Nacházíte se zde: Úvod
10.12.2019
  • Zvětšit velikost písma
  • Výchozí velikost písma
  • Zmenšit velikost písma

Historicky Kaleidoskop

Plukovník jezdectva Věnceslav Václav Krejčiřík, starodružiník

Email Tisk PDF

Při studiu politických a vojenských osobností československých a českých dějin 19. a 20. stol. se častěji setkáváme se jmény, které se výrazně zapsaly svými činy do paměti národa. K zapomenutým osobnostem, jež formovaly vojenský odboj v roce 1914 na Rusi a bojovaly za českou národní samostatnost v čsl. legiích patřil zakládající člen České družiny v Kyjevě, V. V. Krejčiřík.

 

Kdo byl tento čestný muž, statečný voják a vlastenec, který aspiroval na generálský post čs. armády, ale svou činnou službu v ní ukončil  předčasným penzionováním?
Věnceslav Václav Krejčiřík se narodil 28. června 1887 rodičům Aloisi a Filomeně Krejčiříkovým v Bedihošti u Prostějova, v zemi Moravskoslezské. Studoval na Zemské vyšší státní reálce v Jevíčku a po maturitě na Hospodářské akademii v Táboře. Po ukončení studií nastoupil dne 1. 10. 1908 jako jednoroční dobrovolník v c. a k. rakousko-uherské armádě v hodnosti vojína u 54. pěšího pluku v Olomouci, kde setrval do 30. 11. 1909. Posléze odešel do Polska, kde jako agronom se stal správcem na statcích knížete Lubomirského. V roce 1912 si pronajal dva dvory v Tuchovicích na Ukrajině, přičemž se věnoval i chovu koní. Když vypukla 1. světová válka, prodal svůj majetek v Polsku a veškeré peníze věnoval nově vytvořené České družině v Kyjevě, do níž dobrovolně vstoupil v hodnosti vojína dne 1. 8. 1914. Stal se tak jedním z mála českých vlastenců, které pro jejich bojové nadšení za svobodu národa označujeme termínem: starodružiník-legionář.
Po splnění dvou základních podmínek: žádosti o ruské občanství a přestupu k pravoslaví **(1) se V. V. Krejčiřík dne 15. 1. 1915 stal platným členem České družiny, do níž v březnu 1915 vstoupil jako dobrovolec v záložní rotě. O měsíc později byl převeden do 4. roty, přináležející do sestavy III. ruské armády, jíž velel gen. R. Dimitrijev. S ní se zúčastnil všech rozvědek a bojů proti německé, rakouské (české), maďarské a bulharské armádě.
Čtvrtá rota, která jako první pocítila rány německého nástupu u Gorlice byla od 16. dubna 1915 rozdělena mezi 9. pěší divizi; první půlrotu (pod vedením por. Licinského a prapor. Prokopce) a 61. pěší divizi, u které působila druhá půlrota, vedená prapor. J. I. Vilímkem **(2.). Obě tyto divize odolávaly náporu Němců a snažily se zabránit jejich rychlému proniknutí k Jaslu, odkud postupovaly s 10. arm. sborem, v níž byla i druhá půlrota 4. roty vedená prapor. Křižanovským. S touto půlrotou, převedenou pod štáb 3. Kavkazského korpusu postupoval i V. V. Krejčiřík, ale brzy se jeho půlrota ve vsi Kulně, za Sanem (severně od Ležajska a Sieňavy) rozrostla do roty, kde ji znovu převzal por. Licinský. Rota přešla pod 10. arm. sbor, kde střídavě působila u 31., 61. a 63. pěší divize.
Starodružiník V. V. Krejčiřík se zúčastnil frontových bojů na Sanu (mezi Bugem a Vislou) až k Lublínu, odkud se 4. rotou v ústupu pokračoval k Brestu Litevskému. Během bojů na Sanu, byl za velmi nebezpečnou a úspěšnou rozvědku poprvé vyznamenán, když mu byl 11. 6. 1915 udělen Kříž sv. Jiří IV. stupně; v červnu téhož roku byl jmenován desátníkem. Teprve v srpnu 1915 dal nový velitel III. armády gen. Leš rozkaz, aby příslušníci 3. roty odešli z řad 42. pěší divize na zasloužený odpočinek. Po jeho ukončení byla rota poslána k 31. arm. sboru, jenž ji připojil k 27. pěší divizi s úkolem chránit úsek jižně od Oginského kanálu, kde společně čeští dobrovolci bojovali se 46. plukem donských kozáků v těžkém močálovitém kraji chvorožčenských blat. Od 7. 12. 1915 byla 3. rota přidělena ke 106 Ufimskému pluku u něhož spolu s ruskými rozvědčíky tvořila „zvláštní oddíl plk. Zykova“. Zároveň rota udržovala spojení s 5. rotou pod velením podpor. S. Čečka, aby společně docílila stmelení se 3. Kavkazským sborem, zatímco 4. rota byla od 12. srpna 1915 přidělena ke 24. arm. sboru, jenž ji dal k dispozici veliteli 48. pěší divize gen. Novickému. V této sestavě pak rota působila až do 6. února 1916. Příslušníkům České družiny se za dosavadní bojové zásluhy dostalo zvláštního uznání, neboť dne 31. 12. 1915 byli rozkazem č. 524 přejmenováni na 1. Československý střelecký pluk.
V. V. Krejčiřík se na jaře roku 1916 ocitl se 4. rotou v Haliči, kde v úseku jihozápadní fronty operovala VlII. armáda pod velením gen. A. A. Brusilova. Byl přidělen k 26. pěší divizi, s níž se připravoval na zdárnou letní ruskou ofenzívu. Při jednom z útoků u městečka Lachoviče utrpěl rozvědčík Krejčiřík své první zranění (průstřel levé ruky); v dubnu byl po uzdravení vyznamenán Křížem sv. Jiří III. stupně. Dne 6. 4. 1916 byl zapsán na seznam 2. Čsl. střeleckého pluku a přidělen ke 2. rotě a za tři dny po té, byl za své hrdinné bojové činy povýšen do hodnosti četaře. Dne 6. 5. 1916 mu byl udělen prestižní Řád sv. Vladimíra s meči a s mašlí III. stupně a vzápětí, dne 8. 6. 1916 byl jmenován vrchním velitelem Západní fronty - do první důstojnické hodnosti - praporčíkem pěchoty a zároveň jmenován mladším důstojníkem a velitelem 2 roty. V červenci 1916 bylo Krejčiříkovo jméno znovu pochvalně citováno v Nejvyšším rozkazu č. 77 „za hrdinství v boji s nepřítelem“ a potvrzeno jeho jmenování praporčíkem pěchoty.
Dne 20. 1. 1917 byl V. V. Krejčířík povýšen do hodnosti podporučíka a 13. 3. 1917 byl povýšen na poručíka. Dne 9. dubna 1917 byl vyslán z rozkazu pluk. N. P. Mamontova do Petrohradu v čele hlídky s úkolem, aby zatkli agrárního poslance J. Düricha, zastánce Kramářovy slovanské politiky, obviněného z několika zločinů a urážky T. G. Masaryka. V květnu byl převeden ke 2. Čsl. střeleckého pluku, vzniklému v prosinci 1916 ze starodružiníků a nově zařazených českých zajatců do 11. roty, jíž se v konci měsíce stal jejím dočasným velitelem. V červnu 1917 se všechny roty 2. Čsl. střelec. pl. poprvé spojily, aby se s dalšími dvěma čsl. pluky zúčastnily tzv. Kerenského ofenzívy, která pro legie skončila prolomením nepřátelské fronty v bitvě u Zborova. V červenci převzal velení celého pluku kpt. R. Gajda **(3.) a pod jeho vedením se 2. 7. 1917 Krejčiřík s 11. rotou zúčastnil bitvy u Zborova, v níž si počínal velmi srdnatě, neboť v bitevní vřavě dokázal rychle napravit chyby ruských velitelů na jižním úseku fronty. Svým zákrokem prorazil na pravém křídle rakouské oddíly a zahnal je hluboko do jejich týlu. Rázným zakročením se mu podařilo ze sevření osvobodit 8. rotu, vedenou por. J. J. Švecem, aby vzápětí přešel s některými oddíly 2. pluku pod Gajdovým velením do energického a úspěšného útoku, čímž donutili nepřítele za cenu značných materiálních a lidských ztrát k ústupu u Tarnopole. U Zborova došlo ke druhému, tentokráte vážnějšímu Krejčiříkovu zranění, když jej střepina granátu zasáhla do prsou. Od srpna 1917 nesl za výsledky v bojích na Ukrajině 2. čsl. střelec. pl. čestný název: „Jiřího z Poděbrad“.
