrálie, Nového Zélandu, Indie a Jižní Afriky u příležitosti Dne válečných veteránů s hrdiny I. a II. národního odboje na pražských Olšanských hřbitovech), čímž dával jasně najevo, že vzdor časovému posunu některých akcentů se jedná o stejný boj, do něhož dobrovolně vkročil již v roce 1914.
Když v roce 1946 Ústřední sekretariát ČSOL zahájil přípravy, věnované událostem 30. výročí památné bitvy u Zborova, zaměřil se na přenesení nových ostatků Neznámého hrdiny od Zborova do Prahy i o vydání Pamětních zborovských medailí, což vše shodně zapadalo i do rámce konání IV. manifestačního sjezdu ČSOL. Velitelem manifestačního průvodu legionářských pluků Prahou se dne 6. července 1947 stal bratr generál Antonín M. Číla, který také šel v čele bratří-starodružiníků. Posléze na Václavském náměstí vystoupil na tribunu a pronesl před padesátitisícovými řadami legionářů uvítací projev, věnovaný prezidentu dr. Edvardu Benešovi a jeho choti, vládě, čs. a zahraniční generalitě.Tehdy nikoho nenapadlo, že příslušníci všech druhů národního odboje půjdou v průvodech, nadšeně pozdravováni obyvateli hlavního města naposledy a spolu se znovu setkají v historických legionářských uniformách, pokrytých řády a vyznamenáními až po dvacetileté odmlce v prvomájovém průvodu v roce 1968 v Praze na Příkopech, kde budou s novými nadějemi v lepší budoucnost vzdávat hold svému bývalému spolubojovníkovi, armádnímu generálu a prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi.

Léta nesvobody a osobního vzdoru (1948-1983)
Po komunistickém puči v únoru 1948 nastala likvidace všech nejlepších synů a dcer národa. První na ráně byli ti, kteří kdy v minulosti vzdorovali osudu se zbraní v ruce: příslušníci I. a II. národního domácího i zahraničního odboje. Antonín M. Číla byl zbaven generálské hodnosti, degradován na vojína v záloze, zbaven reprezentačního bytu a hrozila mu eskortace za hranice Prahy. Daleko horší bylo, že se ocitl bez finančních prostředků, neboť jeho starobní důchod byl značně zkrácen. Zachránila jej láska k umění a vzhledem ke svému vzdělání začal malovat a kreslit drobnější obrázky, které ještě někteří z nás dobře pamatují za výlohami či uvnitř obchodů, patřících n. p. Starožitnosti (v současnosti se na českých aukcích s uměním objevují obrazy s loveckými zátišími od generálova bratra, akad. malíře a grafika Otakara Číly 1894-1977 - pozn. aut.). Další životní rána jej potkala v roce 1961, kdy ovdověl (s manželkou vychovali dceru a dva syny). V období tzv. Pražského jara roku 1968 se dostalo Antonínu M. Čílovi určité satisfakce, když mu byla vrácena hodnost brigádního generála. Podobně jako při oslavách 20. a 30. výročí bitvy u Zborova, byl rovněž členem přípravného výboru, zabývajícího se myšlenkami oslav 50. výročí těchto dějinných událostí. Bohužel, sovětská okupace v srpnu 1968 učinila těmto i jiným historickým výročím československé státnosti na dalších dvacet let přítrž. Poslední velkou funkci na sebe vzal legendární velitel, když se stal v letech 1973-1983 předsedou neoficiální Historické komise legionářů.

Generálovo rozloučení s paní Hanou Benešovou
Když se normalizační Prahou na přelomu listopadu a prosince 1974 roznesla šeptaná zpráva o skonu choti prezidenta Budovatele, čestné předsedkyně Československého červeného kříže a první dámy republiky paní Hany Benešové, byly komunistická státní moc a režimní represivní orgány v čele s StB v plné pohotovosti. V té pohnuté době žilo ještě několik starodružiníků a desítky příslušníků legionářského bratrstva, jichž se tato zpráva dotýkala přirozeně nejvíce.  Stěžejní úloha kolem přípravy posledního rozloučení padla na předsedu starodružiníků i předsedu Historické komise legionářů brig. gen. Antonína Mikuláše Čílu. Vyplývalo to nejen z generálova postavení ve společnosti, ale především z obecně známých a pravidelných setkání, konaných s paní H. Benešovou v Loretánské ulici na Hradčanech, která udržoval v letech jejího osamění (1948-1974), čímž udržoval onu pomyslnou prvorepublikovou a poválečnou kontinuitu, vážící se k odkazu I. a II. československého národního odboje.
Poslední rozloučení s paní Hanou Benešovou se konalo 7. prosince 1974 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích. Nad jejími ostatky pronesl hlavní projev brigádní generál Antonín Mikuláš Číla. Vzhledem k závažnosti tohoto smutečního projevu, jenž byl krátce po skončení obřadu okamžitě přepsán a ihned kolportován, uveďme jej poprvé v celém znění:

Ženu statečnou kdo nalezne…
Tak stojí v Písmu
Ženu statečnou kdo nalezne
Paní Hana Benešová, s níž se dnes loučíme navždy, odešla od nás ve vysokém, požehnaném věku, když vyplnila svá celoživotní poslání. Odešla, požívajíc všeobecné úcty, jako žena krásných vlastností a jako žena statečná, jako žena samou Prozřetelností nám seslaná. Byla manželkou a spolupracovnicí prezidenta ČSR dr. Edvarda Beneše a měla přístup k nejvážnějším poradám o naší státní budoucnosti. Její přívětivá, ušlechtilá, důstojná, přímo vznešená povaha, vzbuzovala v každém prostředí a za každých okolností ovzduší důvěry, nadějí a síly pro náš zápas za české právo, pravdu a svobodu. Po léta byla andělem strážným kladných stránek našeho odboje v prvé i druhé světové válce a s největší obětavostí věnovala se všemu, co mohlo přiblížiti a uskutečňovati úspěšné výsledky našeho úsilí.
Ta mrtvá paní vytrpěla mnoho. Zažila neúspěchy – zklamání! Viděla zblízka bídu lidí, zkázu civilizace. Viděla hroutiti se hranice států, i těch nejmocnějších. Zanikaly monarchie s tradicemi tisíciletými. Zmíraly životní síly celých národů a generací. Paní Hana nikdy neztratila důvěru v naše konečné vítězství a zůstala věrna svému poslání – poslání ženy statečné, oddané vlasti a svému národu.
Vzácná, drahá  naše sestro Hano – jménem všech dosud žijících bratří legionářů z Ruska, Francie, Itálie a Srbska – loučím se s Tebou a z hloubi srdce děkuji Ti za vše, čím jsi k vítězství našich zbraní a naší diplomacie přispěla. Tvoji památku zachováme jako čistou a nejkrásnější vzpomínku na Tebe a Tvého manžela Edvarda. Klid a mír Vám oběma!
Vaší světlé památce věrni zůstaneme!
Poslední pozdrav! Poslední s Bohem! Věčná paměti!


Brigádní generál Antonín Mikuláš Číla zemřel 31. května 1983 v Praze. Pohřeb zakládajícího člena České družiny, jenž byl jejím nejstarším bráškou nejen věkem, ale především délkou účasti v legionářském vojsku na Rusi, bývalého velitele měst v Jekatěrinburku, Krasnojarsku, Irkutsku, velitele 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, 10. střeleckého pluku Jana Sladkého-Koziny, Pěšího pluku 10 v Brně, 8. pěší brigády ve Vysokém Mýtě a 4. pěší divize v Hradci Králové, se konal 8. června 1983 ve velké obřadní síni krematoria v Praze-Strašnicích za  mohutné účasti občanstva i za bedlivého dozoru státních a policejních orgánů. U katafalku stáli čestnou stráž bráškové v historických uniformách. Na úvod zazněly zakázané a doslova vyvzdorované Biblické písně v podání sólisty opery Národního divadla Eduarda Hakena. Nad generálovými ostatky pronesl poslední legionářský pozdrav bratr plukovník Jindřich Suška. Po něm mu vzdal poslední poctu jménem příslušníků II. národního odboje a novopackých rodáků bratr Josef Ulrich. Za zvuků večerky, s níž se loučili bráškové s padlými kamarády na frontách obou světových válek, se vydal bratr-generál A. M. Číla na cestu věčnosti a je pochován mezi svými věrnými brášky-legionáři v oddělení pravoslavné-ruské části pražských Olšanských hřbitovů.

Řády a vyznamenání brig. gen. Antonína Mikuláše Číly
čs. Řád Sokola s meči (Řád Štefánikův), udělen 1919
čs. Válečný kříž 1914-18 se čtyřmi lipovými ratolestmi na stuze, udělen 1919
čs. Revoluční medaile, na stuze se štítky: ČD, Zborov – Sibiř, udělena 1920
čs.. Mezispojenecká medaile Vítězství 1914-18, udělena 1920
čs. Pamětní odznak pro československé dobrovolníky z let 1918-1919, udělen 1938
čs. Pamětní medaile 3. střeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova, udělena 1947
čs. Zborovská pamětní medaile, udělena 1947
čs.. Pamětní medaile 10. střeleckého pluku Jana Sladkého-Koziny, udělena 1947
čs.. Medaile Za zásluhy o obranu vlasti, udělena 1968
český Řád bílého lva (vojenské skupiny) II. třídy, udělen 1998
ruský Řád sv. Stanislava s meči a mašlí III. třídy, udělen 1918
ruský Kříž sv. Jiří IV. stupně s vavřínovou ratolestí na stuze (matr. č. 196835), udělen 1915
ruský Kříž sv. Jiří III. stupně za bitvu u Zborova, udělen 1917
ruská Medaile Za chrabrost IV. stupně (matr. č. nečitelné), udělena 1916
ruská Medaile Za horlivost, udělena 1915
ruská Medaile Za vzornou službu, udělená carem 1913
ruský Odznak oděské skupiny České družiny, udělen 1914
lotyšský vojenský Řád Lacplesise (Medvědobijce) s meči II. třídy – Lacplesa Kara Ordenis (De L´Ordre Militaire du Láčplésis), udělen 1924
britský Řád Za vynikající službu (Distinguished Service Order, D.S.O.), udělen 1918
francouzský Řád Čestné legie V. stupně (Legion d´Honneur-Chevalier), udělen 1920
francouzský Odznak École supérieure de guerre de Paris, udělen 1923
italský Válečný kříž (La Crocce al Merito di Guerra), udělen 1920