Za mimořádný a velitelsky odvážný bojový čin byl dne 12. 10. 1917 V. V. Krejčiřík jako druhý Čech z rozhodnutí Nejvyššího orgánu (Georgijevské dumy) vyznamenán - Čestnou Zlatou šavlí sv. Jiří (Početnyje Georgievskoje oružije). Krejčiříkovy zásluhy byly 5. 11. 1917 ještě zhodnoceny udělením Kříže sv. Jiří II. stupně - za bojové nasazení u Zborova . Po zborovském vítězství byla činnost čsl. legií na Rusi uznávaná všemi spojenci a začala být pokládána za armádu spojeneckou. Brestlitevským mírem nebylo ale toto vítězství doceněno, zejména zástupce Sovětů L. Trocký nechtěl uznat čs. legie na Rusi, a proto se rozhodlo čs. velení se souhlasem sovětské vlády k odsunu svých jednotek na spojenecké fronty. Trocký se přitom zavázal, že umožní volný průchod čsl. legií přes Archangelsk s podmínkou, že před nástupem do vlaku odevzdají zbraně bolševikům. Situace se nakonec nebezpečně vyhrotila, neboť ze zadrženého Trockého rozkazu vyplynulo, že čsl. legiím se mělo bránit v odjezdu do vlasti silou, což bylo čsl. velením přijato tak, že průchod přes Sibiřskou magistrálu si musí vybojovat zbraněmi až do přístavu Vladivostoku.
Dne 18. prosince 1917 vznikla 1. Čsl. dělostřelecká brigáda „Jana Žižky z Trocnova“ a 7. 1. 1918 byl jmenován dočasným velitelem 5. baterie por. Krejčiřík. Po ústupu legionářů z Ukrajiny a po nuceném odchodu ruských velitelů v dubnu 1918 došlo ve velení Čsl. brigády k rozsáhlým změnám u všech pěti dělostřeleckých baterií. Krejčiřík přijal 13. 4. 1918 dočasné velení 5. baterie, přičemž během týdne byl jmenován starším důstojníkem 5. baterie a zástupcem velitele samostatné čety. Za brigádu se v květnu 1918 zúčastnil předsjezdové diskuse delegátů čsl. vojska v Penze, kde z rozkazu velitele Čeljabinské skupiny plk. S. N. Vojcechovského byl pověřen sestavením dělostřeleckých baterií a pancéřových vlaků na ochranu Čeljabinské skupiny. Před odjezdem na omskou frontu vznikla v červnu v Čeljabinsku "Samostatná četa por. Krejčiříka", která položila základy budoucí 1. Čsl. děl. brig. na Rusi. Po úspěšně zvládnutých úkolech byl por. Krejčiřík 30. 8. 1918 jmenován skutečným velitelem samostatné čety. S velkými úspěchy bojovala četa proti bolševikům mezi Čeljabinskem a Omskem a po dobytí Jekatěrinburku se zúčastnila bojů na severouralských frontách za pomoci ukořistěných pancéřových vlaků. Po celou dobu byl V. V. Krejčiřík plně bojově nasazen jako velitel úseku na severozápadní dráze Maneluaja-Kruticka i jako velitel úseku stanice Laaja-San Donato na Kaužminské frontě.
Za další bojové výsledky a velitelskou činnost byl dne 27. srpna. 1918 povýšen V. V. Krejčiřík na kapitána a zároveň potvrzen ve funkci velitele 4. baterie Samostatné děl. čety 1. Čsl. děl. brigády. Od září 1918 bojovala Krejčiříkova baterie na Tagilské frontě a za její skvělé výsledky se jí dostalo v listopadu 1918 nového názvu: 4. baterie 1. Čsl. děl. brig. „Jana Žižky z Trocnova“. Jejím velitelem byl jmenován V. V. Krejčiřík, povýšený dne 27. října 1918 do hodnosti majora. Dne 13. 12. 1918 převzal navíc prozatimní velení 2. lehkého divizionu s nařízením, aby jej bojově zformoval, což se mu v krátkém časovém intervalu plně zdařilo, takže se mohl opět ujmout velení 4. děl. baterie. Arm. sborem byl navíc ustanoven i vyučujícím taktiky v jízdě na koni v Důstojnické škole v Kyštyně, za kterou v únoru 1919 obdržel od velení písemnou pochvalu.
Dne 23. března 1919 byl mjr. Krejčiřík jmenován velitelem 1. Čsl. jízdního pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“**(4.), s nímž se zúčastnil prudkých bojů proti bolševickým vojskům v Bijském a Barnaulském úseku. Jeho pluk chránil čsl. legie v tomto úseku, kde v obklíčení po čtyřdenním boji porazil bolševiky o síle 10 000 mužů. Během rychlého ústupu na východ byl určen se svým plukem jako tzv. zadní voj, aby chránil postup čs. jednotek. Při jiné akci u městečka Zimy porazil a zajal hlavní štáb bolševiků s jeho vel. s. Něstěrovem. Se svým plukem dále postupoval koňmo vpřed při téměř 50°C mrazech přes zamrzlé Bajkalské jezero a podle rozkazu odrážel útoky bolševiků na odjíždějící čs. armádu po Sibiřské magistrále, kterou chránil v jejím ústupu až do Vladivostoku.
Po lednové reorganizaci Čsl. arm. sboru a jeho přejmenování na „Československé vojsko na Rusi“ náležel. 1. Čsl. jízd. pl. „J. Jiskry z Brandýsa“ do podřízenosti štábu čsl. vojska. Znovu došlo ke změnám ve velení a po zrušení 1. Čsl. děl. brig. byl ustanoven velením 2. divize mjr. Krejčiřík. Zároveň spojenci v dubnu 1919 ocenili jeho velitelské schopnosti udělením britského Vojenského kříže (M.C.), určeného pouze důstojníkům. Generální. insp. Čsl. vojska na Rusi gen. V. Šokorov vyslovil dne 19. 4. 1919 mjr. Krejčiříkovi pochvalu, citovanou rozkazem arm. sboru. Také z rozhodnutí velitele Čsl. vojska na Rusi gen. J. Syrového mu bylo uděleno 15. 8. 1919 nejvyšší čsl. vyznamenání: Řád Sokola s meči. V prosinci 1919 si léčil svá zranění Krasnojarsku a po propuštění z nemocnice znovu převzal pluk až do jarních měsíců roku 1920, kdy odcestoval služebně do Vladivostoku, aby zde zařizoval potřebné úřední a vojenské formality před odjezdem jízdního pluku do vlasti.
Z konečné stanice sibiřské anabáze, přístavu Vladivostoku vedla již v podstatě nebojová Krejčiříkova cesta rovnou na palubu parníku Smělčak, z něhož se po čase nalodili na britskou loď Minnekahda. Po několika týdnech, v dubnu 1920, dorazili do přístavu Vancouveru, odkud napříč Kanadou pokračovali vlakem do stanových vojenských táborů: Walcartieru a Winnipegu. Cestou po moři jej v květnu 1920 dostihla zpráva o vyznamenání italským Válečným křížem. Z Kanady následoval odjezd pluku do vlasti se zastavením v německém přístavu Cuxhavenu, kde byl mjr. Krejčiřík před naložením do vlaků donucen k odevzdání všech zbraní Němcům, včetně jeho Čestné Zlaté šavle sv. Jiří. Po zkušenostech s bolševiky pochopil, že ani němečtí sociální demokraté nejsou o mnoho lepší, zvláště když čsl. legionáře obviňovali, že jedou pomoci Polákům v boji proti sovětskému Rusku. Rozkaz splnil až tehdy, když mu čsl. vyslanec vydal písemné potvrzení, že po příjezdu do Prahy bude pluk opět ozbrojen. I když revoluční dělnická sasská vláda odmítla dát svolení na průjezd čsl. vlaků jejím územím, podařilo se oklikou 4. srpna dospět přes severní Bavorsko na hranice vlasti, kterou mjr. Krejčiřík znovu spatřil po téměř deseti letech. Zbraně sice byly pluku vydány, ale mjr. Krejčiříkovi Čestná Zlatá šavle sv. Jiří byla upřena (podobně jako krátce předtím plk. K. V. Petříkovi - pozn.ZMD.), čímž mu byla způsobena v nově vzniklém státě - za jehož svobodu nasazoval život - značná finanční újma i rozčarování.**(5)
Po návratu do vlasti dne 5. srpna 1920 nastoupil krátkou repatriační dovolenou, ale již koncem srpna byl velitel 1. Čsl. jízd. pl. „Jana Jiskry z Brandýsa“ Krejčířík přijat do aktivní služby. Nejprve byl určen velitelem spojených pluků: 11. hulánského, 1. dragounského a 1. Čsl. jízdního „Jana Jiskry z Brandýsa“. Místem určení pluků bylo v Praze-Karlíně (velitelství) a v Terezíně, kde od 10. 9. 1920 došlo ke změně - dosavadní jízdní pluk se přejmenoval na Čsl. jezdecký pluk č. 1. Dislokace pluku byla v Terezíně, kde v listopadu 1920 podepsal tříletý závazek na setrvání v činné službě jako gážista z povolání. Po vyhlášení mobilizace v roce 1921 se aktivně zúčastnil obrany země, obsazením maďarských hranic v úseku Bině. Za svou úspěšnou činnost v mobilizaci obdržel pochvalné uznání od velitele 1. jezdec. brig. gen. Z. Chlapce. Dne 20. 3. 1921 byl vyznamenán Československým válečným křížem 1914-18 a v samém závěru prosince téhož roku byl povýšen do hodnosti podplukovníka.
 Po návratu do Prahy byl z rozhodnutí MNO doporučen ke studiu na Vysoké škole válečné v Paříži (plynně hovořil i psal pěti jazyky), čemuž předcházelo z rozhodnutí MNO zařazení do tzv. Informačního kursu pro generály a vyšší štábní důstojníky. Kurs absolvoval od 18. 6. do 4. 8. 1921 s dobrými výsledky, ale v osobním hodnocení gen. Z. Chlapec uvedl: „je vážné, energické a ustálené povahy, poněkud však temperamentní“. Právě tato charakteristika bude mít v Krejčiříkově vzestupné vojenské kariéře vážnější dopad, což se projevilo tím, že do Paříže vyslán,neboť se nedokázal podřídit různým armádním praktikám, s nimiž vědomě nesouhlasil. Své názory navíc vyjadřoval otevřeně a nebylo mu cizí kritizovat politické poměry; zvláště pak silně vzrůstající korupci, podlamující morálku mladé republiky. Patřil do okruhu zásadových a statečných důstojníků (generálové R. Gajda, E. Kadlec, R. Medek, V. K. Petřík), kteří se nikdy nesmířili s levicovými manýry politických stran a se socializací v nově vzniklé domovské organizaci: Čsl. obce legionářské (ČSOL). ČSR bylo sice nejperspektivnějším nástupnickým státem rozpadlé habsburské monarchie, ale brzy jej zamořilo partajnictví, podvody a korupce. V armádě se korupce vyskytovala pod patronací dvou stran: agrární a národně socialistické, jejíž ministři stáli nejednou v čele resortu obrany (navíc podřízeného Francouzské vojen. misi), kde rovněž úplatkářství nebylo neznámým pojmem. Krejčiřík i Gajda se stali výraznými kritiky mise, přičemž nalezli záhy pochopení nejen u armádních kolegů, ale i u části čsl. politického spektra.**(6)
V prosinci 1921 byl V.V. Krejčiřík potvrzen ve funkci velitele Jezdeckého pluku č. 1. v Terezíně. V letech 1921-1922 podal na MNO k Inspektorátu čsl. jezdectva několik důvěrných písemných prohlášení, v nichž vylíčil poměry v čsl. armádě. Jako skvělý a uznávaný znalec koní upozorňoval na nejrůznější nedostatky, těžce nesl jejich zaostalý chov a zejména výcvik. Velení čsl. armády s tímto Krejčiříkovým hodnocením poměrů spokojeno nebylo a svou nelibost obrátilo proti samotnému stěžovateli, zvláště když se znovu kriticky vyjadřoval ke špatné připravenosti armády v případě vypuknutí války. V únoru 1921 odeslal k Zem. voj. velit. v Praze koncepční návrh na vedení války ve třech bodech, na který gen. S. Čeček reagoval vcelku pozitivně. Přesto byla pozice pplk. Krejčiříka stále dobrá, zvláště když mu dne 3. března 1922 udělil francouzský prezident na návrh náčel. Francouzské vojen. mise v ČSR gen. E. D. A. Mittelhausera - rytířský stupeň Řádu Čestné legie.Vzápětí však na sebe negativně upozornil, když 28. 3. 1922 odeslal MNO svůj nejkritičtější dopis. Od této chvíle lze říci, že jeho kariérní postup byl v podstatě zastaven a pplk Krejčiřík musel s nelibostí nést, jak je ze strany MNO pozorně sledován, ale i vytrvale přehlížen, přestože řada velitelů legií (kteří zdaleka neměli za sebou tak skvělé výsledky jaké měl on), byla již v plukovnických hodnostech či dokonce jmenována do hodností brigádních či divizních generálů V. a IV. hodnostní třídy.
Rok 1923 přinesl V. V. Krejčiříkovi vážné starosti, neboť hrozilo, že jeho slibně se rozvíjející armádní kariéra náhle skončí. Důvodem byla jeho žádost na MNO, o uspořádání Zborovských slavností v Postoloprtech, přičemž o tom opomenul uvědomit posádkové velitelství v Terezíně a velitelství 3. pěší divize, jimž byl služebně podřízen. Výsledkem bylo 10ti denní zostřené domácí vězení, udělená písemná důtka s písemnou výstrahou, zanesou do Kvalifikační listiny důstojníka a nezapočitatelná doba do časového platového postupu a do časového pořadí. Tím ale Krejčiříkovy problémy nekončily, naopak v září 1923 byl poslán na zdravotní dovolenou, v prosinci stanul před Kárným vyšetřovacím výborem Z.V.V. v Praze a byl dokonce zproštěn činné služby. Proto také musel velitel 1. jezdec. brig. plk. L. Zbořil ve své zprávě konstatovat, „že nemůže být zatím k dalšímu povýšení způsobilý - a to až do vyšetření celého případu“. Snad jedinou příznivou skutečností bylo, že Krejčiříkovy vojenské a bojové zásluhy byly oceněny dalším vysokým a jen vzácně udělovaným vyznamenáním Lotyšské republiky: Řádem Medvědobijce s meči III. třídy.
Kárné řízení proti Krejčiříkovi bylo zastaveno až 1. 12. 1924, kdy byl znovu vzat do kmen. počtu MNO a v týž den přidělen k zapracování k Remontní komisi č. 1. v Praze, kde obdržel služební přidělení jako její referent. Je pochopitelné, že toto místo vůbec neodpovídalo jeho kvalitám i představám a z jeho následných postojů vzešlo i hodnocení předsedy Remontní komise plk. A. Feila, když o něm poznamenal: „vážný, energický, ctižádostivý, sebevědomý“ a dodal - „nezměnil se a nerad se podřizuje svým nadřízeným“. Přestože byl k povýšení způsobilý, nijak se jej tato skutečnost netýkala, zvláště když ještě nalezl po svém předchůdci, francouz. gen. Chaulem (po odhalení zpronevěry spáchal sebevraždu) v jeho agendě údaje o nákupu podřadných koní pro armádu. Na těchto podkladech byly učiněny různé machinace, do kterých byli zapleteni agrárníci, vládní a armádní činitelé. Čestně smýšlející Krejčiřík se s tímto stavem nehodlal smířit, nedbal varování přátel když mu radili, aby nic nezveřejňoval, neboť se mocní provinilci o něho „postarají“.