PhDr., Mgr. Zbyněk M. Duda    

Prameny a literatura
Archiv VHA a VHÚ AČR Praha, Čechoslovan 1914, Sborník Čechoslovana 1915, Čechoslovák 1915, Československý deník 1917-18, Československý deník 1918-20, Věstník Čs. vojsk Dálného východu 1919-20, Archiv autora a jeho rodiny, Archiv – pozůstalost brig. gen. Antonína M. Číly, Archiv ing. arch. Jiřího a Hany Čílových a jejich rodin
Album reprezentantů všech oborů veřejného života Česko-Slovenského: Umělecké nakladat. J. Ziebrdlicha, Praha 1927
Československý biografický slovník, heslo Antonín Mikuláš Číla, Encyklopedický institut ČSAV, Academia Praha 1992
Z. M. Duda: Britské řády a dekorace, Antique, roč. V. č. 10-11/1998, Praha
Z. M. Duda: Kronika osobností – profily významných představitelů I. a II. národního odboje, uveřejňované v Kaleidoskopu roč. II. + III./2007-08, č. 1-4, Praha
Z. M. Duda: Životní osudy sbor. gen. ing. A. Vicherka (1892-1956), II. přepracované vydání,  v současnosti připravováno do tisku 
Radola Gajda: Moje paměti, Bonus
A Memorabilia, Brno 1996
P. J. Kuthan: články věnované činnosti československých legií na Rusi v letech 1914-20, uveřejňované v Kaleidoskopu roč. I./2006 č. 2, II. + III./2007-08, č. 1-4, Praha
Památník IV. Manifestačního sjezdu Československé obce legionářské v r. 1947, vyd. ČSOL Legerova 22, Praha 1948
K. Pichlík, B. Klípa, J. Zabloudilová: Českoslovenští legionáři (1914-1920), Mladá fronta, Praha 1996
Vojtěch Prášek: Česká družina, nákl. Československého legionáře, Praha 1934
Prokop Toman, Prokop H. Toman: Nový slovník československých výtvarných umělců I.-II. - heslo Antonín Mikuláš Číla, nakl. Rudolf Ryšavý, Praha 1947
Josef Tomeš a kol.: Český biografický slovník XX. století I-III. - heslo: Antonín Mikuláš Číla, Paseka, Praha 1999

 

Komentáře a dotazy k produktu  

 
# Generál Mikuláš ČílaFrantišek Vejr 2015-11-01 10:34
Uvítal bych úplné zpracování tohoto úžasného období včetně života Antonína Mikuláše Číly. V jeho rodném domě v Nové Pace žije Blanka Čílová, neteř, velice ušlechtilá žena, která je jednou z posledních žijících příbuzných.
František Vejr
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# Gen. Číla a komise r.1920Ludmila Píšová 2016-03-03 18:30
Dobrý den,
prosím, dá se někde dohledat, kdo byl třetím Čechoslovákem vedle M.Číly a Fr.Nováka v komisi, která v Irkutsku 1.3.1920 předala ruský státní zlatý poklad sovětům? Můžete mi v tom pomoci?
Děkuji, L.Píšová
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# Generál Antonín Mikuláš Číla, starodružiník - Historicky KaleidoskopAida 2019-01-18 11:21
Spot on with this write-up, I seriously think this site needs
much more attention. I'll probably be back again to read more, thanks for the advice!

viagra coupons: http://www.honghai129.com/home.php?mod=space&uid=34104&do=profile&from=space
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# Generál Antonín Mikuláš Číla, starodružiník - Historicky KaleidoskopAlfie 2019-01-25 08:59
I've been surfing on-line greater than three
hours as of late, but I never found any interesting article like
yours. It is lovely price enough for me. Personally, if all web owners and bloggers made good content material
as you probably did, the internet will probably be a lot more useful than ever before.
viagra without a doctor prescription: https://www.soundboard.wiki/wiki/What_You_Can_Learn_From_Tiger_Woods_About_Viagra_Pill
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 
 
# Generál Antonín Mikuláš Číla, starodružiník - Historicky KaleidoskopTobias 2019-04-15 18:20
Very quickly this website will be famous amid all blog people, due to it's pleasant content

my web site - Viagra Piller: http://www.viagrapiller.nu
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!