V těchto úvahách mu nahrála v roce 1926 politická krize v zemi, vyvrcholená březnovou demisí Švehlovy vlády, která ještě více vyvolala politicky zcela nepřehlednou situaci, do které navíc nepříznivě propukla aféra kolem zastupujícího náčelníka Hl. št. čsl. arm. gen. R. Gajdy, nyní neprávem obviněného prezidentem T. G. Masarykem a ministrem zahraničí E. Benešem z převzetí moci. Pplk. Krejčiřík a Medek se na rozhraní června a července 1926 zúčastnili několika schůzek, kde sondovali možnost vzniku „očisty národního hnutí od levicových elementů“ na nestranickém a nefašistickém základě, byť se nebránili spolupráci s českými fašisty, legionáři, dělníky a českými menšinami z pohraničí. Jejich terčem útoku měl být především Beneš a „tlupa všehoschopných partajníků“, zkorumpovaných a zkompromitovaných ministrů a politiků. Hradní skupina, která se obávala opakování polských událostí, kde se zmocnil vlády maršál J. Pilsudský se však ukázala jako mocná síla a gen. R. Gajdu v létě 1926 definitivně zlikvidovala.
Krejčiřík se z těchto událostí poučil. V roce 1927 využil možnosti, aby pokračoval v dalším vojenském vzdělání. V období od 3. 10. 1927 do 11. 2. 1928 nastoupil do Kursu pro velitele vojskových těles MNO v Praze a absolvoval jej 1. 3. 1928 s dobrým hodnocením svých představených, kteří se nejen kladně vyjádřili k jeho osobě, ale navrhli jej na velení vojskového tělesa i k povýšení. Vzápětí musel ještě vykonat i velitelské zkoušky na Velitelství 7. pěší divize v Olomouci, kde komise hodnotila jeho prospěch v učilišti vlastní zbraně. Velitel učiliště gen. J. Kroutil vydal 31. 5. 1928 velmi dobré hodnocení: „Energický, pilný, snaživý, korektní vystupování. Sledoval všechna cvičení v kurse s nevšedním zájmem jako stařešina uplatňoval správně svůj vliv“. Také velitelské zkoušky a jejich konečný výsledek odpovídal celkovému dobrému hodnocení - a zkušební komise v čele s předsedou gen. J. Horákem a L. Zbořilem vydala proto 7. 6. 1928 doporučení – „o jeho další způsobilosti k velení vojskového tělesa“.
Po úspěšném absolvování byl V. V. Krejčiřík 30. 9. 1928 přemístěn k Jezdec. pl. 6 v Brně a vtělen k pomocné eskadroně tamtéž. V životě schopného a odhodlaného důstojníka to byla jistě pozitivní změna, byť příkoří stále zůstávalo, neboť byl jmenován pouze zatímním velitelem pluku. Také při oslavách k 10. výročí vzniku ČSR nebylo jeho jméno i zásluhy uvedeny mezi armádní elitou, reprezentovanou ve velkém knižním  projektu nazvaném: „Album reprezentantů všech oborů veřejného života Česko-Slovenského“. Teprve až po téměř osmi letech - 16. července 1929 - byl V. V. Krejčířík povýšen do hodnosti plukovníka jezdectva.
I přes dobrá hodnocení a potřebnou kvalifikaci, začal se objevovat problém, kam vlastně plk. Krejčiříka umístit. Řešení se našlo v září téhož roku, kdy byl opět ustanoven jen zatímním velitelem Jezdec. pl. 7 „T. G. Masaryka“ v Hodoníně, kde byl vtělen k pomocné eskadroně tamtéž. Nevíme, jaké byly příčiny tohoto rozhodnutí, zvláště, když nenastalo jmenování definitivní, ale lze předpokládat, že při známé Krejčiříkově antipatii k levici, byl pojímán jako obzvláště nebezpečný živel; ostatně jako každý generál či vysoký důstojník, prošlý přímými boji s bolševiky - byl prakticky pokládán za „personu non grata“. Přeci jen však pobyt v Hodoníně nebyl pro něho marný, neboť zde poznal slečnu Julií Šulákovou, svou budoucí ženou. MNO vydalo k tomuto kroku souhlas i povolení k uzavření sňatku (svatba se konala 24.. dubna 1930 v Hodoníně). Armádním činitelům však nevyhovoval a v roce 1931 byl na něho Zem. vojen. velitelem. v Brně arm. gen. S. Vojcechovským vypracován tzv. Pomocný posudek tohoto znění: „Jako velitel jezdec. pl. se neosvědčil, postrádá nutný stupeň inteligence a nevyhovuje povahově. Takticky slabý.“ Je pravdou, že gen. Vojcechovský si nikdy nebral v hodnocení kohokoliv žádné servítky, netřeba však dodávat, že toto Krejčiříkovo hodnocení od jeho bývalého velitele na Rusi se nyní rovnalo k odstřelu, což mělo za následek jeho přemístění od jezd. pl. z Hodonína do Mimoně, kde byla Vojenská hříbárna se třemi dvory a polním hospodářstvím. Plk. jezd. Krejčiřík byl 15. 6. 1931 ustanoven jejím velitelem a za krátkou dobu pozvedl (i přes neustálé intriky) ztrátovou hříbárnu k prosperitě. V této chvíli již bylo zřejmé, že nastal Krejčiříkův výrazný vojenský sestup v jeho kariéře, navíc MNO stále doufalo, že brzy dojde k jeho přeložení do výslužby. Dočkalo se dne 1. 3. 1933, kdy nepohodlný důstojník raději dobrovolně požádal ve věku teprve 46 let - o předčasné penzionování. Za čtyři měsíce po odchodu z armády se mu ve Svébořicích narodila dcera Věnceslava Blanka, na kterou již od státu nedostal právoplatný příplatek.
Po penzionování žil plk. V. V. Krejčiřík s rodinou v Mimoni a začal psát jako známý odborník na požádání redakce časopisu „Chovatel“ své příspěvky o koních. Po několika uveřejněních mu byly články s omluvou vráceny, neboť je redakce nesměla na příkaz MNO již dále otisknout. Rodina se v dubnu 1934 přestěhovala z Mimoňe do Pozořic u Brna, kde měla pronajatý byt se zahradou a vinohradem. V polovině 30. let se česká politická situace dosti zdramatizovala a pravicově orientovanému Krejčiříkovi **(7) se po Gajdově politickém vzestupu znovu otevřel prostor k dialogu,přičemž se snažil od jara 1936 zapojit do akcí na obranu republiky. Nadále jej zajímala veškerá modernizace armády, ale věren zůstával své hlavní zbrani - jezdectvu, o němž mylně soudil, že i v soudobé armádě i možné nové válce bude mít své místo pevně zajištěno.
V roce 1937 si ČSR i armáda připomínala 20. výročí slavné bitvy u Zborova. Při Kruhu starodružiníků se od roku 1934 vytvořil zvláštní odbor pod vedením  ing. V. Mencla, jenž si vytknul za cíl systematicky se připravit na důstojné oslavy výročí České družiny a roty „Na zdar“. Plk. Krejčířík byl vybídnut, aby se do vzpomínkových příprav zapojil, neboť se legionářům nelíbilo, jak se s tímto odkazem zachází. Jakou měrou tak učinil, zda-li uveřejněním vzpomínkového článku či přednáškou nevíme. Od ledna 1938 byl veden v evidenci Brno-venkov a dán k dispozici III. arm. sboru pod velením gen. A. Hasala. Dne 24. září 1938 byl v důsledku mobilizace presentován k činné vojenské službě k Dragounskému pluku do Hodonína, odkud 25. 10. 1938 psal naléhavý dopis svému bývalému veliteli, předsedovi vlády, arm. gen. J. Syrovému., ale odpovědi se mu nedostalo. V říjnu 1938 byl V. V. Krejčiřík demobilizován a dán znovu do evidence v místě bydliště. S kapitulací čsl. armády se nikdy nesmířil a velmi ostře vystupoval proti čsl. politickým a vojenským představitelům. Netušil, že čs. armáda již nikdy jeho služeb nebude potřebovat.
V době nacistické okupace letech 1939-1945 nebyl V. V. Krejčířík vojensky nasazen, ale podílel se na domácím odboji v Pozořicích u Brna, za který po válce obdržel dodatečně od MNO dík a uznání. V květnu 1945 nastalo pro Krejčiříkovu rodinu pravé peklo. Pozořičtí občané jej udali a z jejich popudu byl na příkaz MNV v Pozořicích dne 19. 5. 1945 zatčen a vyslýchán v Justičním paláci v Brně. Za písemným udáním stáli tzv. „Pozorští vlastenci“, kteří jako čerství členové KSČ potřebovali zakrýt své činy za protektorátu, aby se nemuseli zodpovídat před národním soudem. Když tímto činem neuspěli, snažili se tito „vlastenci“ **(8) přesvědčit čsl. legionáře žijící v Pozořicích a Sivicích, aby podepsali hanopis namířený proti jejich bývalému veliteli na Rusi. Po propuštění z Brna, požádal dne 31. 5. 1945 plk. V. V. Krejčiřík MNO v Praze o zařazení do činné vojenské služby, ale nebylo mu vyhověno, podobně jako jiným vysokým důstojníkům.
Pracovat v armádě nemohl, avšak otevřela se šance na podnikání. Protože měl hospodářské vzdělání našel si místo agronoma u Horského pastvinářského družstva v Kolštejně, kde v říjnu 1945 nastoupil jako správce. Do jeho života znovu zasáhli „Pozorští vlastenci“, kteří dosáhli v roce 1947 jeho propuštění. Podařilo se mu sehnat místo zemědělského referenta pro jižní Moravu v Brně, avšak i odtud byl na nátlak MNV v Pozořicích v konci roku propuštěn. Na jaře 1948 nebyl přijat z kádrových důvodů na Ministerstvo zemědělství v Praze, navíc člen KSČ s. Krkavec z Pozořic vypracoval na  Krejčiříkovic rodinu posudek, který ji zničil existenčně. Rodina byla vystěhována do náhradního, zdravotně nevyhovujícího mokrého bytu do Hostěnic a ocitla se ve velké finanční tísni.
Po nástupu komunistické moci v roce 1948 se jeho situace stala neudržitelnou (bez zaměstnání, těžké bytové podmínky, zhoršení zdravotního stavu atd.). Byl sice ještě vyznamenán, ale to jenom proto, že byly založeny pamětní legionářské medaile, připomínající oslavy 30. výročí vzniku čsl. pluků na Rusi, u nichž plnil svou vojenskou i občanskou povinnost. V roce 1949 došlo již podruhé k armádní diskriminaci, když tentokráte lidová armáda povolala plk. jezd. V. V. Krejčiříka před Kárný výbor na velitelství 3. oblasti v Brně, kde jej dne 4. října 1949 obvinila ze dvou spáchaných činů: z kolaborace s Němci v roce 1942 a z napsání anonymního dopisu v roce 1946, v němž vylíčil negativní chování občanů Pozořic za německé okupace (z protižidovských útoků a ze zpronevěry jejich majetku). Kárný výbor, jemuž předsedal plk. O. Sýkora, v přítomnosti: E. Rozkošného, J. Poláčka, F. Hály, J. Krátkého a E. Šafaříka, pplk. L. Urbana a ppor. D. Bednáře jako zapisovatele rozhodl, že - je vinen - „neboť v roce 1946 uvedl nepravdivé údaje o svých spoluobčanech, ale rozsáhlé soudní řízení bylo pro nedostatek důkazů zastaveno - a obviněný se v očích širší veřejnosti dostal jako důstojník vysoké hodnosti do velmi nepříznivého světla, čímž poškodil dobré jméno vojska“. Naopak byl - zproštěn v plném rozsahu - z udání „Pozorských vlastenců“, že „v roce 1942 v době zvýšeného ohrožení státu kolaboroval s Němci, když v hostinci v Pozořicích dlel v jejich společnosti“
V. V. Krejčířík byl Kárným výborem 3. oblasti v Brně - potrestán - písemnou výstrahou - „nezapočítala se mu pro zvýšení služného doba kárného řízení od 29. 6 - 4. 10. 1949“, což jako konečné usnesení potvrdil dne 20. října 1949 velitel 3. oblasti arm. gen. Z. Novák (od roku 1945 člen KSČ - pozn. ZMD..). Dobová „akční“ vojenská i civilní rozhodnutí netřeba komentovat, zvláštní je pouze to, že mu nebyla odňata vojenská hodnost. Za této nenormální situace nemohl Krejčiřík ani jako voják, ani jako občan absolutně již nic vyhrát, protože skuteční kolaboranti byli nyní všude - a zbaběle, z pozice moci si vyřizovali účty s nejstatečnějšími lidmi v národě.
Od počátku 50. let 20. století byla Krejčiříkova rodina neustále stěhována z místa na místo. Komunisté pokračovali v psychickém a sociálním teroru: rodině odebrali potravinové lístky a šatenky. Protože podle MNV v Hostěnicích „měl jako legionář a důstojník bojující proti Rudé armádě dost vysoký důchod (816,-Kč), a mohl si kupovat i na volném trhu“, začalo se rozhodovat na popud s. Stehlíka o tom, zda mu důchod odeberou celý či ponechají jeho polovinu, zvláště, když jeho manželka našla práci v Domácích potřebách v Brně - tomu však nakonec zabránil jiný člen místního výboru KSČ v Hostěnicích s. H. Kučera.
 Občan V. V. Krejčiřík trpěl duševně, morálně i fyzicky. V roce 1961 se v beznaději písemně o pomoc obrátil na bývalého spolubratra z České Družiny na Rusi, nyní vysokého funkcionáře ÚV KSČ Zd. Fierlingera. Bohužel, ani jeho osobní přímluva mnoho nepomohla ...V lednu roku 1962 měla být rodina plukovníka Krejčiříka exekučně vystěhována do bytu o jedné místnosti, bez základního sociálního vybavení. Exekuce byla nakonec KS v Brně zrušena, zřejmě na přímý Fierlingův zásah, který se rovněž angažoval u Státních lesů v Pozořicích i na MNV v Hostěnicích. Otřesné bytové podmínky se podepsaly jak na rodině, tak zejména na Krejčiříkově zdraví, neboť onemocněl těžkým kloubovým revmatismem. Po odmítnutí lázeňské péče, byl v roce 1962 stižen srdečným infarktem; ustavičný psychický nápor jeho nemocné srdce nevydrželo - a po sedmi týdnech marného boje - vydechl navždy.
Bývalý velitel divize a 4. baterie 1. Čsl. dělostřel. pl. „Jana Žižky z Trocnova“, 1. jízd. pl. „Jana Jiskry z Brandýsa“ na Rusi, Jezdec. pluku 1., Jezdec. pluku 6. a 7. v Brně a Hodoníně, jeden z nejstatečnějších českých legionářů-starodružiníků, nositel mnoha významných zahraničních řádů a vyznamenání, plk. jezdec. v.v. Věnceslav Václav Krejčiřík - zemřel po naprostém vyčerpáním v bídě a zapomnění v roce 1962 v Brně.

Řády a vyznamenání udělené za vojenské zásluhy plk. jezd. Věnceslavu Václavu Krejčiříkovi:

1.) Čsl. Válečný kříž 1914-18 (roz. 18/21) dne 20. 3. 1921
2.) Čsl. Řád Sokola (Řád Štefánikův) s meči (roz. č. 377- 4) dne 15. 8. 1919
3.) Čsl. Revoluční medaile, na stuze štítek: ČD - Zborov – Sibiř - (udělena 1921)
4.) Čsl. Mezispojenecká medaile Vítězství 1914-18 (dekret č. 4975) - dne 14. 4. 1923
5.) Čsl. Pamětní medaile 2. střeleckého pluku „Jiřího z Poděbrad“ - (udělena 1948)
6.) Čsl. Pamětní kříž 1. jezdeckého pluku „Jana Jiskry z Brandýsa“ - (udělen 1948)
7.) Čsl. Zborovská pamětní medaile - (udělena 1947)
8.) ruský Kříž sv. Jiří II. stupně (Georgijevskij krest) - (roz. č. 572) - dne 12. 10. 1917
9.) ruský Kříž sv .Jiří III. stupně (dekret č. 189603) - dne 3. 4. 1916
10.) ruský Kříž sv. Jiří IV. stupně s palmou (roz. č. 600 - dekret č. 59748) - dne 5. 11. 1917
11.) ruská - Zlatá šavle sv. Jiří (Georgievskije oružije) - roz. 2 č. 572/1917 - udělena 1917
12.) ruský Řád sv. Vladimíra s meči a mašlí III. třídy (roz. č. 376) - dne 6. 5. 1916
13.) ruský Řád sv. Anny s meči a mašlí III. třídy - (udělen 1917)
14.) lotyšský řád Lacplesic (Medvědobijce - De L´Ordre Militaire du Láčplésis) III. třídy (plk. roz. č. 758, č. dekretu 1663) - dne 14. 7. 1924
15.) britský důstojnický Vojenský kříž  (Military Cross-M.C.) - (roz. č. 276 - 3) - dne 9. 4. 1919
16.) francouzský Řád Čestné legie (Legion d´ Honneur-Chevalier) - V. stupně (plk. roz. č. 35/23) dekret č. 26910 - dne 3. 3. 1922
17.) francouzský Válečný kříž (Croix de la Guerre 1914-18)  - (udělen 1920)
18.) italský Válečný kříž (La Crocce al Merito di Guerra) - (dekret č. 205/92/3) dne 6. 5. 1920
19.) belgická Pamětní medaile na válku (Médaille Commemorative de la Campagne 1914-18)
 
Poznámky autora:

1.) od římskokatolického náboženství přestoupil k pravoslaví až v roce 1917, přičemž si změnil jméno (z Věnceslava na Vjačeslava) – zrušeno rozhodnutím MNO 2. 3. 1933
2.) Jaroslav Igor Vilímek padl 23. 6. 1917 jako první velitel a voják v bitvě u Zborova
3.) zástupcem kapitána R. Gajdy byl poručík Karel Václav Petřík (1885-1957), jenž se stal 9. 12. 1915 v hodnosti podporučíka prvním českým nositelem vysokého ruského carského vyznamenání: Čestné Zlaté šavle sv. Jiří (Početnyje Georgijevskije oružije)
4.) Na zformování tohoto jízdního pluku měl značný podíl a podle jeho vzoru (výstavbou i výzbrojí) vznikl 2. jezdecký pluk v roce 1918, jemuž byl 2. 5. 1920 udělen čestný název „Sibiřský“.
5.) tato výjimečná pocta, vyrobená z 18ti karátového zlata, oceněná tehdy na 120.000 Kč, mu nebyla přes veškeré žádosti a urgence nikdy vrácena ani jinak uhrazena. Československá vláda sice slíbila vrácení soukromého majetku vyřídit či případně proplatit, ale zůstalo pouze při slibech. Poslední žádost v této věci tlumočil V. V. Krejčiřík při příležitosti 20. výročí bitvy u Zborova v roce 1937, avšak opět bezvýsledně.
6.) Generál R. Gajda měl lví podíl na tom, že v roce 1925 ukončil svou misi v ČSR generál Mittelhauser i na tom, že Francouzská vojenská mise se počátkem roku 1926 proměnila v pouhý poradní orgán MNO
7.) sympatizoval s Kramářovou Národně demokratickou stranou, ale zároveň od 30. let patřil do kategorie tzv. vojenských nacionalistů, jejichž 20 % zastoupení v čsl. armádě vyvolávalo značné Masarykovy a Benešovy obavy, neboť jejich zástupci byli kdykoliv ochotni jít bojovat za národ .
8.) k pozořickým komunistickým udavačům patřili: řed. Lichtenštejnských lesů J. Žalman st., J. Žalman ml., štrážmistr Kohoutek, učitel Přichystal, dělníci Krkavec, Nohel, Zouhar a další).

Prameny a literatura:

Archív - pozůstalost pluk.V.V. Krejčíříka, Archív VHÚ AČR a VHA Praha, Čechoslovan 1916-17, Čechoslovák 1915-16, Československý voják 1917-18, Česko-slovenský deník 1918-20, Věstník čsl. vojsk Dálného Východu 1919-20, Osobní věstník MNO 1918-1939, Archív autora
Z. M. Duda: V.V. Krejčiřík, starodružiník, Drobná plastika roč. XXXVII. č. 2-3/, Praha 2000
Karel Kavena: Dějiny dělostřeleckého pl. 1. Jana Žižky z Trocnova v Ruské revoluci a ve vlasti, vyd. Výbor 20. výr. děl. pl. Praha 1937,
Vladimír Klecanda: Bitva u Zborova, Vojenský Archív RČS, Praha 1927,
Antonín Klímek-Petr Hofman: Vítěz, který prohrál - generál Radola Gajda, Paseka, Praha 1995,
Josef Kudela: Československá anabase v Rusku, Praha 1928
Karel Pichlík-Bohumír Klípa - Jitka Zabloudilová: Českoslovenští legionáři (1914-1920), Mladá fronta, Praha 1996
Vojtěch Prášek: Česká družina, vyd. Český legionář; Praha 1934
Jaroslav Prokeš: Dějiny naší samostatnosti: Praha 1930
Album reprezentantů všech oborů veřejného života Česko-Slovenského: Umělecké nakladatelství J.
Zeibrdlicha, Praha, 1927

PhDr., Mgr. Zbyněk M. Duda

 

Komentáře a dotazy k produktu  

 
# Plukovník jezdectva Věnceslav Václav Krejčiřík, starodružiník - Historicky KaleidoskopMarietta 2019-08-05 17:35
At this time it appears like Wordpress is the best blogging platform out there right
now. (from what I've read) Is that what you are using on your blog?


My homepage: finance and business: http://financeknowledge.eu/
Odpovědět | Odpovědět citací | Citovat
 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit


PODPOŘTE NÁS

Podpořte, prosím,
Historický kaleidoskop on-line.
DĚKUJEME!